Všechno bylo jako ve snu. Viděla jsem přes fialovou clonu, vlastně jsem ani nevnímala. Pak jsem teprve uslyšela něco, byl to lidský hlas, ale zněl hrozně zpomaleně. Ten muž říkal: „Dí-ky-ti, za-chrá-ni-la jsi-mi ži-vot. Po-čkej, co-to-dě-láš….“ A křik. Pak prvním pocitem, co jsem od té doby zaregistrovala, byla slast.
Konečně jsem se probudila. Bolela mě hlava, bolely mě oči, všechno mě bolelo. Pohlédla jsem na své ruce. Byly od krve! A pod nimi jsem na zemi spatřila tělo…kováře. Byl mrtev. Pohlédla jsem na své šaty. Ty skromné šaty z hrubé látky byly v hojnosti potřísněny až nelidsky černou krví. Kolem mě se válela mrtvá těla. „Pomoc!“ vykřikla jsem. „Co se to se mnou děje?! Pomozte mi někdo!“ ale moje ústa se neotvírala. “Uklidni se, musíš odpočívat,“ ozvalo se najednou někde zpoza mě. „Kdo jsi?!Kde jsi?!“ vřískala jsem, chtěla jsem se alespoň slyšet sama. Slyšet tu Angie, která ještě před chvílí byla doma. Já chci domů! Kdo mi to udělal?! Proč to tak bolí?! “Jmenuji se Lilia Mutari Soleda Benaskrio Feimi, a jsem v tobě.“ „Co jsi to udělala?! Nenávidím tě! Já…Já tě zabiju!“ křičela jsem. Znovu se ozval ten hlas, uvědomila jsem si, že je to můj vlastní hlas: „Nemůžeš mě zabít. Jsem nesmrtelná.“
Byla to tíha. Bylo těžké převzít vládu nad tak slabým tělem, probudit ho a v neposlední řadě pobít tlupu upírů. Krev kováře mě dost uspokojila, musela jsem však ještě odpočívat. Ležím tu na chladném kameni nějaké komnaty, hostitelka se nechce probudit, cítím cizotu svého nového těla a snažím se zároveň odpočívat, a být ve střehu. Co teď budu dělat? Vybavila jsem si svůj poslední život: Nestihla jsem se ani jednou napít, a už mi proklali tělo stříbrem. Časy se zhoršily. Bude těžké přežít.
Družina silných bojovníků procházela vesnicí a vraždila bezbranné obyvatele s takovou chutí, jako by to byla hra. Nemohla jsem nic dělat – bratr byl na lovu a rodiče zabili právě před minutou. Mohla jenom utíkat, dokud mě jeden z válečníků nenabral pod břichem a radostně nezahulákal, že něco našel. O několik chvil později si mě prohlédl samotný velitel; jeho obličej byl odporně zkřivený a ústa měl od krve: „Vem ji. Když tak bude na maso.“ Při tom slově mnou projela vlna hrůzy téměř hraničící se šílenstvím. Muž mě zvedl jako hadrovou panenku a hodil do klece na povoz, potom jsem ztratila vědomí.
