Ocitla jsem se ve velikém sále. Z vysokého stropu visely křišťálové lustry a okolo nich poletovaly žluté a modré světelné koule, pamatovala jsem si je z onoho podzemního sídla upírů. Obrovské závěsy z ušlechtilé látky naznačovaly, že zakrývají stejně velká okna. Odtrhla jsem oči od světel a podívala se dolů- odehrávala se tu krvavá bitva. Muži ze sebe vyráželi válečné pokřiky a zároveň padali k zemi ve smrtelných křečích. Meče vydávaly jiskry, každou chvíli prolétl vzduchem nějaký šíp, jehož šance, že netrefí jedinou osobu, byla značně mizivá. Přeplněný sál pomalu ztrácel na útulnosti, když se na jeho podlaze začala hromadit mrtvá těla a celý se zabarvil krví…
Rychle jsem se probudila. Lilia seděla u ohniště a hrála si se stříbrnou dýkou, já sebou ale tak trhla, že se málem pořezala. „Co to bylo?“ vydechla jsem ustrašeně. To nebyly moje vzpomínky. „Co?“ odpověděla otázkou Lilia, pokračujíc ve své činnosti. „Ten sen. Byla jsem ve velké místnosti a tam se bili nějací vojáci…“ Neobávala jsem se, že před démonem ukazuji svůj strach a slabosti, chtěla jsem jenom vědět, co jsem viděla. Během dlouhého spánku jsem vyměnila zármutek a obavy za pouhou zvědavost, co mě čeká. A hlavně, kdo, nebo co je Lilia. „Jenom sen, ne?“ reagovala možná až trochu lidsky Lilia, které bylo jasné, čí sen jsem právě viděla. „Nevím. Hele, to je moje dýka!“ vykřikla jsem najednou, když jsem spatřila stříbrný nožík se zvlněnou čepelí, od které se odrážely plameny. „Našla jsem ho.“ bránila se Lilia, já se ale cítila uražena: „Dal mi ho bratr k patnáctinám! Je můj! Na jeho rukojeti je vytesáno elfským písmem…“ „Co?“optala se Lilia a já se zarazila: „To nevím. Nikdo to neví. Elfové vymírají. Nikdo nezná jejich jazyk.“ Lilia pomyslela na “nesmrtelné“ elfy a s uvědoměním, že je přežije, si povzdychla. „Převozník duší.“ řekla po chvíli ticha. „Cože?“ „Na rukojeti je napsáno Převozník duší. Je to staromágským písmem, zřejmě obřadní dýka, kterou uloupili z hrobky.“ „Aha.“
„Viděla jsem Rayila.“ hlesla opět Lilia. Můj hlas změkl: „Kde? Je… Je v pořádku?“ Lilia vstala a odhrnula vedle sebe pokrývku z listí a větví- pod ní ležel Rayil s obvázaným ramenem. Vykřikla jsem překvapením. „Co se mu stalo?!“ vyjekla jsem a sklonila se nad ním. Pohladila jsem jeho pobledlou studenou tvář a sama se roztřásla: „Tak co se mu stalo?!!“ „Bude v pořádku,“ ozvala se znovu Lilia, tentokrát slabě a ublíženě. Rukou mu setřela pot, mou rukou mu setřela pot z čela a zavřela oči: Cítila jsem, jak společně předáváme svou energii do rány, aby se uzdravila. Znovu jsem ustaraně pohlédla na jeho třesoucí se rty, které jakoby šeptaly…
Lilia ho opět přikryla a klesla na kámen u ohně. Pocítila jsem jeho laskavé teplo a nastavila mu tvář. „Už dlouho jsem se takhle neohřála,“ zavrněla jsem spokojeně ve snaze myslet na něco jiného. „Nepotřebuješ oheň. Dokážu udržet tvé tělo i v mrazu, když na to přijde, ale musela by ses alespoň trochu snažit.“ V jejím hlase byl tón vyčítavosti, když se náhle zvedla, já jsem se zvedla, a chystala se odejít. „Počkej, to ho tu jen tak necháš?!“ Lilia zpomalila. „Už nás nepotřebuje. Brzy vyjde slunce.“
Co to se mnou je, ptala jsem se sama sebe a přidala jsem do kroku. Lhala jsem, slunce vyjde až za necelé dvě hodiny, ale já chtěla odejít. Nechci jí okrádat o právo vidět svého bratra, ale jsem přeci démon! Chovám se jako, jako nějaký slaboušek, hůř než obyčejný člověk! Jak mě mohla sedmnáctiletá holka okřiknout, aniž bych si to nenechala líbit?! Navíc, znám povahu Angie i jejího bratra. Jsou oba tvrdohlaví a mají k sobě silné pouto, to znamená, že Angie by mu musela všechno vysvětlit a on by se chtěl na oplátku pomstít za své rodiče. Ale já se nehodlám motat do záležitostí posledního upířího rodu, natož se s nimi pustit do křížku. Toho už jsem si užila dost… A ztratila jsem hodně.
