Měl jsem nepříjemný pocit, že mi vidí až na dno duše. Jeho naléhající pohled se mi propaloval hluboko do mozku. Připadal jsem si vedle něj tak nějak zvláštně, sám jsem byl bastard a mrzák, co nikam nepatřil, bez cíle, domova, minulosti i budoucnosti…
„Vítám tě, Illúviane…“ jeho zastřený hlas zněl jako sykot jedovatého hada, vůbec se k jeho zjevu nehodil.
„Nemohu říct, že by mě těšilo, Náriene…“ odtušil jsem chladně.
„Á, má pověst mně předchází. Nevěř všemu, co se o mně říká, Siómere, vím, že nejsi tak hloupý“ pousmál se. V jeho případě to vypadalo spíš, jako když dravec cení zuby na svou kořist.
„Co ty o mě můžeš vědět, Náriene?“ nenechal jsem se odbýt.
„Víc, než jsi ochoten připustit, vyjednavači… Ale já mám na práci něco mnohem důležitějšího než ti tohle všechno vysvětlovat“ krutě se ušklíbl a pokračoval: „Nežádám příliš. Chci jen tvou krev!“
„Mou krev? Pro jaký odporný rituál potřebuješ mou krev, ty nelidská zrůdo?“ potřásl jsem divoce hlavou, až mi uvolněné prameny vlasů zakryly na Círdana výhled.
„Pcha! Nemusíš se bát, ubožáku, postačí mi jen pár kapek… té tvojí a Aelfrithiny“ vyštěkl a zkoumavě se na mne zadíval, jakoby ho zajímalo, co to se mnou udělá. Nespletl se, po jeho prohlášení se ve mně všechno vzbouřilo na poplach. Touží po mé a Aelfrithině krvi? On? Ale proč?!
„Chceš vědět proč, Siómere Vyjednavači? Nemusíš si dělat výčitky svědomí, i kdybys věděl o mých plánech již dříve, stejně by jsi tomu nezabránil. Ty a Aelfritha mi pomůžete osvobodit dračici Zurakh!“ zodpověděl mou nevyslovenou otázku s přezíravým šklebem. I když jsem se předem děsil toho, co řekne, pravda byla zdrcující víc, než jsem si byl ochoten připustit…
„Zurakh? Dračici Zurakh?“ Stále jsem tomu nemohl uvěřit. Že by na té legendě přeci jen byla pravda? Nárien nevypadal na někoho, kdo by šel jen za přeludem.
„Jistě. Ty jsi snad neslyšel o Zurakh, kterou ten ubohý, upadající národ Měsíčních elfů uvěznil v jeskyních Křišťálových hor?“ odpověděl mi na otázku otázkou a hned pokračoval:
„Neměla pouto se svým pánem, začala šílet a zabíjet. Nebyli jste schopni jí vnutit svou vůli! Jste tak slabí! Nejste si vůbec vědomi vašich širokých možností. Naštěstí můj národ své schopnosti zná. My, Temní elfové, jsme nesouhlasili s jejím uvězněním a byli jsme tvým lidem donuceni odejít. Já ji však dokážu ovládnout, jen jsem musel najít toho, s kým je její duše spoutaná…“ dodal.
„S Aelfrithou?“ Nechápal jsem to, draci přeci nikdy nemohli být spřízněni s lidmi!
Věděl zcela jasně, na co myslím. Jen tam tak stál a mlčky a pohrdavě mne pozoroval…
Začalo mi to všechno do sebe hladce zapadat. Oni hledali způsob, jak osvobodit Zurakh, aby s její pomocí vyhladili Měsíční elfy i lidskou rasu, o tom už nemohlo být pochyb. Temní elfové vždy toužili po pomstě za to, že byli vypovězeni ze Sinah Illit a nuceni se ukrývat. S žádným jiným nižším cílem by se Nárien Círdan nespokojil.
