Černá skříňka
Uprostřed tmavých mas oceánu, které se líně přelévaly od obzoru k obzoru, se tyčila obrovská kopule z průsvitné hmoty. Uvnitř se právě rozléhal hlas učitele zesílený zabudovanými reproduktory do nestvůrné hlasitosti:“Tak kohopak si dneska vyzkoumáme? Že by třeba...3...2..á...9.“ Moře těl stěsnaných do anatomicky tvarovaných lavic stupňovitě uspořádaných kolem vyvýšené plošiny uprostřed půlkoule, na které vyučující stál, se ulehčeně zavlnilo. To však neplatilo o vyděšeném uzlíčku 329, který se právě snažil objevit novou metodu zmizení v čase a prostoru. Plošina se už ale natočila tak, aby měl učitel, vlastním označením 8130, dobrý výhled, a proto se milý studentík musel spokojit se skromným úkrytem, který mu poskytovala nevelká černá krabice stojící pře ním na stolku. “Tak co, 329, máš domácí úlohu?“ zaskřípal hlas 8130 k nepoznání změněný altskou chřipkou, kterou si tento na penzi se velmi těšící, učitel za mlada přivezl jako suvenýr z exotické dovolené na Urusu II. Student se trochu vzchopil a koktavě odvětil tak rychle, že překladač měl co dělat, aby stíhal: “Ano.Provedl... provedl jsem požadovaný pokus a jeho výsledek mám zde,“ načež se opět vrátil pod ochranu černé krabice. “No dobrá,“ usmál se 8130: “V tom případě ti jestě nebude zatěžko předvést své výsledky celé třídě... Pojď sem.“ 329 neochotně vstal, potlačil chuť kopnout do židle, opatrně uchopil svou černou skříňku a pomalu se přibelhal po široké chodbičce mezi lavicemi až na druhou, menší vyvýšenou plošinku hned vedle 8130. “Tak nás tedy pouč,“ usmál se učitel, když se náhle třídou rozezněl písklavý zvuk. 8130 se celý nafouknul, jak nabíral vzduch a nasadiv svou nejskřípavější barvu hlasu začal: “Kolikrát jsme vám říkal, abyste nechávali ty XPU doma!“rozhlédl se po třídě: “248 a 906, máte útlum sledování kanálu I, IV a VII.“ Třídou projela vlna soucitu, protože měli zrovna dávat poslední díly Centaurových lásek, ale zároveň i ulehčení, protože jejich XPU nebylo odhaleno. “Tak a ty, 329, konečně začni, dodal ještě učitel, který se už začal věnovat zadávání příkazů výchovným jednotkám postižených studentů. “Hm...,“začal s nádechem umělé atmosféry 329: “Vybral jsem si úkol vytvořit jednoduchý život na bázi... na bázi,“lovil narychlo v paměti, když mu svitlo: “ Na bázi uhlíku,“ dodal vítězně. Učitel se mu už opět začal věnovat a hned po něm vystřelil otázku: “Co jsi k pokusu použil?“ “Použil jsem předepsané chemikálie, stdření VAZ a doporučené přístroje - to vše dle kapitoly 22,“bleskově ze sebe vysypal zkoušený.Učitel pokýval hlavou a povzbuzený 329 pokračoval: “Nejprve jsem z atomů vodíku vytvořil základní hmotu. Díky urychlovačům Q a QZ jsem už za deset oběhů z této hmoty získal, za dodání energie a určených podmínek, soustavu s centrálním zdrojem záření, kolem kterého rotoval větší počet menších objektů.“ Učitel opět pokýval hlavou a studentík šťastný, že ho nečeká nějaká zákeřná otázka, pokračoval: “Na jednom z těch objektů začaly probíhat procesy, blíže určené jako živototvorné. Zmírnil jsem tempo urychlování, abych je mohl podrobněji sledovat. Z původních sloučenin uhlíku vznikly buňky..“No počkej,“skočil mu do řeči učitel: “Nebereš to trochu moc rychle?“ 329 se chvíli rozmýšlel a pak opět plynule začal: “Tedy z uhlíkatých sloučenin nejprve vznikly koacerváty a pak teprve buňky...“ „No vidíš,“ stáhl 8130 tvář do nepříliš povedeného úsměvu: “To je lepší... dál.“ „Z jednobuněčných organismů se postupně vyvinuly organismy mnohobuněčné. Ty za nedlouho opustily ochranu vody a začaly osídlovat souš. Evoluce se zrychlila, a proto jsem opět ubral urychlovače. Těleso navíc prošlo sérií geologických změn, které měly na nový život značný vliv. Jejich důsledkem nakonec převládla...“ „Stačí,“ opět pokýval hlavou učitel: “Mluvit umíš hezky, teď mi laskavě ukaž, co jsi skutečně vypěstoval.“ 249 mu opatrně podal černou krabici. 8130 odkryl ovládací panel, až dosud skrytý ve stěně skříňky. „Ale milý studente,“ zaskřehotal: “Co to vidím? Nějak se ti to tu hroutí!“ Student vyděšeně přelétl pohledem kontrolky, které naznačovaly blížící se katastrofu. Náhle se z černé bedýnky ozval mohutný rachot, doprovázený hojnými kouřovými efekty. Učitel mu s úšklebkem doutnající skříňku podal se slovy: “No vidíš 329, no vidíš ten tvůj pokus se ti moc nezdařil. Můžeš to zrovna vyhodit. Dostaneš pět oběhů omezení návštěv AXB a jeden oběh bez YPU. Běž si sednout.“ 329 smutně odkráčel do své lavice, nesouce začouzenou skříňku ve svých poloprůhledných ploutvovitých končetinách. Jeho spolužák a nejbližší genetická nápodoba v jedná osobě 185 ho přivítal ultrazvukovým pískáním: “Nic si z toho nedělej. My už tu výchovnou jednotku nějak ošulíme.“ Zklamaný 239, ho ale neposlouchal. Nechal dopadnout své rozsolovité tělíčko na židly a upřel svou jedinou světločivou skvrnu na stěnu kopule, od které se odáželo vlnění plynného oceánu. Před ním na stole stála černá krabice, ve které dál svítilo oslnivé Slunce a dál, ač vychýleny mohutnou explozí, obíhaly jednotlivé planety. Jen ta nejkrásnější, čtvrtá, někam zmizena a on nevěděl proč. Nemohl vědět o savcích ani o opech a lidoopech, ty urychlovače učinily téměř nepostřehnutelnými. Nemohl tedy znát ani poslední produkt pokusu ze strany 331 - lidi. Nemohl tušit, že v té malé krabici existovaly hladomory, nemoce a války. Neznal termíny jako zbraň, bomba, raketa - konec a smrt, nevěděl o tom, že v tom malém prostoru vznikly díky jednomu vývojově vyspělejšímu druhu vodíkové, atomové a později i akolonové bomby, které nakonec celou planetu rozmetaly na hejno bloudících meteorů. Proto tesknil nad zákazem AXB a YPU...
