„Prrr,“ vykřikl Danor a koně poslušně zastavili. „U Hurra a jeho koček co to zas je? Snad si nějakej hlavou nevzpoměl vybírat poplatky za průjezd Kravim tunelem?“
„Zdravim, Danore,“ mávl na pozdrav jeden z mužů kteří vůz zastavili. „Žádný poplatky. Snakel je zavřenej, nic nesmí dovnitř a nic nesmí ven.“
„Srandu si dělej ze svý ženy, Kaste,“ zamračil se trpaslík.
„Mojí ženskou si do huby neber a není to žádná sranda,“ pohladil muž jednoho z koní zapřažených do vozu.
„Kdo si vymyslel takovouhle pitomost, zavřít Snakel?“ vytáhl trpaslík dýmku.
„Prej to nařídil Hawod,“ postavil se vedle Kasta mladík s pobledlou tváří.
„Co se mu stalo, že je tak bílej?“ ukázal trpaslík na mladíka troubelí dýmky.
„Vyprávěl sem mu jak Faston zatýkal Trinose,“ zasmál se Kast a poplácal mladíka po zádech. Ten zbledl ještě víc, chytil se za břicho a odběhl.
„Hawod není pitomec aby nechal město zavřít pro nic za nic,“ zamyslel se Danor. „Zajímalo by mě jak to chce udělat. Ve Snakelu žije přes pět tisíc lidí, to se nedá uhlídat. A lidi nebudou sedět doma, zvlášť když jim to někdo přikáže.“
„Hele Danore, mě je to ukradený,“ pokrčil Kast rameny. „Já hlídam tuhle díru ve skále. Je tu sice průvan, ale neprší sem. To co si Hawod vymyslel, ať si taky domyslí. To je válečnej kůň, co?“ ukázal Kast na šedého hřebce za Danorovým vozem.
„Jo,“ přikývl muž sedící vedle trpaslíka.
„Městská vyhláška řadí tyhle bestie mezi těžký zbraně, budu ho muset zabavit.“
„Poslužte si,“ usmál se muž.
„Kaste, to zvíře tě zabije pohledem, kašli na to,“ ušklíbl se jeden z mužů.
„Zákon je zákon, Asome,“ mávl Kast rukou a vykročil podél vozu.
„Kaste, neblbni. Zákon je sice zákon, jenže tohle je stejná blbost jako zabavit Isogarovi Tarda,“ odvětil Asom.
„Tarda?“ zarazil se Kast a zbledl. „Asi to nebude tak docela válečnej kůň, jenom tak vypadá.“ Kast pomalu couval od koně a vypadal že je připraven utéct.
„Kdo je Tard?“ zeptal se muž na kozlíku Danora.
„Velikánskej, hnusnej, černej čokl,“ zabručel Asom.
„Válečnej pes z Maltesu, stejně jako váš kůň, pane rytíři,“ doplnil Danor.
„Někdo tu má válečnýho psa z Maltesu?“ zamračil se muž.
„No jo,“ přikývl Kast. „Chlápek co se menuje Isogar, když ty dva vidim, tak si nikdy nejsem jistej kdo z nich je nebezpečnější. Dvoumetrovej habán s mečem nebo pes velkej jak kůň, to je potom těžká volba.“
„Tady má někdo psa z Maltesu a vodí ho po ulici?“ muž byl stále překvapenější.
„No vodí,“ rozhodil Asom rukama. „Tard chodí za Isogarem sám a občas se po městě potlouká úplně sám. My tady víme jak se ty psi, abych tak řek, používají. Ale fakt je, že Tard Isogora poslechne na slovo.“
„Tohle město mě asi nepřestane překvapovat,“ zavrtěl muž hlavou.
-
„Přejete si, pánové,“ ozval se hlas za malým okénkem ve dveřích Dalviova domu.
„Posílá nás kapitán Hawod, aby sme se tu porozhlédli,“ odvětil Labo.
„Je mi líto, pánové. Ale pan Dalvio je nepřítomen a bez jeho souhlasu vás, obávám se, nemohu pustit do domu,“ okénko se zavřelo.
„Pust mě tam,“ odstrčil Isogar Laba stranou a znovu zaklepal.
