|
Zdroj: http://www.worldnews.com/brainclinic
19:37 26.10.2513
Před deseti minutami byla úspěšně dokončena operace, jež si kladla za cíl implantovat do mozku člověka první BP (brain phone), tedy přístroj, který dokáže přenášet myšlenky na libovolnou vzdálenost na Zemi, v budoucnu dokonce i do kosmu. Předchůdcem tohoto neuvěřitelného vynálezu byl, dnes už prakticky zapomenutý a prehistoricky se jevící mobilní telefon. Masově se začal užívat koncem 20. století. Stal se klíčem k dnešnímu triumfu, k dnešní moderní telepatii...
Zdroj: http://www.worldnews.com/brainclinic
14:00 26.10.2663
Je tomu přesně 150 let, co byl prvně voperován BP. Po století a půl je jeho majitelem každý člověk. Většinou jsou zapojeny hned v porodnici...
Zdroj: http://www.worldnews.com/government
05:16 17.02.2823
...jakýkoliv odpor je zbytečný.
Dnes za časných ranních hodin byla svržena světová demokratická vláda. Její členové budou v nejbližších hodinách popraveni.Díky BP dokážeme číst vaše myšlenky. Můžeme kontrolovat a zjistit polohu kohokoli (nemluvě o rychlosti následné likvidace), kdo by se opovážil vzbouřit. Jakýkoliv odpor je zbytečný...
---
Cítíte ten pach všudypřítomné sterility? A neznatelné neustávající bzučení zdrojů umělého osvětlení? Vidíte tu ostře bílou barvu plastu, ze kterého je vyrobeno všechno kolem? V bílé jsou oděni i všichni lidé. Mají přiléhavé hladké kombinézy s límci zcela zakrývajícími hrdlo, dlouhé rukávy i nohavice, bílé boty. Na ničem není patrné zapínání. A holé hlavy… Nikdy nebyly porostlé vlasy. Je to způsobeno zřejmě dalším z povinných klinických úprav. Jsou jeden jako druhý, bez rozdílu… Ano, vlasy by je odlišovaly na první pohled. Ale oni nemají nic, žádné vlasy ani vousy…
A vidíte tamtoho kluka? Co se choulí tamhle, naproti od nablýskaných dávkovačů potravy? Ten je jiný. Možná ne na první a třeba taky ani na druhý pohled, ale bezesporu jiný je…
Nechytli mě, nechytli mě, nechytli mě… Ta slova mu bušila v hlavě společně se zběsilým tepáním krve ve spáncích. A vzápětí se vynořovala otázka „Jak to?“ Předběhl ve frontě na příděly v 14:00. Ten povyk, co spustili lidé za ním. Měl takový strach… Proklouzl pod jejich nohama a schoval se za stoly. Ještě nikdy nikdo neunikl ochrance. Trestali za sebemenší myšlenkový prohřešek, co teprve za to, že skutečně něco provedl? A tresty jsou kruté, velmi kruté. Asi před třemi nebo čtyřmi lety, bylo mu tak šest let, zlikvidovali celou rodinu, která bydlela ve vedlejší kóji. Rodiče prý byli hlavou rebelského spiknutí. Ale UD? Bylo jí stejně jako SIMovi. Vlekli jí ze dveří. Malý SIM se schovával za zábradlím. Křičela a kopala kolem sebe. „Pomoz mi, SIMe! Pomoz mi!“ „UD, počkej, zastavím je!,“ jenom mu blesklo hlavou. Už u něj stál dozorce a vplivl mu do tváře: „Poslouchej ty malej parchante, ona pomaže do tábora a ty tam skončíš taky, jestli od tebe uslyším další takovou myšlenku. Buď rád, že ti to projde jen s elektrickými šoky. Dostavíš se zítra v sedm ráno na stanici. A běda ti, jestli tam nebudeš!“ dokončil výhružku s nehezkým úšklebkem.
Teď se krčil u zdi a soustředil se na to, že tu vůbec není a hlavně že tu vůbec nemyslí. Když všichni dojedli, vmísil se do davu vycházejícího ze stravovny.
Musí to zkusit ještě aspoň jednou, jestli to nebyla náhoda, jestli se skutečně zaštítil před policisty. „Ta bílá všude kolem se mi nelíbí,“ blesklo mu hlavou. Pak opět chvíle hlubokého soustředění a… a nic. Žádný z přítomných strážců se ani nerozhlídl.
Zachráním vás. Všechny vás vyvedu z tohohle pekla! A když ne vás, tak aspoň vaše děti. Dokážu to, já to vím, prohánělo se mu večer hlavou, ještě než v přesně stanovený čas upadl do hlubokého spánku.