Takže Aelfritha má mít klíč k osvobození Zurakh… Oni ji chtějí využít, aby pak osvobozené dračici vnutili jiného pána, svého mága. Proto nemohli dopustit, aby ji Rada nechala zabít. Čekali asi celá staletí, než se narodí někdo, kdo dokáže osvobodit Zurakh. Nakonec nepotřebovali nic jiného, než trpělivě čekat. A trpělivost byla jedna z výsad, kterou si díky své neuvěřitelné dlouhověkosti mohli dovolit.
„Ano, s Aelfrithou, Illúviane. Jako dcera té bezvýznamné Lunarionovy kněžky může Zurakh osvobodit, ačkoliv byl její otec jen pouhý člověk“ opovržlivě vyštěkl po chvíli mlčení.
„Nemůžeš Zurakh ovládnout, Náriene, nenávidí elfy…“ tohle jsem nemohl dopustit… Byla by to nesmírná katastrofa, nejen pro lidi, které chtěl vyhubit.
„Pcha! Ani v nejmenším netušíš, čeho jsem za ty roky čekání dosáhl… A ani všichni Měsíční elfové dohromady nebudou mít nikdy takovou moc, jakou mám já teď“ pyšně zasyčel, zcela opojen tou představou, kdy bude vládnout celému Quessiriandu.
Tušil jsem, že Calanthé byla jedním z posledních příslušníků starodávné rasy Akai. Moc jsem o nich nevěděl, sama o sobě mi toho příliš neprozradila. Jen z útržků, posbíraných během mých misí jsem zjistil, že to byli dlouhověcí dračí vládci, kteří začali vymírat s mizejícími draky. Akai se prý nijak nemíchali mezi rasy v Quessiriandu, žili jen sami pro sebe a své draky. V horských jeskyních ale studovali elfí a lidský způsob života a jejich zvyky. Nikdy mi neřekla, co se tenkrát stalo, proč přišla o svého draka. Jen to, že bez nového se dožije jen zlomek let, než bylo u Akai obvyklé.
Temní elfové, s tím krvavým psem Nárienem v čele, se museli dovědět o jejím původu… Jak to ale, že věděli i to, že Aelfritha je její dcera a že jejím otcem byl obyčejný člověk? No, obyčejný asi ten člověk nebyl, když dokázal zaujmout Calanthé... V tom případě se ale díky matce stejně dožije mnohem více let než jako člověk. Navíc, pokud bude mít svého draka. Teď mi dával smysl i její zvláštní požadavek na propuštění Aelfrithy z otroctví. Jen jsem zprvu nevěděl, proč Aelfritha o svém původu nesměla nic vědět a svou matku a otce nikdy nepoznala. Pak mi došlo, že Calanthé věděla, jak dračici osvobodit, věděla také ale, že pokud dračice nenajde pána, který by ji duševně ovládal, bude z pomstychtivosti ničit všechno živé a především elfy.
„Nemáš ale Aelfrithu, Náriene…“ nadhodil jsem s očekáváním toho nejhoršího.
„Myslíš, že to pro mne představuje problém? Teď, když mám tebe?...“ zasmál se povýšeně. Neodpověděl jsem mu, nebylo co…
Ještě večer nechal Nárien strhnout ležení a vydali jsme se směrem k nejvyššímu horskému štítu Křišťálových hor, který Měsíční elfové nazvali příznačně štít Spícího draka… Mohl jsem se jen domnívat, že tam někde poblíž by měla být údajně uvězněná dračice Zurakh. Celou cestu mi nedali sebemenší příležitost uniknout, jeli jsme s Rinnuem od sebe odděleni a chlapce hlídal sám arcimág Círdan…
Nedovedl jsem si představit, co se stane, pokud má pravdu. Tušil jsem, že on nedělá nic nadarmo…
Za tři dny jsme po úzké, nepoužívané stezce dojeli až k mohutnému skalnímu masívu, tvořenému převážně bělostnými a šedavými vápencovými bloky. Tu a tam byly protkány tenkými žilkami lesklého kamene. Byl to legendou opředený, krvavě rudý a smolně černý argonit, kterému elfové velmi poeticky říkali „dračí slzy“… Pamatoval jsem si i proč… V dávné době, kdy první elfové přicházeli do Quessirriandu, tu prý po dlouhém a těžkém boji zahynul zdejší „Um-usúrr“, což byl Měsíčními elfy přejatý výraz pro svrchovaného mocného dračího vládce... Jeho obrovská síla, lstivost a chytrost nikdy nezažila pokoření poraženého. Až teprve když ho podle zradilo několik slabších draků, jeho vazalů… lstí odstranili jeho dračího pána, o kterém od té doby nikdo neslyšel a oni sami, vedeni nějakou neznámou ďábelskou mocí zaútočili na samotného Um-usúrra.
