Ten den neskončil zrovna dobře, nejenže bylo stále vedro až k zalknutí, ale přepadla nás i tlupa odpudivě vyhlížejících lapků, jen tak tak, že jsme vyvázli životem… takže jsme bez koní, zásob a zbraní jen s kručícím žaludkem, hledali vhodné místo na utáboření se na noc.
Stmívalo se a my zrovna procházeli malou rybářskou vesničkou, kde nás pozorovali stejně chudí lidé, jako jsme byli my dva. Nebáli se nás, nebyli jsme ozbrojení, takže by nás snadno přemohli pouhým počtem. Vtom mně Rawi zatahal za loket: „Pozor, Zrzko, musíme se ztratit, než nás ten bastard zmerčí…“
„Kdo? Kdo to je? A kde je?“ zeptala jsem zvědavě a rozhlédla se kolem dokola. Kromě vesničanů jsem ale nikoho dalšího neviděla, dokud mě Rawi neupozornil na osamělého jezdce na konci vísky, který napájel svého koně v nedalekém potoce. Nevypadal nijak nebezpečně, alespoň mně tak nepřipadal, rytíři nás většinou nechávali na pokoji, já se bála spíš lupičů, kteří neváhali lidi zabít kvůli pár měďákům…
„Ani se k němu nepřibližuj, Zrzko, ne nadarmo patří k legii čaroděje Serpenteho, kterou lidé příznačně nazvali „Vento della Morte“ zašeptal Rawi nedůtklivě, který uhodl, co se mi honí hlavou. Skryli jsme se tedy ve stínu jedné chalupy a čekali, dokud nenapojil koně a tryskem kolem nás neproletěl směrem na východ k Severinu.
„Vento della Morte? Vítr smrti?“ nechápavě jsem zakroutila hlavou.
„Jo, přesně tak, je to jeden ze slídičů dvorního čaroděje našeho krále, Serpenta, o kterém jsem ti už vyprávěl. Prý je většina naháněčů z té legie už dávno po smrti a on je udržuje svou černou magií ve světě živých… Verbují pro něj vojáky, ale také unášejí děti a ženy. Spoustu z nich už nikdo nikdy neviděl anebo zemřeli hrůzostrašnou smrtí…“ otřásl se odporem jinak otrlý a necitelný válečník, který si vysloužil přezdívku Sekáč, protože se raději než mečem oháněl válečnou sekyrou. Jenže tu jeho oblíbenou, skvěle vyváženou a s čepelí bohatě intarzovanou stříbrem na dlouhém topůrku, mu odpoledne ukradli, tak jako vše ostatní, co mělo i nepatrnou cenu. To by nepřidalo na náladě nikomu, takže jsem mu ani neměla za zlé ten jeho káravý tón.
„Ale Serpente má být už mrtvý, Sekáči, už dlouho ho nikdo neviděl“
„No právě, nevěřím, že by ten starý ďábel umřel, spíš připravuje něco velkého a zvlášť odporného…“ zapřemýšlel nahlas a drbal se přitom v rozcuchaném, silně prošedivělém vousu, který prozrazoval, kolik už viděl jar a zim.
„Ale tenhle nevypadal jako mrtvý“ nechtěla jsem věřit, tomu, co mi Rawi říkal, ačkoliv jsem toho o Serpentem sama už také hodně slyšela. Patřil k triumvirátu nejmocnějších čarodějů v celém království a prý měl navrch i nad nimi svou krutostí, nepředstavitelnou mocí a zejména svou nekromancií, úděsnou schopností vyvolávat mrtvé…
„To ne, Zrzko, ale pokud je náhodou ještě naživu, musí mít srdce studené jako kus ledu, jinak by nemohl pro toho padoucha dělat to, co dělá“ zavrtěl zamítavě hlavou Rawi Sekáč. „Pojď, musíme zmizet, nejsem si jistý, zda bych nás před ním dokázal ochránit, kdyby se vrátil“ dodal opět polohlasem, jako kdyby nás ten jezdec mohl slyšet, popadl mně za ruku a táhl pryč.
