Konečně dorazila první pomoc… No, možná poslední, jak to tak vypadalo. Ruce se mi třásly vyčerpáním a nervovým vypětím, když jsem malé vozidlo sledovala skrz zaměřovač pulsní pušky...
Z příšerně omláceného malého spídru, na němž bylo už jen stěží poznat původní označení a barvu, k nám totiž seskočil nějaký strašlivě zablácený chlap v bojové kombinéze… Vlastně na první pohled nebylo tak docela poznat, jestli to je chlap nebo ženská. Do ksichtu mu nebylo moc vidět. Měl na sobě světlou helmu s našimi znaky a průzorem v ní byly znát jen tmavé oči, bedlivě mně sledující... Ale i když měl volnou kombinézu, do které se mohl schovat kdokoli, tipla jsem si podle způsobu jeho rázné chůze, že to nejspíš nebude ženská. Ale co já vím…Taky to mohl být jeden z těch zrádců, co pracovali pro Encoriany… co sváželi raněné, které oni mohli ještě „upotřebit“. Až se mi z té představy málem zvedl žaludek a ucítila jsem, jak mi kyselost z něho stoupla do krku. Fuj! odplivla jsem si s odporem a křečovitě sevřela pažbu zpocenými dlaněmi. To jsem nemohla dopustit…
„Stůj! Ani krok dál, nebo to koupíš!“ chtěla jsem na něj zařvat. Místo toho se ale přes mé rozpraskané rty dostalo jen pár nesouvislých hlásek. Samozřejmě, že tohle slyšet nemohl. Proto ten blázen udělal ještě jeden krok… No tak jo… Prásk!.. Tlumeně cvakla spoušť, hlaveň mi jemně zapulzovala v rukou a výboj z mé spolehlivé pětadvacítky mu se zlověstným zasyčením lehce ožehl rameno. Kdyby v poslední chvíli neuskočil stranou a nezačal mávat rukama, schytal by to naplno rovnou do hlavy. Už jsem pár takových headshotů viděla a nebyl to zrovna pěkný pohled, lidský ani encorianský mozek toho moc nevydrží.
Jeho neslušné gesto, kterým mně vzápětí poslal do pr…, mi naznačilo, že jsem se možná unáhlila. Ale ve válce buď vystřelíš první ty, nebo nepřítel, takže jsem se nějakou možnou lítostí vůbec nezabývala. Měl mě poslechnout a zůstat stát… Pak pozdě, ale přece zvedl svůj modrý, zakrvácený chránič předloktí a já si na něm všimla ušmudlané provizorní bílé pásky s neuměle namalovaným červeným křížem. Mohla to být past, ale vypadal jako medik… A já pro plukovníka potřebovala medika přímo zoufale…
S prstem stále na spoušti jsem mu pokynula, aby šel blíž. Než to s mírným zaváháním udělal, obrátil se, hrábl do spídru a vyndal velký medikit. Páni!... Pěkná věcička! Podle žlutě blikající kontrolky na jeho čelním panelu jsem ale poznala, že je skoro prázdný.
„Ksakru…“ zanadávala jsem. To jsem si tedy moc nepomohla. Stála jsem mu v cestě ke zraněné madam Jensennové, tak jsem maličko uhnula, ale nespustila jsem ho z očí. Ty bestie se mohly maskovat jakkoli, jen aby se dostali k živým Pozemšťanům. Pár kroků a byl u ní… Nějak těžce se k plukovníkovi svezl na kolena a chvilku hledal ztracenou rovnováhu. Buďto byl zraněný nebo opilý, což asi byla blbost… Konečně se dal do práce, zastavil jí silné krvácení a zručně převázal a zakryl střelnou ránu v břiše. Poté ji bleskurychle změřil puls a tlak. Nespokojeně zavrtěl hlavou, nastavil medikit a po krátké analýze bylo slyšet dlouhé tiché zasyčení vpichované dávky antibiotik, antiseptik a co já vím ještě čeho…
Beze slova mě požádal o pomoc při naložení plukovníka do spídru a postaral se o její bezpečné a pohodlné uložení. Najednou se otočil a já s ním. V dálce se na písečných dunách rýsovaly hrozivě známé obrysy postav Encorianů… Blížili se strašně rychle, v prackách třímali plamenomety a pušky. Trpce jsem se ušklíbla. To bude zase řežba… Když ten chlap viděl, kolik jich běží našim směrem, skočil do spídru a otočil se ke mně. Chvíli přeskakoval očima ze mne na spídr. Co se mu honilo hlavou, se asi nedozvím, ale pak ke mně přece jen natáhl ruku, asi abych se k němu mohla vyhoupnout…
„Ne, ne“ zavrtěla jsem bezmyšlenkovitě hlavou a zaťala zuby. Ten medikův spídr sice očividně vyzbrojený nebyl a já měla energii na posledních pár dávek z pulsní pušky, ale snad bych mohla použít baterii z rozbité zbraně plukovníka. Ležela opodál, zpola zaházená pískem. Sehnula jsem se k ní a snažila se odtrhnout zakrvácený a přiškvařený kryt pažby, když v tom mně chytil za rameno. Ucukla jsem a setřásla jeho ruku… ještě nebyl čas utéct, ještě jsem jich mohla pár zabít… Pomstít Allie i plukovníka.
