Prolog: Upozorňuji případné čtenáře, že jde o trochu drsný příběh.
===========================================================
Jiří, než ztratil místo, byl docela normální manžel. Ne bez chyb, ale k manželce ohleduplný a s pětiletou Helenkou si dokázal hrát třeba celý večer, hrdý na to jak je chytrá a chápavá. Napůl s humorem a napůl vážně tvrdil, že je celá po něm.
Pak však firma, ve které pracoval, zkrachovala a zdálo se, že účetních mají všude dost. Podpora a Helenin plat stačily jen na činži a nejnutnější zaopatření rodiny. Když ani po půlroce nesehnal Jiří místo, stával se čím dál zamlklejší a popudlivější. Na víc svoji situaci začal řešit tím nejméně vhodným způsobem. Alkoholem!
Nejprve to byly občasné „úlety“, postupem času se však z toho stal takřka denní zvyk. Helena se snažila finance na běžný provoz domácnosti před manželem schovávat, ale on si je téměř vždy dokázal vymoci, třeba i násilím. Manželství se začalo zvolna měnit v peklo. Po čase nebral Jiří již ohledy téměř na nic.
Pro Helenu se staly nejděsivějšími chvíle, kdy manžel přicházel domů. To zpravidla tvrdě vyžadoval pohlavní styk a bylo mu úplně jedno, co ona právě dělá a bohužel i to, zda je nebo není přítomna malá Helenka! Případný odpor řešil fackami a jeho ukájení potom většinou doprovázela ještě zvýšená brutalita. Na námitku, aby nevyžadoval sex před dítětem, jen odsekl: „Ať se ten spratek kouká, aspoň bude vědět, co ho čeká!“
Jednoho večera uložila Helena dcerku ke spánku a s obavami očekávala návrat Jiřího. Jen malou úlevu ji přineslo vědomí, že malá již spí a nebude svědkem případné nechutné scény. Když zarachotil v zámku klíč, polekaně sebou trhla. Naděje, že manžel bude opilý natolik, že usne bez obvyklého rituálu, se nevyplnila.
Jiří se najedl, natáhl nohy, rozvalil se na židli a houkl na partnerku: „Tak pojď! Vyndej ho a postav si ho!“ Se zarudlou tváří sledoval, jak mu žena rozepíná poklopec. „Dělej, dělej! Mazli se s ním. A pořádně!“
Pak se zafuněním vstal a poručil Heleně, aby se předklonila nad stůl. Zvedl jí sukni a zařval: „ Jak to, že máš kalhotky!? Ty nevíš, že musíš bejt připravená k použití?!“
Přirazil jí hlavu na stůl a nožem, který ležel vedle chleba, rozřízl bílé spodní prádlo. Pak do ní vnikl a následující prudké pohyby způsobovaly, že se jí břicho otloukalo o tvrdou hranu stolu.
„Prosím tě, takhle ne! To bolí, ubližuješ mi!“ štkala.
„Nic jinýho si nezasloužíš! Jsi nevděčná mrcha, co ani neumí řádně přivítat manžela!“ A bolestivými údery dlaně na manželčin zadek si zvyšoval svoji surovou rozkoš.
Ani jeden z nich si nevšiml malé postavičky stojící s uplakanou tvářičkou ve dveřích kuchyně. Zaregistrovali ji teprve, když Helena propukla v hlasitý pláč a dítě se s křikem vrhlo na otce, aby jej odtáhlo od ní: „Tatínku, neubližuj mamince, nestrkej to do ní!“
Jiřímu se však blížilo vyvrcholení a rozhodně nemínil předčasně ukončit styk. Mávl tedy jen pravou rukou, čímž odhodil malou Helenku do rohu místnosti. Udeřila hlavou o zeď a omámeně sledovala, jak otec s chroptěním dokončuje své dílo. Pak si spokojeně otřel úd do manželčiny sukně a teprve potom pohlédl na dítě v rohu.