Táhli mě za ruce útlou tmavou chodbou, až dospěli k velkému sálu. Určitě je v podzemí, myslela jsem, si, a vytesat tenhle prostor muselo dát spoustu práce. Vysoké klenuté zdi lemovaly zapálené louče omřížené kovem, jakoby se tito podivní tvorové obávali dotknout ohně. Světlo však vyzařovaly i modré, zelené a fialové magické koule, vznášející se, kde se jim zachtělo. Odněkud se ozval ženský hlas: „Moc jsi mě nepotěšil, Aurone. Mlynářka byla příliš stará a její děti příliš mladé. Chci svěží dospělé muže! Ne padesátníka a ztrouchnivělou babu!“ její ledový hlas se odrážel od kamenných stěn a odpovídal jejímu vzezření. Ženě bylo něco přes čtyřicet, byla oděna v bohatém rudém sametu, z jehož záhybů vyčnívaly bledé kostnaté ruce a tváře. To ona zavinila smrt mých rodičů. „Mám ještě jednu, Nejvyšší.“ Řekl bázlivě velitel družiny a určitě pokynul rukou mým nositelům, kteří mě přitáhli blíž. Žena, říkali jí Matka, mě uchopila chladnými prsty pod bradou a zvedla můj obličej, takže mi viděla do očí: omámenost a únavu v nich vystřídal šílený strach z toho, co mě asi čeká. „Je mladá… a slabá!“ zasyčela a zaryla své prsty do mé pokožky. Tehdy jsem pocítila, jak stisk mých hlídačů povolil v bázni před Matkou a chvíle využila: Kopla jsem jednoho do holeně a vytrhla se. Neutíkala jsem ani pár metrů, když mě s neobvyklou rychlostí chytila samotná Matka: „Ne, je dost silná na rituál. Ale uvidí se, jestli přežije.“ a strhla mi z těla lněný živůtek. Během sekundy se Matčiny špičáky prodloužily o několik palců a ona se naklonila nad mým bílým hrdlem. Zuby projely dívčí kůží jako nůž máslem a otevřely rány, ze kterých hojně vystřikovala rudá krev, a já jenom rozšířila oči úděsem. Kdybych nebyla lapala po dechu, křičela bych bolestí, až by se celý podzemní komplex zřítil. Matka kupodivu jenom ochutnala mladé krve a oddálila mou tvář od svého těla, hladově se opět podívala do mých polomrtvých očí a lehounce si přejela prstem po výstřihu- za černým nehtem se objevila úzká rána, ze které mi Matka dala napít své krve. Poté objala tu polonahou dívku a v něžném, jakoby mateřském náručí mě odnesla do střeženého pokoje.
Hostitelka sebou ve snu škubala, křičela a držela se za krk, a já musela vynaložit všechny své síly, abych ji udržela klidnou. Po chvíli boje mezi tělem a démonem, jež ho obývá, Angie spočinula v klidu a, sic prudce oddychovala, upadla zpět do bezvědomí. Není jí víc jak sedmnáct, pomyslela jsem si a zamrkala svými novými, hustými řasami: měla jsem oči otevřené, abych lépe vnímala, sic jsem moc neviděla. Je mi jí líto, povzdechla jsem si.
Propadla jsem se. Spadla jsem po hlavě do hluboké, fialové vody se spoustou spektrálních obláčků a klesla na dno, kde již na mě čekali. Myslela jsem, že to jsou duše zesnulých, jen co jsem se jim však podívala do tváře, spatřila jsem nelidsky hrůzný výraz v očích bez očí a ve tvářích bez kůže, rtů či zubů. Otrhaní duchové ale během setiny sekundy změnili podobu na dívčí- kolem mě teď kroužily desítky jiných Angie, jedna stejná jako druhá, všechny se tvářily hladově a obličeje měly staženy zlobou. Jedna ale byla jiná, smutná, koukala zezadu, jakoby jí bylo líto toho, co se mnou ty druhé Angie udělají. Dívky otevřely ústa a s hrůzným křikem se na mě vrhly a já jim utíkala, utíkala k té smutné Angie- hledala jsem u ní pomoc a vysvobození, jakoby ona jediná věděla, co se tu děje. Druhá Angie na mě upřela své plačící oči, chytila mě za ruku a udělala to, co chtěly očividně udělat ty ostatní- políbila mě.
Chtěla to sama. V celé dimenzi, v celé líhni si vybrala právě mě, i když jsem stála v pozadí a jenom se koukala. Neměla jsem náladu posednout dalšího člověka, jenže ona přišla právě ke mně a poprosila mě o pomoc. A tak jsem ji pomohla. A dostala ji odtamtud. Pravda, kdybych se byla probudila jen o minutu déle, nebyla bych teď svobodná a bez hlídačů, a za to mohla jen sebraná síla hostitelky.