Muselo se proti němu spiknout samo nebe, protože jinak by ho nikdy neměli šanci dostat… Z posledních sil dolétl na samotný vrcholek horského štítu, kde s nostalgickým pohledem do údolí zkameněl… jeho horká krev, prýštící mu z hlubokých ran, však předtím stačila potřísnit celou horu a její úbočí…
Až na samý vrcholek se k němu ale dosud nikdo nedostal, nebylo to ani v elfích ani v lidských silách, bylo však dobře vidět, že socha zrazeného draka je celá z argonitu. Byla tak neuvěřitelně věrná, že jsem se zdráhal uvěřit, že je to jen podivuhodná hříčka přírody, ačkoliv jsem neznal nikoho, kdo by byl schopen vytvořit takové dílo… Ještě jsem si pamatoval, že se nikomu nepodařilo získat ani kousíček dračích slz, nikdo netušil, jak se dá argonit těžit, jakoby ho chránila síla Um-usúrra i po jeho smrti.
Touto krajinou jsem putoval již mnohokrát a vždy jsem siluetu draka obdivoval znovu a znovu, ten neskonale smutný a pyšný tvor stále uchvacoval svou vznešeností a zdánlivou nedotknutelností. Naposledy jsem tu však byl již před více než rokem, vládla tu krutá zima a v ledových poryvech severního větru tehdy ještě nebyl ani náznak blížícího se jara. Všude ležely těžké příkrovy sněhu a křišťálově čistý vzduch mně ostře řezal do plic při každém nadechnutí... Teď však zima již ztrácela svou sílu i když první teplejší dny byly ještě hodně daleko. Zdejší nádherné, hluboké a zvláštně tiché modřínové a borovicové háje byly dosud neposkvrněné pustošivou lidskou nohou a já znovu zalitoval nepříznivých okolností, které mne sem zavedly tentokrát, až k úpatí posledního útočiště „Spícího draka“...
A až tam jsem teprve pochopil, jak to Nárien bere vážně. Očekávala nás tam totiž náčelnice Kitazaaru, divoká Aelfritha… Svázaná a stejně jako já dobře střežená. Když jsme přijeli blíž, bylo jasné, že se nedala zajmout jen tak, její roztrhané šaty, rozbitý a nateklý ret a krvavé šrámy po celém těle svědčily o zoufalé obraně. Jindy chladné a nepřístupné tváře elfů, kteří ji hlídali, prozrazovaly netajený respekt a nechtěný obdiv. Co mi nebylo jasné, byl způsob, jak se tam se svou eskortou dostala ještě dřív, než my… Nárien Círdan musel použít svou odpornou temnou magii, aby ji tam dokázal přivést.
Horší bylo, že mi nevěnovala ani jeden pohled, zírala skrze mne, jako bych tam vůbec nebyl. Napadlo mne, jestli vůbec byla při smyslech, její pohled totiž postrádal jakoukoli známku lidského ducha. Očima s neobvykle rozšířenými zorničkami bezcílně těkala sem a tam, bez schopnosti se soustředit, beze známky toho, že někoho z nás poznává…
Navíc bylo jasné, že Nárien Círdan z nějakého důvodu velmi pospíchá, přinutil nás ihned sejít do podzemních jeskyní, které začínaly kousek od skalní stěny…
Tak se nestyďte, lidičky a něco hezkého mi napište, když už mi to trvalo tentokrát tak dlouho :-)). Dík za vaše názory a zkuste mně trochu povzbudit na: Ellinor