Nesouhlasně zavrtěl hlavou a znovu mi podal levou ruku. Tak jo, ono se jich určitě najde ještě víc než dost...
Když jsem se zachytila, maličko se zachvěl. Zdálo se mi přitom, že sykl bolestí, což ale nebylo přes evidentně rozbitý hlasový výstup v jeho helmě slyšet. Naštěstí jeho stisk nepovolil a vytáhl mne nahoru… I přes to, co jsem mu provedla… Jen co jsem se namáhavě převalila přes okraj, spídr sebou cukl a odstartoval. Byl maličký, dvousedadlový a nejmíň deset let starý. Záhadou bylo, kde ho asi tak mohl vyhrabat. Už tam měl několik dalších raněných, které tam poskládal, bůh ví, jak a se mnou byl teď tak přetížený, že se houpal jako nějaký opilec. To mi bylo v té chvíli ale srdečně jedno. Už mně přešla chuť umřít jako hrdina, ti umírají jako první a většinou úplně zbytečně. Skončit jako žrádlo pro encorianský potěr by totiž nechtěl nikdo, ani ten nejodvážnější blázen…
Zamířil k základně a během dvaceti minut, co jsme tam jeli, jsem cestou nepotkali živou duši... Ani Pozemšťana, ani žádného prokletého Encoriana - ať se všechny ty hnusné ještěrky usmaží v pekle! Bylo to ale divné, nezahlédla jsem ani jeden z jejich průzkumných letounů, bezpilotní stříbrné Pterodaktyly, kterými se jinak vždycky obzor jen hemžil… V cíli se už jen obratně propletl mezi troskami jedné z ubikací pro posádku, rozházenými v okruhu spousty yardů a zastavil u výbuchem bizarně zkrouceného nosníku raketometu, byli jsme na základně… Byli jsme doma… Na naší nedobytné a plně obrany schopné KL-23. Jak mi to teď přišlo komické. Ani jsem nezaregistrovala, že za celou tu dobu ten medik nepromluvil ani slovo…
Díky bohu, alespoň někdo přežil, vydechla jsem úlevně, když jsem zahlédla kadeta Lesslie A.Carterovou. Byla v mém oddíle a rozuměly jsme si tak, jako bychom se znaly celá léta a ne jen několik týdnů. Nevypadala nějak viditelně zraněná, tak jsem seskočila dolů a mávla na ni, aby mi pomohla přenést plukovníka Jensennovou a ostatní zraněné. Zrovna vyškrabávala poslední zbytky něčeho k jídlu z otlučené misky a seděla přitom na vraku totálně zdemolovaného džípu. Dělala jsem si z ní legraci, že vždycky dokáže sehnat něco k jídlu, ať je to kdekoli. Teď zdá se, se mi to bude víc než hodit… Když mě uviděla s vozem plným raněných, vyskočila na nohy, odhodila si kadeř zářivě blonďatých vlasů z čela, misku na zem a pádila k nám:
„Co se stalo, J. J.?“ volala už z dálky.
„Mám plukovníka, Less, je na tom moc zle“ Obrátila oči v sloup, ale zároveň se natáhla po nosítkách, které už někdo smontoval z trubek, popruhů a nějaké deky. Opatrně mi na ně pomohla velitelku dostat a já chytila druhý konec držadel.