„Jak jsem vám již řekl, pan Dalvio je nepřítomen.“
„Slyšeli sme,“ Isogarova pravačka vlétla do okénka a zevnitř se ozvalo zachrčení. „Pokud ty dveře neotevřeš, máš chvilku na to, abys hádal jestli ti dokážu jednou rukou zlomit vaz,“ naklonil se Isogar k okénku.
„Ale tohle nemůžete,“ namítl Labo. Na druhé straně dveří zarachotila závora.
„Proč?“ zeptal se Isogar a otevřel dveře. Na dláždění vedle něho odkapávala krev z jeho odřených kloubů.
„Omlouvám se, ale venku hrozně prší,“ poplácal Isogar po zádech staršího muže držícího se za hrdlo. Ve stejnou chvíli se do vstupní haly vřítili zevnitř domu dva muži s krátkými meči v rukou. Než stačil Labo cokoli říct, zaleskl se v Isogarově ruce meč.
„Vyhoďte ty šašky z domu,“ zasípal muž držící se za hrdlo a ukázal ke dveřím. První z mužů se zastavil těsně před hrotem Isogarova meče. Druhý tak pohotový nebyl a narazil do něho. Muž ztratil rovnováhu a s pohledem upřeným na hrot meče vyděšeně vykřikl. Labo navštěvoval pravidelně zápasy v Aréně, ale rychlost s jakou Isogar zareagoval ho překvapila. Nikdy neviděl nikoho pohybovat se a zacházet s mečem tak rychle. Isogarův meč byl náhle pryč, muž dopadl na zem a Isogar mu okovanou botou šlápl na krk.
„Nééé,“ vyjekl muž u dveří, když mu Isogar naplocho mečem přitiskl hlavu ke zdi.
„Jsme tu s pověření kapitána Hawoda z městské stráže,“ vyhrkl Labo a snažil se poskládat co se v posledních vteřinách stalo. Jeden muž s hlavou přitisknutou na zdi s hrotem meče těsně pod uchem. Další s hlavou zvrácenou dozadu s dýkou, kterou Isogar držel v levé ruce pod krkem a třetí pod okovanou botou s pohledem odevzdaně upřeným do podlahy. Jeden pohyb a zemřou tři muži. „Asi bude lepší, když ty zbraně schováte,“ řekl Labo Isogarovi a v duchu se modlil, aby Isogar ten jeden pohyb neudělal. Isogar se pohnul.
„Jo, to asi bude lepší,“ přikývl Isogar a sklonil zbraně. „Tak aby bylo jasno, chci se tu jenom trochu porozhlídnout a zjistit něco o…“ Ve dveřích odkud vyběhli před chvílí dva muži se něco pohnulo.
„Pozor má kuši,“ vykřikl Labo, ale to už byl muž s kuší mrtvý a krátká ocelová střela se neškodně zaryla do podlahy.
„Blbec,“ procedil Isogar mezi zuby a došel k mrtvole. Nohou jí otočil na záda a vytáhl dlouhou dýku, kterou měl mrtvý místo levého oka. „Je tam ještě někdo?“ zeptal se ohromených mužů. „Kuchař, uklízečky, kdokoli?“
„Nikdo, uklízečky a kuchařka sem chodí jednou za dva dny a byly tu včera,“ odpověděl jeden z mužů.
„Tak jinak,“ otřel Isogar dýku o mrtvého. „Jmenuju se Isogar, lidi mě znají jako Isogara z Tarmanu a živim se jako lovec lidí. Slíbil sem Hawodovi že se tu porozhlídnu. Proto sme tady. Dalvio si prej najímá nejlepší hlídače v království, zatím sem tu viděl jenom pár blbců co si neuhlídaj vlastní zadek,“ Isogar se podíval na mrtvolu. „Tak pokud by chtěl ještě někdo něco zkusit, prosim,“ rozpřáhl Isogar ruce. Nikdo se nepohnul. „Ty nejspíš budeš Dalviovo sluha,“ ukázal Isogar na vyděšeného muže u dveří.
„Jsem komorníkem pana Dalvia a jmenuji se Dresden,“ přikývl muž.
