Sál pro tiskové konference se brzy zaplnil muži v modrých uniformách. Snad celá policejní stanice se sešla na tu oslavu Deanova úspěchu. Někteří byli v civilu, většina ale zaskočila z práce, sešla těch pár pater Policejní stanice Manhatton. Tlouštíci se vrhli na stolky s občerstvením, kde se jim jako paradox nabízely hory klasických koblih ve tvaru kruhu. Velké lustry pohasly a zůstaly svítit jenom dva reflektory u pódia. Zpod opony se vyhrabal inspektor Marien a jal se mikrofonu, ten trochu zapískal, než se rozmluvil:
„Vážení kolegové a přátelé. Sešli jsme se tu na oslavu Deanna Carltona, poručíka, který byl poslední dva měsíce v utajení. Každým dnem riskoval život, aby se dostal do jedné z nejne- nejnebezpečnějších teroristických organizací,“ zakoktal se a vzal ze stolku sklenici laciného šampaňského „Nakonec se mu podařilo přesvědčit mezinárodní zločince a posbírat dostatek informací, kam až Legenda sahá. Při odhalení musel zabít samotného bosse Legendy, aby přežil.“ Všichni se dívali na Deana, jak stojí pod pódiem a nervózně se usmívá. Inspektor se zasmál: „Však taky až doteď dělá tajnosti a nechce popsat detaily ani hlavního záporáka, ani závěrečné bitky, co, Deane? A ne všichni se dostaneme do šéfova šuplíku pro hlášení.“ Deane trochu znervózněl, a tak přešel mluvčí k věci: „Chceme ti jen poděkovat, že ses nám vrátil celej. Seš hrozně milej kluk a my tady trnuli strachem každou minutu, jestli seš O.K. Na Deana,“ a pozvedl sklenici. „Na Deana,“ ozvalo se sborově a všichni přiložili sklenky ke rtům.
„Mathewsi a Thompsone, zpátky do práce!“ využil ještě mikrofonu inspektor, „A ty taky, Brodericku!“ Několik policistů se zamračeně vrátilo do kanceláří a inspektor pronesl poslední větu: „Tak jdeme slavit!“ Celou půlhodinu se jedlo a povídalo, všichni se hrnuli k Deanovi, aby mu poblahopřáli k úspěchu, který udělal dojem i na šéfa. Teprve potom vystoupil Deanův nejlepší kamarád Matt k mikrofonu. „Jako dárek tu máš něco, co tebe i ostatní určitě potěší,“ napínal diváky s ohníčky v očích, „Zhasnout světla, prosím.“ Opět se jediným osvětlením staly dva reflektory, mířící na mikrofon na stolku.
Ozvala se indická hudba a do toho rytmy moderních nástrojů, opona se roztáhla a všichni zaostřili na obrys mladé dívky zahalené v šátcích. Jak se pomalu tanečními kroky přibližovala ke světlu, rozeznaly i její šat, přesto ale byla zahalena tmou. Vlnila boky, svíjela se v rytmu břišního tance a zároveň objímala jemnými prstíky své tělo. S příchodem rychlejšího tempa zatřásla zadečkem, až mince na jejím šátku zacinkaly. Poté hudba náhle ztichla.
Dívka se naklonila nad mikrofon tak, že jí byla vidět jenom ústa. „Tento tanec byl věnován Deanovi Carltonovi,“ Rýsovala slovíčka rudými plnými rty, hlas měla tak sametový, že si málokdo uvědomoval, co vlastně říká. „Muži, který se spřátelil s Hadím Okem a Smyčkou, aby je v příštích dnech mohl zradit. Tomu, který zabil samotného Bossieho, jen aby se dostal k potřebným informacím.“ Několik mužů se vzpřímilo. „Muži, který mě zabil.“ Ten nejpohotovější rozsvítil a všichni tak spatřili nádhernou ani ne plnoletou dívku v rudé podprsence se zlatým vyšíváním a v poloprůsvitné sukni, která nerušeně pokračovala v proslovu: „Jenže já mám víc životů než ty, Deanne. Legendu nikdy neporazíš,“ zašeptala a mohla si to dovolit, v celém sále bylo hřbitovní ticho. „Zrada se nevyplácí.“ Hlesla ještě a odhrnula si neposlušný černý pramínek vlasů za ucho. Tím dala znamení neznámému muži zavěšenému pod stropem, aby hodil malou hvězdici.
Zbraň proletěla davem a lehounce škrábla Deana na tváři. Pak s jistotou přistála dívce v dlani. V tu chvíli už všichni tasili své revolvery a mířili je na tanečnici, někteří se otočili ke stropu, ale nikdo tam nebyl. Dívka se sladce usmála a upustila na zem malou kuličku, která vytvořila velký mrak dýmu a zahalila celé pódium. Trvalo několik minut, než se rozplynul. A pak našli Deana na zemi s očima dokořán, jak si tiskne ruku na rudou tvář. Byl mrtvý.