---
„UD? Jsi to ty?“ zeptal se udiveně. „Jasně že jsem, kdo bych byla jinej? Známe se snad?“
„Asi jo. Vzpomínáš na SIMa odvedle?“
„Myslím, že ne.“
„Hm, nevadí. Tak to jsem já.“
„Aha. Těší mě, že se zase setkáváme. Škoda, že tady.“
„Nezoufej. Dostanu nás odsud.“
„Pst!!! Jak můžeš takhle bezohledně mluvit. Jedna věta a všechny nás zabiješ!“
„Neboj, zastínil jsem nás.“
„Nevěřím ti.“
„Ne? Kdybych to neudělal, už by bylo po nás. Ale do šesti let jsi bydlela v kóji číslo 63C97. Znali jsme se odmalička. Hrávali jsme vzadu za hangáry na babu. Pak ti najednou a jen tak zabili rodinu a tebe odvlekli, nebo ne?“ UD se po tváři kutálely slzy. „Patnáct let jsem pátral, kde jsi skončila a jestli vůbec žiješ. Předpokládám, že tu nechceš zůstat.“
„Ne. To rozhodně ne.“
„Mám plán, posluchej. Jak sis zajisté všimla, tohle vězení nemá mříže ani ploty. Protože je prostě nepotřebuje. Kdyby někdo chtěl utéct, musí při tom myslet, což by bylo slyšet. Já nás mohu zakrýt oba. Nepřítomnost myšlenek jen dvou lidí snadno unikne pozornosti. Takže se ještě dnes v noci seberem a vypadnem. Vypátral jsem nějaké nepoužívané sklady. Prozatím nám to k žití musí stačit. Vidíš, tlumí světla na večer. Máš asi čtvrt hodiny na rozloučení s tímhle místem.“
„Mohli bychom klidně vyrazit teď hned. Lidé se tu bojí jen hlesnout na pozdrav.“
„Pojďme tedy.“
Ten plán vypadal naprosto šíleně a naivně, ale z jakéhosi nepochopitelného důvodu vyšel. Putovali celou noc a k poledni se dostali k místům, kde umělé osvětlení hal už značně skomírá. Byli namístě.
…A přibývali další. SIM se pokaždé nechal zajmout a osvobodil jednoho či dva šťastné. Nedávno do jejich řad přibil i doktor. Žádný diplom neměl, ze školy ho stáhli těsně před zakončením. Byli rádi, že natrefili právě na lékaře. UD byla těhotná. Se SIMem. Nebyl to sice gynekolog ani porodník, ale aspoň něco.
Súnit bude první dítě, které se nenarodí v porodnici. První dítě, jehož jméno nebude podle kódu určeno strojem. První dítě, kterému nebude implantován BP. První a rozhodně ne poslední. Jak léta plynou, utajená kolonie se rozrůstá a zároveň uniká pozornosti strážců. Bohužel tomu tak nemá být věčně.
RAD, jeden z nově vyvedených ze světa špehování myšlenek, se ztratil. Zatoulal se až do obývaných částí. Bloudil příliš dlouho, než aby to mohl vydržet. Zesláblý se složil u jedněch z bezpečnostních dveří. Našli ho, mučili a nakonec izolovali mozek. To, co zjistili je, mírně řečeno, šokovalo.
„Co je? Co je ti SIMe?“
„UD? Jsi to ty? Já… já mám pocit, jakoby o nás věděli.“
„Neblázni. Jen ti není dobře.“
„Ne. Svolej radu. Svolej všechny, koho jsme osvobodili. Ať se radši rozloučí s dětmi. A nepoužívej BP. Vyřiď jim, ať ho nikdo nepoužívá. Vůbec se mi to nezdá… Sejdeme se všichni co nejdřív úplně vzadu, za sklady. Spěchá to. Moc to spěchá…“
„S2C69, jsou to oni?“
„Nevím, každopádně jsou mrtví.“
„Mrtví? Ale proč?“
„Asi nám nechtěli padnout do rukou. Zřejmě měli strach. Nebo to byla věc té jejich… cti. Co já vím? Odešli zprávu o nálezu na velitelství.“
„Už jsou pryč?“
„Jo, asi jo. Můžeme vylézt.“
„Oni… oni jsou mrtví… Súnite, co budeme dělat?“ Hatir smutně klečí u bezvládného těla NOR, své matky.
„Odejdeme. Sebereme se a vypadnem odtud všichni,“ řekl vážně Súnit.
„Kam?“
„Vzpomínám si, že SIM mluvil o nějakém posledním kousku volné země. Chtěl tam zůstat, ale možná to způsoboval BP, že nedokázal vydržet dlouho na přímém slunci. Když půjdeme stále směrem od užívaných částí hal, měli bychom tam dorazit. Alespoň tak nějak to snad říkal…“
|