„Komorník nebo sluha,“ mávl Isogar rukou. „Si člověk se kterym tady potřebuju mluvit. Odkud se ztratil ten klíč?“
„Pojďte za mnou, zavedu vás do ložnice pana Dalvia,“ ukázal Dresden ke schodišti.
-
Nadas se probudil a všechno ho bolelo. Tiše zaúpěl s pohledem upřeným na prkenný strop, kolem voňelo seno a koně. Jeho tělo jako by patřilo někomu jinému. Pohnul opatrně rukou a luplo mu v lokti. Znovu zavřel oči a upadl do neklidného spánku.
…tohle ti pomůže chlapče, sice to nechutná nejlíp, ale pomůže to. Si moc nemocný víš…
Nadas se neklidně převaloval na hromadě sena.
…a teď vypij tohle, to ti pomůže. Jen pij chlapče…
Znovu se probudil. Dýchal těžce a řinul z něho pot. Přemýšlel o jídle, jak dlouho už nejedl? Den, dva, tři. Vůbec neměl hlad. Náhle se rozkašlal, otočil se na bok a z úst se mu vyhrnula černá krev.
„Takže mě nevyléčil,“ zašeptal. „Podělanej prales!“ Znovu zavřel oči.
…Lemhare, pozor nalevo! Parchanti! Kde se tu vzali?…
…ještě tři měsíce a končim s armadou. Konečně budu svobodnej…
„Lemhar,“ zašeptal a usmál se. Ten chlap sloužil v armádě dvacet let. Nadas si to nedokázal představit. Dvacet let! On sám podepsal smlouvu na deset let a za dva roky toho měl plný zuby. A pak potkal Lemhara. Vysokej, hubenej chlápek. Nebylo na něm nic zvláštního, ale znal ho každý. Najednou to nebylo tak hrozný. Lemhar se vyznal. A pak Nadasovi chyběly tři měsíce. Tři měsíce do konce smlouvy. A Lemhar přišel s tim doprovodem vozů na jih. Prej to bude klidná cesta, měsíc tam a měsíc zpátky. Jenže něco nevyšlo! Ten prales. Neměli tudy jezdit, měli jet jinudy, ale ne přes ten prales! Někdo je přepadl, ani nevěděl kdo to byl. Zasáhl ho šíp a když se probral nikdo tam nebyl. Dva spálený vozy a hromada mrtvol. Hledal Lemhara, ale nenašel ho. Byl pryč. A potom ho našel ten stařík. Pomohl mu, vylečil ho. Otrava jedem ze šípu. Trvalo to dlouho, ale vyléčil ho. A nebo ne? Odněkud se vynořila nenávist k tomu vousatýmu dědkovi, co ho léčil. Léčil? Nadas si najednou nebyl jistý.
„Snad žiješ Lemhare,“ zašeptal. „Snad si to přežil, pokud si byl v něčem dobrej tak v tom jak přežít. Byl si v armadě skoro dvacet let.“
„Za půl roku skončim,“ vybavil si Nadas Lemharova slova. „Pokud bys mě chtěl ještě někdy vidět, budu ve Snakelu.“ Tak to řekl. „Budu ve Snakelu.“
Nadas opatrně vstal. Chvilku nejistě stál na vratkých nohou a pak vykročil ke vratům stáje. Musí najít Lemhara, snad bude vědět jak léčit tu otravu.
Náhle se svalil na zem a tělo se mu zkroutilo v křeči. Vykašlal další chuchvalec krve. Pevně zavřel oči a čekal. Křeč nikdy netrvala dlouho a vždy se po ní cítil lépe. Lépe? Snad, nikdy si to nepamatoval. Ale muselo mu být lépe, jinak by se nedostal až sem do Snakelu. Ne pokud by ho otrava pořád tak zžírala.
Křeč byla pryč. Otevřel oči a bez jakýchkoli problémů se postavil. Najednou ho nic nebolelo a byl plný síly. Několik koní ve stáji k němu otočilo hlavy a pozorovali ho s očima plnýma děsu. Náhle ho nová vlna bolesti srazila na zem. Kdy to skončí? Kdy…