Kdysi jsem byla Sonia di Torrino, jediná dcera udatného rytíře Ramia di Torrino a krásné hraběnky Alexandry. To bylo ale ještě před barbarským vypálením a vydrancováním hradu mých rodičů. Nájezdníci neušetřili ani služebnictvo a poddané v podhradí… Rázem ze mně byla jen Zrzka, jak mně nazval Rawi, když mně poprvé uviděl. Před třemi lety mně zachránil, když jsem se zraněná a vyhladovělá k smrti bezcílně potulovala po obrovském spáleništi. Tenkrát mi bylo jedenáct let a svět se pro mě zhroutil ten den, kdy jsem viděla umírat milovanou matku a obdivovaného otce…
Na druhý den jsem si na tajemného jezdce už ani nevzpomněla, nebyl čas, když máte starost o jídlo, rychle zapomenete na ostatní problémy… Ale nebylo nám souzeno na něj zapomenout…
K večeru za další dva dny nás totiž dohonil. Nevím sice, jak nás vypátral, ale když jsme zaslechli dusot kopyt, ohlédli jsme se a Rawi ze sebe vychrlil řadu hrubých nadávek, z nichž ta „U Erlikových chlupatých koulí“ byla z těch nejmírnějších. Nemohli jsme se tomu setkání vyhnout, nebylo kam utéct a pěšky by jsme mu moc daleko neutekli. Mířili jsme k hradu knížete Gardenniho, kde chtěl Sekáč získat práci v tamní vojenské posádce. Pro mě by se tam určitě taky něco našlo, určitě jsme tam měli větší šanci na plné břicho, než v nějaké pustině.
Sekáč sevřel topůrko sekery, kterou jsme ukořistili nějakému osamocenému potulnému žoldnéři, až mu zapraštěly a zbělely klouby na ruce. Nebyla nic moc, ale lepší než nic, to byl jediný majetek toho chudáka, všechno ostatní měl ještě v horším stavu než my, neměl ani mezka, natož koně nebo nějaké stříbrňáky. Taková smůla…
„Co od náš chceš, ty čarodějův poskoku!“ vyštěkl na něj, když u nás verbíř za chvíli zarazil svého skvostného velkého šedáka, k němuž byl za uzdu připoutaný dobře stavěný grošovaný hřebec. Ten muž byl velmi vybraně oblečen, po dobře ošetřovaném a nablýskaném brnění mu splýval dlouhý a široký tmavě modrý plášť až na koňský hřbet a sedlo bylo z nádherně vydělané světlé teletiny. Za to by se dalo už chvíli žít…
„Neztrácej čas urážkami, Rawi zvaný Sekáči, nemáme ho příliš!“ zazněl verbířův zvučný hlas. Přimělo mně to k tomu se na něj blíže podívat, ale měl kapuci staženou příliš hluboko do čela.
„My?“ opovržlivě se zachechtal Rawi, ač byl z něho trochu nervózní, se Serpentovými čáry nechtěl mít nic společného. To ani já.
„Sonia di Torrino je ve velkém nebezpečí, musíte rychle pryč“ pokračoval nepochopitelně. Zavrtěla jsem nechápavě hlavou. Kdo by mohl mít ještě zájem na mé smrti? Nic mi nezbylo, nikdo kromě mně nepřežil, už nebyli žádní di Torrinové…
„Žvaníš nesmysly, oživlá mrtvolo…“ ucedil mezi zuby můj ochránce.
„Přijmi zatím svou zbraň jako prozatímní důkaz, Sekáči“ ohromil ho rytíř vzápětí, když vytáhl na denní světlo Sekáčovu sekeru, doteď zabalenou do nějaké pokrývky.
Rawi sprostě zaklel a vytrhl mu ji z rukou: „Kdes ji sebral?“ zavrčel výhrůžně. „Tahalo se o ni několik chromých dvounohých psů, nic, co by stálo za řeč“ šlehl po něm verbíř výsměšným pohledem.