Koutkem oka jsem ještě zaregistrovala, jak se ten seržant, jo, byl to seržant… nebo alespoň tuhle hodnost měl na rameni, natáhl po medikitu a píchl si poslední dávku. Pak se sesul na sedadlo… Dál už jsem ho nevnímala, protože jsem musela běžet s nosítky, pak poslat někoho pro další raněné. Taky zabezpečit trosky základny…
„Víš, kdo to je?“ chtěla jsem vědět po Carterové, když už byla většina neodkladné práce hotova a základna byla tak trochu připravena k “boji“. Bylo nesmírné štěstí, že se Encoriané stáhli, i když nikdo nevěděl na jak dlouho. Mohli jme se tady alespoň připravit na obranu a vyčkat, než dorazí posily z velitelství. Pokud dorazí…
Lesslie, která právě upravovala stočenou deku pod hlavou plukovníka Jensennové, se zatvářila nechápavě.
„Ten u toho spídru. Asi… tedy určitě, zachránil plukovníkovi život“
„Jo, ty myslíš D´raga?“ odtušila.
„D´raga?“ pokrčila jsem nos.
Asi vycítila mou náladu, neboť se ihned opravila: „Je to seržant Aari z druhýho zdravotního…“ dodala s tajemným úsměvem. No jasně, pochopila jsem konečně. Musel sem asi přivézt už víc zraněných předtím. Ale kdy se Carterová dostala k tomu, aby si s ním tykala, to byla záhada.
Zašla jsem za Starým Zekem. Všichni mu tak říkali, i když starý určitě zas tak nebyl. Jenže tady zešedivěl snad každý, i když mu bylo třeba jen dvacet, on byl ale jeden z mála, co si nenechali provést trvalou pigmentaci vlasů. Za těch několik dní, co tady byla posádka z Grawesu-7, jsem tohohle z jejich přeživších doktorů poznala docela dobře. Musela to kdysi být veselá kopa, ale krutá válka s Encoriany z něj udělala pesimistického nerváka, který sebou trhal při každém šustnutí. Když mě ujistil, že to plukovník přežije, spadl mi kámen ze srdce a konečně se trochu uvolnilo břímě těch několika posledních hrůzných hodin. Vrátila jsem se ven před hangár s posledníma dvěma ukrytýma Raptorama, jedním zettéčkem a Spiderem. Byl tam také ten otlučený spídr. Podívala jsem se po tom medikovi a našla jsem ho. Pořád ležel na předním sedadle řidiče a ani se nehnul… Mrtvý?...
Nemohla jsem ho tam nechat, tak jsem se natáhla k řízení a deaktivovala spídr. S tichým zahučením se snesl pomalu na zem a já mohla tělo toho seržanta vytáhnout ven. Byl velký a těžký, šlo to pomalu. Nakonec jsem ho ale dotáhla na deky, rozložené u velikého zkrouceného kusu plechu s částí konstrukce, který kdysi, tedy před necelými dvanácti hodinami, tvořil střechu zásobovacího hangáru. Našeho hangáru! Dneska sice slunce už zapadalo, ale zítra nám ty ruiny poskytnou alespoň trochu stínu a tím i docela dobrou ochranu před palčivým pouštním sluncem, které vše rozpálí do takové míry, že není možné se toho ani dotknout. Odcvakla jsem magnetický zámek na jeho helmě a přetáhla mu ji přes hlavu…
„A zpropadeně…“ zaklela jsem. Pochopila jsem totiž rázem, proč byl tak skoupý na slovo. Výboj z encorianského trifázeru ho jen zlehka ožehl, jinak by byl už mrtvý. Ty ještěrky ho nastavovaly na nejvyšší výkon a plná dávka by odrovnala i slona. I tak ta rána na jeho krku vypadala hrozivě, škraloupy zaschlé krve, rozšklebená zčernalá kůže, kupodivu ale už nekrvácela… Napadlo mne znovu, že je mrtvý, ale měl hmatný puls. Takže přežil ránu, která by zabila devadesátdevět procent lidí a bůh ví, jak dlouho tam takhle zraněný odvážel další přeživší do relativního bezpečí. Ale přesto, že jsem mu měla být vděčná za život, něco mi na něm nehrálo. První, co jsem viděla, byla jeho osmahlá tvář s výraznými, tvrdými rysy, takhle ale vypadal každý druhý, kdo žil delší dobu v sektoru Moodare…
Najednou mne napadlo, že jsem ho již viděla. Ne… ne jeho, ale jemu podobné. A to rozhodně ne na Zemi. Na tom by sice nebylo nic až tak divného, naše Federace sdružovala vícero cizích světů, přesto mi připadal jako časovaná bomba...
