„Odpussťte, urrozený pane, odpussťte prrossím“ špatně artikulující hlásek se celý chvěl strachem a bolestí. Patřil malému tvorovi, ustrašeně se krčícímu mezi kopyty velkého šedáka. Po nevzhledné, ale dobromyslné skřetí tváři tekla krev a slzy, které si horečnatě rozmazával ušmudlanou pěstí. Suuf si nedával pozor a připletl se do cesty poslům lorda Eldira. Všichni dobře viděli, že vycvičený kůň by toho mrňavce snadno minul. Nikdo ale neřekl ani slovo, když ho jeho pán zvedl na zadní a kopyta zasáhla neopatrného pomocníka králova kováře…
„I'llaw di assá! Zmizni, skřete!“ pánovitý hlas práskl vzduchem jako úder biče. Jenže popletený Suuf se vydal špatným směrem a opět tak koně poplašil. Znovu zatancovala okovaná kopyta a než stačil kdokoli přiběhnout, bylo slyšet prasknutí nejedné kosti a bolestné grufovo zavytí. Vytryskla krev, Suuf se svinul do klubíčka a přidušeně chroptěl. Musel být ošklivě, možná smrtelně zraněný…
Pro nezaujatého pozorovatele to vypadalo, jako kdyby ho hřebec podupal sám, ale na to byl jezdec příliš zkušený... Nikdo z jeho doprovodu si však nedovolil poukázat na to, že šedák reagoval na téměř neznatelný příkaz, po jejich přísných tvářích nepřeběhl ani stín emocí. Mezi služebnictvem, z poloviny tvořeném právě grufy, to ale vzrušeně zašumělo. Byli malí a ne příliš chytří, ale ne slepí a necitliví…
Přiběhli k Suufovi a honem ho odnesli. Ne daleko, jen z dosahu toho lesního ducha, jak říkali všem elfům. Dotáhli ho a schovali za vůz, naložený voňavým senem, který před chvílí dorazil. Snažili se ho ošetřit, jak uměli, pokřikujíc na sebe ve své štěkavé řeči za zády vozky, napájejícího své unavené spřežení… Elf už se o ně dále nezajímal… Nemohl tak vidět postranní pohled jednoho ze skřetů, skrytého mezi koši s čerstvou zeleninou. Měřil si ho s netajenou nenávistí a vtiskával si do paměti každý detail jeho tváře…
Byl tu ještě jeden němý svědek nešťastné události, kterého nezahlédli ani všudypřítomní skřeti. Pár očí s velikými, jantarově zbarvenými zřítelnicemi, smolně černá víčka potěšeně zamrkala a kdyby mohla, radostí by si zamnula ruce. Přesně tohle potřebovala, šlo to lépe, než kdy mohla vůbec doufat…
„To tady není nikdo, kdo by ty špinavé zrůdy vykázal do patřičných mezí?“ opovržlivě ucedil jezdec ve zvučné elfštině a popohnal koně k čekajícímu štolbovi. To už nebyl žádný skřet, ale mladý trpaslík, pyšný na svůj důležitý úkol. Uvítat vzácné hosty milovaného krále Dwalina a postarat se o jejich krásné koně…
Poslové sesedli a doprovázeni zvědavými pohledy králových poddaných, procházeli rozlehlým, velkolepě vyzdobeným trůnním sálem hradu ve skalním městě…
„Vítej na dvoře krále Dwalina, urozený Valdare, synu vznešeného lorda Eldira“ zaznělo z úst králova komořího v ústrety přicházejícím poslům…
„Zdravím mocného krále Dwalina a přináším též pozdravy Velké rady a mého otce… “ odpověděl přesně dle etikety, ale jen s nejnutnější dávkou úcty elf, který poselstvo vedl. Očima vyhledal trůn a změřil si sedící postavu krále. Byl starý i na trpaslíka, ale chytré a živé oči prozrazovaly, že šedivý vous ještě neznamená zakalenou mysl. Takže nepodceňovat, uložil si Valdar do paměti, to mu poněkud ztíží jeho úkol…