„Chceš další důkaz, Sekáči? Skutečně chceš riskovat její život? Po vašich stopách se žene víc pronásledovatelů, než si vůbec myslíte“ popíchl Rawiho, když ten přemýšlel, kolik toho o nás ještě ví.
„Pronásledovatelů?“ zeptal se již opatrněji Sekáč, nemohl podceňovat žádné, jakkoli absurdnější známky nebezpečí.
„Měl jsem vás dopravit k Serpentemu jako jednu z jeho dalších obětí, to ano, ale nemohl jsem to udělat. Proč, to vám teď nebudu vysvětlovat, hledám vás už dlouho a když jsem vás našel já, najdou vás i jeho najatí vrazi“ snažil se objasnit své nepochopitelné počínání rytíř.
„Kdo vůbec jsi?“ chtěl ještě vědět Rawi. Nakonec se asi přiklonil k tomu, na chvíli se k němu připojit, zdálo se, že horší to už teď asi ani nemůže být…
„Už nemám jméno, říkají mi Argenteo“ utrousil tázaný nepříliš nadšeně.
„Stříbrňák? Směšné jméno, já ti budu říkat Vento, ať se ti to líbí, nebo ne“ uzavřel debatu rázně Sekáč. A Serpentův jezdec proti tomu kupodivu nic nenamítal… Byla jsem naprosto zmatená, události nabraly podivuhodně rychlý spád, ale nějak jsem svým sedmým smyslem cítila, že má pravdu…
Nechal Rawimu svého záložního koně a já se k němu vyšplhala do sedla. Cítila jsem, jak je Sekáč rozrušený, podle jeho ztuhlých zádových svalů, když jsem se k němu pevně přitiskla, abych nespadla.
„Musíme pryč od Gardenniho, kousek odtud v horách se můžeme utábořit na noc“ navrhl směr jízdy a zároveň pobídl svého šedáka.
„ Při Erlikově vousu!“ nevěřícně zakroutil hlavou Sekáč, ale rozjel se za ním... Dohnal ho až u úpatí Kirraliánských hor, poblíž rozvalin staré pastoušky. Seskočil z koně, odsedlal ho a do sucha vytřel provizorním věchtem ze suché trávy. Pak nám hodil svůj vak se zásobami a nechal na Sekáčovi, ať rozdělá oheň. Rawi nepromluvil ani slovo, jen Venta ostražitě sledoval na každém jeho kroku.
Po skromné, ale vydatné večeři jsem si sedla naproti Argenteovi alias Ventovi. Pozorovala jsem, jak mu večerní vánek čechrá prameny lehce zvlněných vlasů, které mu spadaly až hluboko na lopatky. Když si poprvé sejmul kapuci a helmu, zarazila mně jejich barva, byly celé stříbřitě bílé… A jakoby žily vlastním životem, pulsovaly a leskly se jako živé stříbro. Jakobych ho už někde viděla, vrtalo mi hlavou…
Byla jsem fascinována jeho podlouhlou tváří s vysoko posazenými lícními kostmi a vpadlými lícemi. Jemným rysům dominoval ostrý orlí nos a zvláštní oči. Byly stejně tajuplně modročerné jako noční nebe, se svitem vzdálených hvězd, ale zároveň také vyzařovaly neuvěřitelnou bolest, utrpení a nekonečnou moudrost…
Pak jsem si vzpomněla, koho mi tak moc připomínal... Přesně tak jsem si je představovala. Četla jsem o nich v matčiných zapovězených tajemných knihách a svitcích. On byl určitě Sinjáh… Čaroděj, který dosáhl nejvyššího, sedmého stupně zasvěcení v tajných vědách Akésh a získal takovou moc, že se mohl oprostit od své tělesné schránky a jen pomocí svých duševních sil pobývat ve vyvolených sférách. Ale co jsem věděla, tak Sinjáhové neměli důvod, pobývat mezi smrtelníky, tak proč pro Serpentea koná takové zlo?
Ještě to má dva díly, má to cenu? :-))) Když tak víte, kde mně najdete: Ellinor