Po pár kilometrech rychlé chůze mě praštila do nosu změna ovzduší- vzduch byl teplejší a klidnější, vyzařovala z něj lidská přítomnost. Hned nato jsem vyšla z lesa a spatřila další malou vesničku, ta se ale od domova Angie lišila. Chalupy měly bohatší provedení, kvalitnější a dražší výstavbu, novější vybavení. Bez pochyb už jsem na kraji obydlené části země. Jako omámená jsem procházela kolem tichých chaloupek, kde žlutá světla svíček pohasla už před několika hodinami, kde pospávaly nevinné děti, nevinné ženy. „A nevinní muži,“ hlesla jsem pobaveně, když jsem spatřila opilého starce, jak škemrá u svých dveří. „Máří, neblázni, uděláš nám ostudu,“ při těchto slovech si lámal jazyk, aby je vyslovil správně. Z okna se vyklonila baculatá dáma, ve tváři zrudlá jako rak: „Tu už jsi nám dávno udělal!“ a hlasitě práskla okenicemi.
Uvědomila jsem si, že bych měla zmizet. Najít si úkryt dál od vesnice, aby mě lovečtí psi nevyčmuchali. Ale mně se tak nechtělo… Prošla jsem tiše kolem kňourajícího dědy, pomalým krokem dál uličkou. Uchvátilo mě další okno: Bystrým zrakem jsem prohlédla škvírou ve dřevě a spatřila pokojně dřímající dítě, nebylo mu ani deset. V rukách svíralo malou hadrovou panenku…
„Co to se mnou sakra je?!“ zaklela jsem a vyběhla do řídkého lesa, dělícího vesnici od menšího městečka dále na jihovýchod. To se o mě pokouší romantika, nebo co?! Za to může ta zpropadeně slabá Angie!
Večer mi bylo slabo. A pak jsem se probudila, cítila jsem čerstvou vůni rána a tak jsem toužila jít ven, na slunce, proběhnout se po trávě a zasadit si kopretinu do vlasů… „Cha,“ Lilia se ironicky zasmála. Slyšela moje myšlenky. Na to se ale zachmuřila. „Kopretinu do vlasů,“ řekla odtažitě, v hloubi jsem ale věděla, že jí to něco připomíná. Chvíli byla ticho. „Na co myslíš?“ optala jsem se zvídavě, ona smutně vydechla, pak mě ale odbyla: „Do toho ti nic není. Spi.“ Chtěla jsem něco namítnout, ona na mě však vyslala vlnu únavy a já pomalu zavřela oči.
„Áááá!“ kolem mě padlo další tělo, na jeho hábitu jsem spatřila červený kříž. Křižáci! Osoba vedle mě vytáhla z mrtvého muže svůj meč a kývla na mě, jako bychom se znali, jako bych byla snad jeho přítel. I já však měla v ruce meč a nezbylo mi, než ho použít: Řítili se na mě hned tři vojáci v rudých hábitech. Instinktivně jsem nastavila meč a odhodila prvního alespoň na chvíli stranou. Nadskočila jsem meč druhého, který mi lstivě mířil na nohy, a s podivuhodnou lehkostí přistála na jeho zádech, to už se po mně sápal třetí. Odrazila jsem se od druhého a kopem srazila třetího na zem, pak levou nohou ve vysoké kožené botě odkopla druhého do změti ostatních mužů. Ti se snažili vrhnout na nějakého silného obrovského bojovníka, který se rval jako šelma a jeho řev byl slyšet ze všech nejvíc, jeho tvář jsem si ale nestihla prohlédnout, měla jsem co dočinění s prvním a jeho novým pomocníkem. Krýt se, výpad, sklonit se před ranou, náhle se naše tři meče zkřížily a já začala ztrácet sílu- někdo ze mě vysával energii. Kopem jsem vyřadila prvního a s rychlou otočkou odtančila od čtvrtého. Ani jsem ho neviděla, vycítila jsem kouzelníkovu přítomnost a poslepu mu usekla hlavu. Jeho neviditelné kouzlo přestalo fungovat a on se svezl na podlahu. Než na mě zaútočili další a další, rozhlédla jsem se po obrovském honosném sále: Až po okraje byl zaplněn muži v rudém, jen tu a tam nějaký hrdina, který se silou lva odolával návalu nepřátel. Zradili nás. Byli jsme jejich jediná naděje a oni nás zradili. S novou nenávistí vůči lidskému rodu jsem nabyla na síle a vyřítila se do toho největšího shluku křižáků, vraždila jsem, sekala, bodala, co chvíli k mým nohám padlo další tělo a já ho odkopla, abych se dostala ještě dál. Docílila jsem k onomu obrovskému muži, na kterého začala být přesila až moc veliká. Postavil se po mém boku, cítil ke mně určitou úctu, ale tu i já k němu, probíjeli jsme se desítkami mužů…
„Lilith!“ křikl tolik mi známý hlas, až se mi zastavilo srdce úlekem. Hledala jsem očima po sále, po nepřátelských tvářích, abych ho spatřila. „Lilith!!!“ ozval se znovu zoufale, v hlase měl odhodlání povraždit jich třeba stovku, aby se ke mně dostal. „Silverio!“ křikla jsem v odpověď a on mě určitě slyšel i přes tu vřavu, vždyť můj hlas byl jediný ženský široko daleko…