Konečně jsem byla pryč z té vody, cítila jsem pod sebou kámen. Takže všechny ty zlé Angie zmizely? Otevřela jsem oči, ale nic jsem neviděla: Jen fialovo, jako byly oči těch duší. Pod sebou jsem ale cítila hmotu a věděla jsem, že už jsem pryč. Všimla jsem si, že sluch mi slouží: Slyšela jsem kroky, vnímala hlasy. „Klirop se ještě nevrátil?“ povídal jeden, chraplavý a hluboký. „Ne,“ vyrazil ze sebe mužně druhý, podobný hlas. „Kde je, mám hlad a ven nesmíme, dokud se neprobudí!“ Bylo mi jasné, že mluví o mě, o Angie. Hlava mě nesmírně bolela a asi jsem byla slepá, ale ještě pořád jsem mohla trochu myslet. Dveře se otevřely a vešel třetí muž, podle zvuku nebyl sám: „Tak, Masure, nesu svačinku.“ Zachroptěl se smíchem Klirop a teprve teď se ozvala čtvrtá osoba: „Prosím, nechte mě! Jsem kovář, mám peníze! Zaplatím, co budete chtít, jenom mě nezabíjejte!“ křičel jako malé dítě, ale muži odpověděli jenom smíchem: „Chacha, my nechceme tvoje prachy, my chceme tvoji krev,“ pověděl mu velící Masur a asi ho chytl pod krkem. „Kdo jste? Upíři? To není možné…Ty jsme vyhubili…Už před šedesáti…lety!“ prskal kovář a snažil se nadechnout. „Tak ne úplně,“ zazubil se Masur a kovář pronikavě zakřičel. V tu chvíli jsem necítila strach, ale vztek. Toužila jsem zabít je, zabít je všechny do jednoho, rozmlátit jim hlavy o zeď, usekat jim končetiny, nechat je pomalu vykrvácet…A tím jsem umožnila Lilie, aby mě ovládla.
Během boje vtrhli do místnosti ještě dva hlídači, takže jsem se musela ohánět vším, čím jsem mohla – drápy, svíčkou, malou stříbrnou dýkou, jež jsem našla u své první oběti, které jsem zlomila vaz a rituálně ji zapálila. Druhé jsem projela dýkou žaludek a další, teď již nezbytné vnitřnosti, a třetího rozsekla vedví. Rukou. Krev stříkala na zdi a tvořila cákance nejrůznějších tvarů i po zemi, upírech, kováři a samotné mě. Kovář za své vysvobození děkoval, honosil mou hostitelku a pěl na ni ódy, než jsem mu však prokousla krční tepnu a nepochutnala si na jeho teplé a neuvěřitelně sladké krvi.
Otevřela jsem oči- ne, že by až doteď pozorně nepozorovala okolí,- hostitelka se probudila. Uznala jsem, že teď není čas na nějaké povídání, v dálce jsem slyšela pravidelný dupot stráží, umlčela jsem tedy Angie a snažila se bleskově zmizet. Koutky očí jsem registrovala čerstvě osekaný kámen na stěnách a vnímala vzdálené magické aury upírů, i nezaměnitelnou stopu prachu. O pár minut později jsem už sbíhala mírně zvlněnou lesní krajinou a vnímala cizí zvuky: především ptáci, zvěř a šum suchého listí, ale žádní upíři. Ti se sice pohybují velmi potichu, ale já je dokážu vycítit už na dálku. Náhle jsem uslyšela kroky, které jako by se v seschlém listí ozývaly třikrát hlasitěji: Směrem ke mně šel člověk. Zaostřila jsem své očarované oči, byl to mladík asi dvacetiletý, přes rameno luk a u pasu krátký meč, viditelně se vracel z neúspěšného lovu. Na pár set metrů jsem rozpoznala, jak dýchal přerývavě a ustrašeně se otáčel k malému pramínku dýmu, tam, kde ještě nedávno byla vesnice. Něco ve mně mne k němu táhlo, prostě jsem se mu musela ukázat, což úplně odporovalo mému rozumu. A tak jsem tam jenom stála a čekala, než odvrátí své oči od obzoru a nevšimne si dívky v zakrvácených šatech na malém kopečku, jak ho se zájmem pozoruje.