No nic, potřeboval pomoc… Musel dostat taky pořádnou šlehu od nějakého plamenometu, protože měl svoji bojovou kombinézu přes silné plátování na boku slušně přiškvařenou. Ten oblek vypadal jako jeden z těch posledních modelů, které jsem obdivovala v centrálních skladech (jen obdivovala – nebyly pro všechny…) Teď ale nebyl čas na to, studovat jeho výstroj. Vyčistila jsem mu tu ránu, jak nejlépe jsem uměla a převázala tím, co jsem našla ve zbytcích zásob v jeho spídru. Za celou tu dobu se ani nepohnul, musel být pěkně vyčerpaný, nebo i přes tu dávku léků umíral… pokud v tom medikitu vůbec něco zbylo…
Když jsem zjišťovala, co má s tou rukou, tak jsem kromě rozsáhlé popáleniny objevila i zvláštní plastickou kresbu na hřbetu dlaně. Pokračovala po předloktí tak daleko, kam až bylo vidět. Vypadalo to, jako kdyby tam měl kůži protkanou nějakými kovovými vlákny… Cože?... No, že mě to nenapadlo dřív! Odhrnula jsem mu vlasy z krku a to samé se mu rýsovalo i od temene po páteři dolů… Niox… Dál jsem se nemusela přesvědčovat, už jsem věděla, co je zač… Sakra!… málem jsem vykřikla. Neblázni, holka, okřikla jsem sama sebe. Vždyť je v bezvědomí. Nemusela jsem se bát, že by nás napadl, i kdyby chtěl. Což by bylo ale divné, vzhledem k tomu, že zachránil život tolika lidem. I když už jsem viděla spoustu nevinných obětí těhle… těhle fanatiků.
Teď už mi to dávalo smysl. Ty tmavý, nesmyslně dlouhý vlasy, byli na ně komicky fixovaní, jako staří japonští samurajové... Přišlo mi to zcela nepraktické. Jako všichni na základně, i já dávala přednost v tom všudypřítomném žáru krátkému sestřihu. Takhle si je musel vždycky nacpat do těsné helmy... pěknej vopruz. A to tmavě modré tetování na spánku! Vypadalo jako tři šipky, přeťaté nějakým zvláštním symbolem, který jsem už jsem někde viděla. Ale kde? Tohle tetování jsem sice neznala, ale jako všechny ostatní, muselo i tohle označovat, ke kterému rodu patří. Každý klan měl svoje vlastní specifické tetování, podle kterého byli snadno k rozeznání, tedy pokud jste znali všechny rody na Ixu a všech planetách, jim podřízených. I když jsem pominula smrtelně nebezpečné energetické výboje jejich nioxových implantátů, zůstávala tady pořád ještě jejich nesmírná vytrvalost, neuvěřitelná zákeřnost a posedlost dokonalostí… to se mi pevně vrylo do paměti z návštěvy jednoho, jimi ovládaného světa. Hnusní arogantní zmetci… Otočila jsem k přicházející Carterové:
„Less…“ nedořekla jsem. Ovládly mně vzpomínky, začala jsem vidět rudě a vzedmula se ve mně taková vlna vzteku, že jsem do něj zuřivě vší silou kopla. Špička těžké vojenské boty se do něj zanořila s tupým zvukem. Plums… jako bych kopla do boxovacího pytle plného písku, těžkého a nehybného. A znovu, jeho bezmocnost mně dráždila víc, než kdyby byl při vědomí a mohl se mnou bojovat. Další ránu zastavila Carterová, která před něj skočila:
„Co to proboha živýho děláš, J.J.?“ vyhrkla překvapeně.
„Jsi snad slepá, Less? Vždyť on je…“ zasyčela jsem jako podrážděný had.
„Já vím… ale jenom z poloviny… a pomáhá nám“ přerušila mně a zahodila utržený kus popruhu od provizorních nosítek, který žmoulala v ruce. Hmmm, má pravdu, vděčila jsem mu za život. Zrovna Ixiánovi, jak absurdní…
„No tak jo, skočím pro Zeka…“ prohodila jsem nakonec neochotně a nechala je na chvíli o samotě. Za tu chvíli se ten šmejd snad neprobere, jestli vůbec…
