Výlet na Kozákov
Jednoho téměř úžasného dne jsme já, strýc Jiří a prabábi Róza došli ke společnému rozhodnutí udělat si výlet. Po velmi „zajímavých“ prababiččiných návrzích, které obsahovaly místa, jako Mount Everest nebo Mariánský příkop (což by byl asi skutečně problém) jsem zvolili něco menšího: kopec v Českém ráji jež nese jméno Kozákov.
Ihned následující sobotu jsme se tedy sešli na stanici Nymburk hlavní nádraží a nastoupili do „lokálky“ z šedesátých let min. stol. a ta nás (velmi neochotně) odvezla do stanice Sedmihorky-Karlovice. Bylo by ode mne nefér nezmínit se o několika zajímavých detailech, jež provázely naši cestu vlakem.
Tak tedy: naše milá Róza si vzala s sebou krumpáč a jiné kopáčské náčiní (rýček, motyku a lopatu), že prý budeme hledat granáty. To by samo osobě ještě nebylo nejhorší, kdyby si nevzala i detektor kovů, vojenskou přilbu z prvorepublikové armády a příručku pro ženijní vojska z doby předrevoluční. Jedině díky nezměrné trpělivosti strýce naše prababička byla po hodině tvrdého přesvědčování ochotna uznat, že český granát je kámen a nikoli zbraň vojáků. A jako perlička působilo její postěžování, že si nevzala alespoň nějakou trhavinu po svém manželovi (potrhlému pradědečku Ignáci jež byl ženistou a občas si něco „odnesl“ z kasáren domů – neboť co je doma, to se počítá).
Další drobností byl půlmetrákový bernardýn zvaný „Drobeček“ vybavený soudkem rumu (strýcem velmi dobře přijatý) a plachtou s rudým křížem (ta byla strýcem přijata s mnohem menším nadšením). Na moji skromnou námitku, že v červenci není na Kozákově ani milimetr sněhu, mi bylo řečeno, že jistota je jistota, a že nám s sebou vzala i zimní bundy a výbavu pro přežití v extrémních podmínkách.
Po tříhodinové cestě (100 km) nás naše velmi oblíbené ČD (Času Dost) dopravili na místo určení, neboli – dle slov naší prababičky – do základního tábora. Kousek od nádražíčka stojí malý obchod a my samozřejmě (znaveni namáhavou cestou ze sto metrů vzdáleného nádraží) využili jeho služeb. Taková dobrá plzínka a pár housek se salámem dovede člověka potěšit.
Po posilnění jsme konečně vyrazili. Vzdálenost z Sedmihorek-Karlovic do Kozákova je asi 13km. Tuto vzdálenost jsme překonali během dvou hodin. Po cestě tam se (naštěstí) nic zvláštního nepřihodilo, nepočítám-li prabábin pokus o chytání motýlů do vojenské přilby a strýcovo obdivování přírody způsobem „hele vidíš támhle to obilí?“ nebo „to je ale pěkný slimáček“. Mě to ani tolik nevadilo, zato Rózu to příšerně štvalo, a to tak, že začala systematicky rozšlapávat všechny slimáky v okolí a bůhvíproč vzývala Francouze.
Jakmile jsme vystoupili na kopec Kozákov ( asi 750 m.n.m. ), shledali jsme, že bufet „Kozáček“ a chata „Kozákovská bouda“ jsou uzavřeny z technických důvodů (naše prababička). Takže nám nezbylo než pronést nějakou dramatickou oslavnou řeč (Róza), rozhlédnout se po okolí (strýc Jiří) a vydat se na cestu směr Železný Brod (já), jež byl od nás 7km daleko.
Cesta byla z kopce, takže ubíhala rychle a zdálo se, že už se nepřihodí žádná katastrofa, ale běda! Prababiččin pes „Drobeček“ totiž našel „menší“ louži, a jak už to u psů chodí, tak se v ní řádně vyčvachtal. Prababička se radovala, „jak si to ten náš pejsánek, ale užívá“, strýc si řádně přihnul ze své zásoby Calvadosu a já byl na mrtvici. Ne protože bych to „tomu malému a hodnému pejskovi nepřál“, jak jsem byl nařknut mou prabábi, ale kvůli faktu, že tento (rozhodně hodný a milý pes) bude také s námi muset jet vlakem. Na „to“ mi bylo řečeno, že se „to“ zařídí a abych nebyl takový pesimista.
Do Železného Brodu jsme dorazili s dvacetiminutovou rezervou a byl tedy čas psa vykoupat. Jenže otázkou bylo kde? Róza však našla u sebe trochu čpavku (bůhví proč si ho brala) a dala „Drobečkovi“ přičichnout. Jakmile se odebral do psí říše snů, tak zabalila do pytle, jako nějakou věc a požádala strýce ať jí to nese. Vlak přijel s tolerancí (ČD) půl hodiny a my mohli vyrazit zpět domů. Jelikož se mi podařilo usnout, tak ani nevím jestli se ve vlaku něco „zajímavého“ stalo.
V Nymburce na nádraží jsme se rozloučili a rozešli se každý po svém vyléčit z takových „blbých nápadů“, jako jsou výlety z prababičkou Rózou.