„Angie!“ vykřikl najednou. Uvolnila se ve mně vlna pocitů, až jsem prokoukla: Je to bratr mé hostitelky. To, že jsem přežila několik fyzických smrtí člověka, mě naučilo soucitu s lidskou osobou, toho si jsem jista. Proto jsem cítila takové nutkání stáhnout se do nitra své, vlastně i její mysli a umožnit Angie, aby si naposledy promluvila se svým bratrem. Věděla jsem, že je špatné, navázat hned po vstupu s přežívajícím tělem kontakt, natož mu dávat volnou ruku, správně bych ji měla hned po svém proniknutí umlčet navěky věků. Ale už před třemi životy mě přestalo bavit držet ruku na hostitelových zmučených ústech. Proto jsem se po několika vteřinách rozhodla: Zavřela jsem oči…
Znovu jsem se probudila. Kolem mě byly řídké stromy lesu Borůvníku, které osvěcovaly desítky hvězd a srpek měsíce. Před sebou jsem uslyšela pohyb, a tak jsem se vyděšeně schovala za strom. „Angie!“ ozvalo se blízko a já ten hlas poznala. „Rayile!“ vykřikla jsem dětinsky a skočila bratrovi do náruče. Rayil mě hned zasypal otázkami, ale já jenom sténala: „Ach Rayile, bylo to hrozné! Všichni jsou mrtví, a… a pak jsem měla takové sny, a všude byla krev!“ Bratr mě nevěřícně přitiskl na svou hruď a polohlasem opakoval: „Mrtví…? Všichni…i rodiče?“ Odpovědí mu bylo mé další zavzlykání. Rayilovo obětí stále sílilo, jak si představoval vyvražděnou vesnici a svou matku ležící v kuchyňce s dýkou v zádech… Náhle jsem se přestala třást a hlesla jsem: „Byli to upíři.“ „Upíři? Ale to je nemožné, vždyť…“ „Byli. Mají sídlo v té hoře za Jižní Doubravou, a, a… jeden udělal…“ „Co?“ podivil se Rayil a pohladil mě po vlasech, na ruce mu však ulpěla nějaká špína, nějaký tmavý maz. „Jeden do mě vlezl. Bojím se, že už nikdy neuvidím světlo…“ šeptala jsem co nejtišeji, jako bych se bála té pravdy, již jsem vyslovila s takovým nadhledem. V tu chvíli jsem se zadívala na jeho krk, jak se pravidelně s nádechem a výdechem pohyboval, viděla jsem přesně, jak jeho krční tepna pulzuje ve vlnách krve. Nemohla jsem se ovládnout, prostě jsem se na ni jenom dívala…
Nemohla jsem to snést. Slíbila jsem si, že budu mít zavřené oči, ale jenom jsem je pootevřela a spatřila tu spoustu lehce dostupné krve… Uslyšela jsem jeho hlas, zněl pomstychtivě: „Kde jsou ti, co zabili mou matku?“ Pohladila jsem prstem křivku jeho krku a řekla jízlivě: „Mrtví. Leží v jednom kamenném pokoji, a další v keřích u vchodů…“ Rayil ztuhl a vteřinu nato ode mě uskočil, takže mi konečně mohl vidět do tváře: Očí mi zářily purpurem, jak démon ještě nepřevzal kompletní vládu nad tělem. Mimochodem, já jsem ten démon. I já si sympatického mladíka prohlížela: Jemné rysy, krátké hnědé vlasy, úžasné oči. Bylo mi jasné, že by mi nedokázal ublížit. Nechtěla jsem ho zabít. Proto jsem jenom nastavila hluboký dunivý hlas a usmála se na něj: „Asi bys měl odejít.“ Rayil udělal další krok zpět a pohlédl na svou ruku: Na bledé dlani svítila tmavá krev. Rozšířil oči a poté, co jsem na něj vycenila zuby, se pomalu rozeběhl pryč. Otočila jsem se, nechtěla jsem pozorovat vyplašeného mladíka, jak neobratně utíká tmou, ještě bych na něj byla dostala chuť a během vteřiny ho dohonila.
Po dobré půlhodině mlčení, kdy jsem se dívala, jak moje tělo šlape suchými listy bez jediného zvuku, a když jsem přemýšlela nad tím, co se teď stalo, usoudila jsem toto: Upír mě nechal promluvit si s Rayilem. Naposled, jak upozornil. Nezabil ho, nechal ho jít a otočil se na druhou stranu. Nevěděla jsem ale, proč.
„Jakže se to jmenuješ?“ ozvala se první věta po době ticha, a cosi v ní, byla to Lilia, se usmálo.
