Moře. Vznešené a tajemné. Někdy klidné, vážné a skličující, plné smutku a touhy, a někdy rozbouřené a divoké, proměnlivé jako sama věčnost. Je jako lidé. Možná právě proto jej tolik milují, i když se mu nikdy nedokáží vyrovnat. Je nepřemožitelné. Plné vzpomínek a tajemství, od nejtemnějších hlubin až po bílé chocholy vln putujících po rozlehlých pláních k písčitým pobřežím dalekých zemí. Je však otevřeno jen tomu, kdo mu umí naslouchat. A kdo umí naslouchat, uslyší a snad i porozumí jeho příběhům...
Legenda o Neió
Vysoko nad moře čněl strmý útes. Od úpatí omývaného vlnami až po jeho vrchol ozářený sluncem, kde hnízdili mořští ptáci byl plný rozeklaných drolících se štítů. Skalní pukliny obrůstaly mechem a bledé trsy trávy hltaly sluneční paprsky - jedny z posledních tohoto dne. Vzduch byl plný křiku ptáků, bílí racci kroužili vzduchem a vychutnávali vítr pod křídly. Pomalu mířili zpět z širého moře ke svým hnízdům ve skalních puklinách a připravovali se na příchod noci.
Další vlna donesla své poselství. Probila se skrz ostré útesy a s tichým zašuměním objala písečné pobřeží. Třpytivá pěna se jemně ovinula kolem kotníků kamenné víly.
Hluboko, hluboko dole, na samém úpatí útesu pod skalním převisem stála socha vytesaná do skály. Samotná, opuštěná. Nikdo nevěděl, jak se tam vzala nebo kdo ji vytvořil. Jen málokdo se odvážil přes ostré skály bičované příbojem až na malou klidnou pláž uprostřed skal.
Vypadala jako by ani nebyla vytvořená rukou člověka...
Snad její oči bývaly dříve hluboké a nekonečné jako moře, než se změnily v chladný kámen a možná, že její jméno, něžné a krásné jako ona sama kdysi znělo šeptáno mořem. Ale kdo ví. Moře času ji obestřelo a zaneslo její příběh do hlubin věků, kde byl ztracen. Nikoliv však zapomenut. Lidské životy míjely a ona tu stále byla - netčená časem. Jako by pro ni přestal existovat. A tak tu stála i teď, nehybnýma očima pozorovala západ slunce.
Po pláži přicházel shrbený stařec. Vítr si pohrával s jeho šedým roztrhaným pláštěm a dlouhými bílými vlasy, které mu padaly do tváře rozbrázděné hlubokými vráskami. Bílý vous mu splýval na prsa a vlál ve větru. Tulák, jakých najdete tisíce, avšak jedním se lišil. Jeho oči, ty oči, průzračně modré, smutné a hluboké jako moře. Podivně smutné, jako opuštěné studnice věků.
Přistoupil ke kamenné soše a dlouze si ji prohlížel. Roztřesenou rukou se dotkl její tváře. Z hlubin jeho duše k němu pronikly ozvěny dávných vzpomínek. Vzpomínal, jak je poprvé spatřil...
... Zůstával sedět okouzlen jejich přenádherným zpěvem. Nechával se unášet písněmi moři za příchodu jitra, něžnými melodiemi hvězdám odrážejícím se na mořské hladině za nejhlubší noci i čirým zvukem stříbrných harf, když rozezněly jejich struny tichými ódami moři. Pozoroval Neió když tančila mezi třpytivou vodní tříští a měsíční svit se jí odrážel ve vlasech....
S každou přicházející vlnou, s každým západem slunce stále více toužil být jako oni - jako Děti moře. Toužil po jejich životě, po jejich nesmrtelnosti a byl tomu ochoten obětovat cokoliv. Kdysi. Dávno. Teď litoval. Srdce oceánu je křehké, nelze se ho zmocnit silou. Teď to věděl. Litoval. Snažil se ospravedlnit svůj čin, odprostit se od strašný tíže svědomí ale nikdy to nedokázal.
... Moře bouřilo a vichr hnal ohromné vlny, které se tříštili o pobřeží s ničivou silou. Burácení vody přehlušovalo lomoz větru ve skalních puklinách. Písenň dětí moře zaznívala mezi vlnami. Zněla krutě, zpívali o zradě,o nenávisti, o bolesti. Hněv moře byl strašný...
A pak bylo ticho. Děsivé teskné ticho. Pokaždé, když zavřel oči, viděl ten samý obraz, který ho mučil celá staletí. Byl horší než hněv moře. Byl horší, než jeho trest...
... Moře se uklidnilo a vítr utichal. Poslední tesklivé melodie unášené větrem zvolna dozněly a vytratily se. Lítost. Zklamání. Vše co po bouři zůstalo. Děti moře zmizely. Zůstaly skryti mořem, ukryti před krutostí a nenávistí. Již nikdy neslyšel jejich zpěv na skalách ani zvuk stříbrných harf. Ublížil jim. Uvěřili mu a on je zradil. Nedokázali mu odpustit. Byli dětmi moře. A moře nezapomíná...