Dwalin na sobě při jeho pátravém pohledu nedal nic znát… Nedůvěřoval však příliš diplomacii Valdarově, proslulého svou divokostí, nezvladatelnou arogancí a naprostou neochotou se podřizovat. Ani jeho komoří, učený a zkušený Hirsu si to neuměl vysvětlit. Proč moudrý kancléř Eldir, kterého dobře znali, pověřil tak choulostivým úkolem zrovna Valdara, toho nejmladšího. Mnohem raději by tady viděli jeho o deset let staršího syna. Jenže vzájemný poměr sil byl vyrovnaný poněkud více, než jim bylo milé, takže si nemohli klást další podmínky, i kdyby předem věděli, koho elfové vyšlou…
Valdar už při obhlídce trůnního sálu podrážděně krčil nos a pro sebe si zamumlal cosi velmi nelichotivého. Břeskné tóny všudypřítomné, hlasité trpasličí hudby mu rvaly citlivé uši, ke všemu byl hluboko pod zemí a jediné světlo zde vydávaly stovky pochodní a lamp… Jsou zde zahrabaní jako krtci... Není divu, šerední tupohlavci… Už teď by se nejraději vrátil do sídelního města svého krále, bělostného a vzdušného Ilnath-Myru…
Věděl ale, jaký je jeho prvořadý úkol. Co všechno záleželo na výsledku nadcházejících jednání. Nemohl si dovolit zklamat svého otce, i kdyby neměl za zády jeho špicla, který ho měl usměrňovat a hlídat. To mu samozřejmě nikdo neřekl, ale musel by být ten největší hlupák, aby si to nedomyslel, hned když ho spatřil ve výpravě…
Gulbar, králův syn, elfy pozoroval s největší ostražitostí. Opíral se oběma rukama o topůrko své dvoubřité válečné sekery, oděný v temně rudé a černé, královských barvách a občas si prohrábl pečlivě učesaný hustý vous… Netrpělivě sebou vrtěl a přešlapoval na místě, protokoly byly na jeho vkus příliš dlouhé. Kdyby bylo na něm, vyjednával by s nimi pouze vojenskou silou. Nikdy neměl tu nafoukanou, povýšeneckou rasu rád, byly s nimi jen samé potíže. Co se stalo poslední rok na jaře, i krvavé a nešťastné události těsně předcházející této audienci, bylo stejně kvůli nim… Ať si dvorní čaroděj říká co chce. Jeho neoblafnou, má své zvědy a informace... Jenže dokud žije jeho otec, král Dwalin, nemá jeho taktika naději na úspěch. Prý dokud je poslední kapka naděje…. Směšné, pomyslel si, každý trpaslík ví, že mírovými návrhy se nikdy nic nevyřešilo. Ještě ale nenastala ta správná chvíle, uskutečnit své plány…
Jeho trpělivost byla ale podrobena těžké zkoušce. Už příjezd poslů mu hnul žlučí… Chovali se všichni tak přezíravě a povýšeně, jakoby by pro ně byl trpasličí národ jen neužitečnou přítěží. Zvlášť jejich vůdce, pyšný Valdar z domu lorda Eldira. V lehké zbroji, v které králův syn poznal skvělou práci kovářů z údolí Bílé řeky, vyzbrojený tak, jako by jim ani trochu nedůvěřoval…. Má ale proč, ušklíbl se Gulbar sám pro sebe, dbajíc na to, aby ho přitom nikdo nezahlédl. Toho elfa se nebál, navzdory dojmu, který tam zanechal po svém impozantním vstupu. Mohl si být desetkrát větší, ovládat magii sebevíc. Gulbar sázel na svou sílu, kterou byl pověstný a která ho zatím nezklamala…
Pak poslové přišli blíž a Gulbar zjistil, že se mezi nimi nachází i jedna elfka. Nejprve si myslel, že ho spletly mihotavé plameny svící, ale pak potřásl hlavou. Je to tak, přivedli si sebou ženskou. Jestli někoho nenáviděl ještě víc než elfy, byly to právě elfky… Ta dlouhonohá, útloboká mrcha, zaskřípal vztekle zuby při té vzpomínce. To ponížení a výsměch, kterému ho vystavila… Nikdy nevěřil, že by se takhle nechal ošálit od ženské, i když zpropadeně chytré a ostré jako břitva. Grrrr… vyškubl si mimoděk pár chlupů z plnovousu, když vztekle máchl rukou. Budou za to pykat všichni, všichni ti lesní ďáblové…
