KRAJINAMI DUŠÍ - Michal Mašata
Jednoho dne jsem si řek,
že navštívím své duše,
pakliže jsem se přeřek,
ať nemluvím tak suše.
Krajinou tichou a brázdou širokou,
já vydal se z večera a rána,
krajinou pěknou a tůní hlubokou,
mě neměla však ni trochu ráda.
Běžel jsem kapradím v tichý temný les,
já slyšel trávu růst a cítil vonné bylinky,
běžel jsem stále dál v rozchod dlouhých cest,
tam byla první dušička a já byl malinký.
Stála tam paní v hedvábí,
a tiše mi přála kynula,
byla zde cesta v mokřadí
co lesem se klidně vinula.
Já po ní skákal utíkal,
běžel jsem dál a dál,
pták kdesi krásně zapípal,
a já se koupal smál.
Byla to krásná krajina,
lesem a ptactvem roubená,
jako by byla má milá,
velmi svou krásou spanilá.
Pak šel jsem kolem tůně překrásné,
kde nejhlubší byl les,
tam bylo všechno takhle nádherné,
a v háji šuměl vřes.
Zde ptáku zpěv a žab kvákání,
znělo jako chorál vedoucích bohů,
tu stál strom a žilo zpívání,
a já zapomněl zda naslouchati mohu.
I směl jsme v klidu naslouchat,
té hudbě krásné nebeské,
tu slavík směl i hlučně zakukat,
vše bylo pěkné přátelské.
Už nezdržoval jsem se víc,
bych na svou dlouhou pouť již vyrazil,
zde bylo i mnoho svíc,
a já na další cestu narazil.
Ta cesta se tiše vinula,
do zcela jiné krajiny,
tráva zde kvapně hynula,
neměla tady živiny.
To neúrodná byla zem,
kde rostl krutý bolehlav,
jak zlá tohle byla zem,
tu lidé žili beze hlav.
Ni krása a žádné umění,
ni příroda či nádhera,
jen sama touha v ničení,
jen zloba tu a temnota.
Tvorové zde pýše propadli,
jenž dal jim ďábel sám,
svou rodinu již prodali,
a každý zel tu sám.
Kraj plný děsu a temnoty,
jenž uzavřela tuto duši,
kraj plný válek s tenaty,
kde nosit kuš se sluší.
Já vrátil jsem se zpátky zas,
bych vám ty kraje přiblížil,
tu požár rychle svůj si has,
bys sám sobě neublížil.
My lidé hloupí ubozí,
z obou krajů krademe,
jsme jenom tvoři my nazí,
však na morálku kašleme.