Náhle cítil, že se s ním děje něco podivného. Obrátil svůj pohled zpět k Neió. Stála tu, krásná a vznešená, byla tak blízko a přece nekonečně daleko. Den za dnem, celé ty dlouhé věky poslouchala písně moře, hleděla do modravých dálek a cítila blízkost svého domova, kam se nemohla vrátit. Vlny se tříštily o písčité pobřeží a odnášely sebou zpět bílý písek. Jemná bílá pěna jí ovíjela kotníky, mořská voda se jí však nikdy nedotkla. Mnohokrát tu stál a hleděl do její kamenné tváře ale nyní, jako by ji viděl poprvé.
Proniklo k němu to, co již za svůj život prožil tolikrát. Ale tentokrát to bylo jiné. Pocítil lítost. Ne nad svým osudem ani nad svou bolestí. Poprvé litoval Neió. Uvědomil si svou pošetilost a krutost. Jediným okamžikem pochopil. Pocítil ohromnou tíhu viny, ze které se mu podlomila kolena. Klesl do písku a schoval hlavu do dlaní. Nemohl snést pohled do její tváře...
Slunce zvolna mizelo za zvlněným obzorem. Zbývalo posledních pár minut před příchodem noci. Všechno utichlo. I moře jako by se bálo promluvit. A v tom neskutečném tichu se ozval zvuk. Slabý, skoro neslyšný, jako odraz něčeho nesmírně vzdáleného, jako poselství jiných světů... Stařec strnul. Pak zřetelně a jasně zazněl tlukot srdce, přímo z nitra kamene. S úžasem vzhlédl. Po kameni se, jako pavučina, rozbíhaly tenké puklinky. Ozvalo se tiché praskání a kámen pukl.
Pak ji spatřil. Byla tak krásná. Její šat se třpytil jako stříbrná mořská pěna a temně modré oči, modré jako mořské hlubiny opět ožily. Neió se pohnula. Moře radostně zašeptalo její jméno.
„Neio´“ vydechl stařec.
Mořský vánek ji hladil po tvářích a naplňoval její srdce něhou oceánu. Pohlédla do modravých dálek plných tajuplné krásy, která jí prostoupila. Vodní hladina se vlnila a odrážela třpytivé paprsky jako zrcadlo.Usmála se.Vztáhla paže a nastavila tvář rudě zapadajícímu slunci. Celé ty věky v kameni byly jediným okamžikem zapomenuty. Nenávist k člověku, který jí kdysi vzal nesmrtelnost a proklel ji, vyprchala. Odpustila mu. Zůstala jen ona a moře. Mořská voda jí tiše vzala do svého náručí. To po čem toužila celé dlouhé věky se jí splnilo - nekonečno ji přijalo zpět.
Hleděl za ní. Nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo. Moře mu odpustilo. Nesmrtelnost není souzena člověku. Pochopil.
Sluneční kotouč zmizel za obzorem. Poslední paprsky dopadly na jeho tvář a rozplynuly se v šeru. Pak se rychle snášela tma. Rozhostilo se ticho přerušované jen příbojem vln. Čas jako by se zastavil. Hořel touhou spatřit Ji a vzdát se té, na níž marně čekal celá ta dlouhá staletí a jejíž krásu si uvědomil, až když byl od Ní odloučen. Cítil, jak mu krev zběsile bubnuje ve spáncích. Očima se snažil prorazit stíny noci, která se snesla na svět.
Pak ji spatřil. Konečně. Přišla tak náhle, vystoupila ze stínů, zahalená v černém plášti a shodila kápi. Vítr jí rozevlál havraní vlasy. Zůstal stát okouzlen její krásou a nebyl schopen pohybu. Byla taková, jakou si ji představoval. Hořká i sladká zároveň, prchavá jako stín a přece věčná. Po rtech mu přeběhl lehký úsměv. Zahleděl se do jejích šedých ledových očí a v tu chvíli, jako by ho pohltily. Plály věčným světlem vyvěrajícím z jejích temných hlubin. Před očima mu proběhl celý jeho život.
Mlčky mu podala ruku. Vydal se k ní. Pomalu, krok za krokem se přibližoval. Oddal se té, na níž čekal dlouhé věky...
Do tváře ho uhodil prudký závan větru. Nemilosrdně ho donutil ho procitnout. Otevřel oči. Nad ním se temně rýsoval útes korunovaný hvězdami. Zčeřená mořská hladina odrážela slabý měsíční svit. Neió stála nad ním ve své mlčenlivé nádheře, chladná a bezcitná tak, jak ji před staletími proklel. Z očí mu vytryskly slzy. Sen se nenávratně rozplynul ve stínech noci.
Zůstal schoulen u jejích nohou a v podivném smutku a rozjímání pozoroval moře. Bylo pro něj vším. Miloval ho a zároveň nenáviděl. Nenáviděl ho tak, jako se naučil nenávidět svou nesmrtelnost, kterou kdysi vzal Neió ale nedokázal bez něj žít. Byl s ním spojen. Bylo jeho prokletím i spásou. Každý den k němu s nadějí vzhlížel a pokaždé ho zklamalo. Nedokázalo zapomenout a odpustit. Zatím ne...
Měsíc zašel. Hvězdy pomalu bledly a tma zvolna ustupovala šedavému rannímu světlu.Vzduch opět naplnilo štěbetání racků a hejno se vzneslo nad moře. Kroužili chladným jitrem a vítali nový den. Opět další den s novou nadějí. Stařec se pomalu namáhavě postavil. Třesoucíma se rukama uchopil svou hůl.
„Jednou, Neió.“ zašeptal skoro neslyšně a pomalu odcházel.