„ A ty, spratku,“ pronesl se šourkem dosud v dlani. „Ještě jednou mě vyrušíš, když tohle strkám do maminky a zmaluju ti zadek, že si na něj tejden nesedneš! Rozumíš?“
Dítě plačky přikývlo. Až když Jiří odešel do koupelny, odvážila se Helena k dítěti. Prohlédla ho a oddychla si, když zjistila, že kromě boule na hlavě, se dceři nic nestalo. Uložila ji znovu do postele a pohladila po uplakané tváři. Helenka se vzlykavě zeptala: „Maminko, to už tatínek nebude nikdy jako dřív? Už bude zlý pořád?“
„Já nevím, dceruško. Já nevím!“ zněla smutná odpověď.
Po této scéně v ní však dozrálo přesvědčení, že musí situaci nějak řešit. Dokud si Jiří vybíjel agresivitu na ní, snažila se vše ještě nějak překousnout. Teď však začal ubližovat i dítěti a kdoví, kam až by vše došlo. Nezbývá zřejmě nic jiného než rozvod! Rozhodla se, že při nejbližší příležitosti navštíví advokáta. Než však mohla tento úmysl uskutečnit, přihodila se událost, která vše změnila.
Za dva dny večer zazvonil zvonek u dveří a když otevřela, stáli před ní dva policisté. Po zodpovězení formálních dotazů jí sdělili, že Jiří se v hospodě popral a se zraněním obličeje byl převezen na chirurgii do místní nemocnice. Smrtelné zranění to prý rozhodně není a navštívit ho může zítra, protože nyní je po operaci a pod sedativy.
Následující den se tedy obě Heleny vydaly do nemocnice. Ošetřující lékař jim sdělil, že kromě drobných zhmožděnin, má Jiří zlomenou čelist a nemůže tudíž s nimi hovořit. Vstoupily do pokoje a uviděly jen bílou kouli obvazů, z níž koukaly pouze oči. Do úst mu vedla jakási hadice a další slabší byly přichyceny náplastí na obě paže, připoutané k lůžku řemeny. V očích ležícího muže se neobjevil ani náznak toho, že by je poznával.
„Vzhledem ke zranění dostává pacient výživu pochopitelně nitrožilně,“ řekl jim lékař. Pak pokračoval: „Vlivem léků vás možná ještě nepoznává. Pojďte, za den nebo dva to bude již lepší. Teď stejně potřebuje nejvíce klid!“ Uchopil Helenu za paži, aby ji odvedl. Ta nečekaně sykla bolestí.
„Co je? Tolik jsem vás přece nezmáčkl!“ podivil se doktor.
„Ale to nic. Udeřila jsem se před dvěma dny o dveře,“ zčervenala Helena. Nemůže mu přece vykládat, že ji s rukou uhodil manžel o stůl při sexu!
„Pojďme do ordinace, podívám se vám na to,“ vyzval je lékař. Následovaly jej tedy, bylo to jen o dva pokoje dál.
„Hm, hm,“ prohlížel si doktor Heleninu paži. „Musela to být pořádná rána! Udělala se vám tu cysta. Ale to není nic vážného. Lokálně to umrtvím a vyříznu. Nemusíte se ničeho bát. My chirurgové máme už takový zvyk, že co tělu ubližuje, to vyšmiknem! Viď prcku!“ zasmál se na přihlížející Helenku.
Po injekci otevřel skalpelem postižené místo a vyčistil. „No a je to,“ řekl při obvazování rány. „Mělo by to být v pořádku, ale kdybyste cokoliv znepokojujícího zjistila, přijďte. A stejně se tu asi uvidíme při vašich návštěvách, tak to potom zkontroluju. Tak. Hrome! Kam jsem položil ten skalpel?“ Rozhlížel se lékař zmateně po ordinaci. Helena mu pomáhala hledat.
Ale teprve, když si uvědomila nepřítomnost dcerky, napadla ji předtucha spojující vše s nedávno pronesenou větou: „Co tělu ubližuje, vyšmiknem! Viď prcku!“
To však již byla na chodbě, několik kroků před nechápajícím doktorem.
Omdlela však až ve dveřích pokoje, při pohledu na zmítající se němé tělo na lůžku a na věc v Helenčině zakrvácené ručičce.