Ale nebyl tak zaslepený nenávistí, aby neuznal, že tahle je něčím mimořádná… Nebyla oblečena jako šlechtična. Hnědý plášť s kapucí, halena a vysoké boty patřily řadovému lučištníkovi. Stejně tak jako zbraň, dlouhý, dvojitě prohnutý luk ze světlého dřeva keřovitého střelovce… Viděl už spoustu takových lučištníků a zbraní. Nebyla ani vyšší než obvykle elfky bývají, ale zato přímo královského držení těla a kromobyčej ladných pohybů. To ale nebylo ono. Na ní bylo něco…něco… lehce mlaskl jazykem, jakoby mu to mohlo pomoci. Teprve když sklouzl pohledem na Valdara, došlo mu to. Ti dva… Ta podoba byla až zarážející... Nejvíce patrné to bylo na jejich tvářích. Ta křivka obočí, aristokraticky hubený nos, barva očí, přísně stažená ústa…
Elfka kráčela několik kroků za Valdarem jako jeho stín, lehce napnutý luk připravený ke střelbě, pozorným, zkoumavým pohledem hodnotíc možná nebezpečí. Gulbar věděl, že lord Eldir dcery nemá, takže si marně namáhal hlavu, kdo by to mohl být. Byla zhruba stejně stará jako ten ignorantský pes Valdar, pokud se to dá u té elfské pakáže vůbec odhadnout…
V temnotě a vlhkém chladu hradního žaláře, těsně sousedícího se sklepy s uskladněnými sudy piva a vína, se cosi pohnulo. Zašustila sláma, bylo slyšet jakési ospalé drmolení v trpasličí řeči… Ale to se jen zbrojnoš, potrestaný nejvyšším komořím, ve spánku převracel na svém nepohodlném loži. Vězení bylo jinak prázdné. Kromě mihotavé záře dohasínající pochodně, zasunuté v držáku na stěně, všude panovala naprostá tma. A až na cosi, zvědavě bloudícího sklepeními, zdejší klid nic nenarušovalo:
„Ne, ten ne. Odsud se sám nedostane a pak, neprovinil se ničím tak hrozným, jak bych potřeboval…“ mumlaly si pro sebe jantarově zbarvené oči, ohnivě žhnoucí jako dva uhlíky. Voják tvrdě spal. Kdyby zaslechl ten šepotavý hlas, vycházející odnikud, neměl by asi daleko k zbláznění…
Po drahné chvíli, když už to chtěl tajemný hlas vzdát a byl nejvyšší čas se vrátit, narazil na grufa… Skřeta, který přísahal smrt nejmladšímu synovi kancléře elfího krále, Eldira. Už od večerní hostiny, pořádané na počest hostů, se bezcílně toulal hradem. Téměř lysou, přespříliš velikou hlavu, vzhledem k drobnému tělu, plnou těžkých myšlenek. Loajalita ke králi Dwalinovi, založená na jeho toleranci a vcelku slušném zacházení se skřetím národem, narážela na zoufalý pocit bezmoci a vzteku zároveň. Byl z toho tak zmatený, že si ani neuvědomoval, kdy a jak dorazil ke strážní místnůstce, kde neměl co dělat. Teprve bezděčné zakašlání strážného ho trochu vzpamatovalo.
Jenže už bylo pozdě, tmou probleskl hrozivě planoucí pohled jantarových očí. Nešťastný a utrápený výraz v pomačkané tváři vystřídala chladná zloba a bezbřehá nenávist… Vědomí grufovo bylo potlačeno čímsi ďábelsky temným… Skřet zvedl hlavu vzhůru, jasně modré panenky na okamžik vystřídal prchavý záblesk pekelného plamene. Zaklonil hlavu, poodhalil řadu zažloutlých, jako hroty dýk ostrých zubů a neslyšně se zachechtal…
Trochu elfů a trpaslíků nezaškodí v jakémkoli množství, ne? -:)))
Ellinor
