Dva měsíce. Dva měsíce ticha.
Bylo mi jasné, že na Angie brzy dolehne plnou tíhou to uvědomění, že už nikdy nespatří světlo. Že už nikdy neuvidí svou rodinu. A že už nikdy nebude taková, jako dřív, protože... V ní jsem já. Její šok opadal pomalu, už jsem si dokonce myslela, že budeme přítelkyně. Jenže před dvěma měsíci jsme se pohádaly. Dost ošklivě. „Jdi pryč z mého těla!“ ječela. „Slyšíš?! Patří mně! Je moje tak vypadni!!!“ a to je jenom zlomek.
Neměla jsem se jí ptát, jestli umí psát a číst. Neměla jsem jí stále připomínat, že nepotřebuje dýchat, jíst ani pít. Ale už jsem prostě taková. Sakra, je to jenom malá holka! A já, JÁ teď lituji, že jsme se pohádaly?! Copak, copak jsem člověk? Copak mi na ní záleží?!!!
Slza se mi skutálela po tváři. Setřela jsem ji rukávem dřív, než by si jí Angie všimla. Samozřejmě, že mi na ní záleží. Jsem slaboch. Už nedokážu zabíjet. Možná, že už ani nedokážu zabít pro krev. Skončím jako seschlá upírka v sedmnáctiletém těle a zemřu. Mé tělo shnije, podobně jako na slunci, jenom pomaleji.
Něco mě vyrušilo, něčí kroky! Klapaly po kamenných kostkách, někde blízko vedle mě. Ah, to jsem já. Jsem ve městě. Téměř ve středu města. Zadívala jsem se na žlutý papír zmoklý deštěm: Dnes kapitán Rohn vybere v Krčmě u Zlatého rohu družinu, aby podnikla záchrannou cestu do hor, stálo tam a hned vedle vyzvání odvážných bojovníků na onu “Záchrannou cestu.“ Odtrhla jsem oči od zastřešené informační cedule a pokračovala v cestě. Možná nemám takovou sílu, jakou bych potřebovala na nějaké dobrodružství, ale peníze se vždycky hodí a za pokus nic nedám. Jenom se podívám. Najednou jsem ucítila hrozné nutkání se s Angie usmířit, a tak jsem ho zapudila vší silou, jakou jsem měla. Musím si přeci nechat nějakou hrdost.
Lilia byla rozrušená, ani nezaznamenala, že jsem se probudila. Vešla do nějaké hospody a sedla k nejstrannějšímu stolu. „Chceš něco?“ zeptal se jí po chvíli vousatý hostinský. „Holbu piva.“ hlesla Lilia a sáhla ke svému měšci, na jehož dně zůstávalo už jenom pár měděných mincí. Muž mlaskl, jako že rozumí a vzdálil se. Jen, co donesl velký hrnek s tmavým pivem, postavil se kapitán Rohn na lavici, čímž si chtěl důstojně přivolat pozornost. Když nepomohlo ani důrazné kašlání, zahřměl po světnici: „Ticho, prosím!“ a několiko mužů, co porůznu sedělo u stolů, se na něj ohlédlo. „Hledám muže, kteří by byli schopni podniknout cestu do hor a postavit se bandě zločinců. Tito násilníci s nevídanou brutalitou drancují vesnice, až se rozšířila pověra, že jsou upíři,“ dodal s úšklebkem a asi dvě osoby vyprskly smíchy. Lilia se napila piva.
Brutalitou...vesnice...upíři...
„Nechejte si projít hlavou, jestli chcete pozabíjet pár zlodějů a shrábnout velkou odměnu, zítra hodinu po svítání chci ty odhodlané vidět před bránou,“ tím ukončil svůj proslov a na to se skoro všichni zvedli od stolů, pohodili mince na jejich desky a pomalu zmizeli. Zůstala jenom Lilia, která musela dopít své pivo, a nějaká osůbka v černém plášti. Nahořklá chuť se mi rozlévala po buňkách, bylo to hrozně příjemné, až jsem dostala pocit, že pivo koupila jenom kvůli mně. Ta druhá osoba seděla bez hnutí a zírala do prázdna, po chvíli se zvedla a pomalu odkráčela. Při chůzi se chytila za rameno.
Rayile! napadlo mě a vyskočila jsem od stolu, nedbajíc, že nemám převzatou vládu nad tělem. Zamotala jsem se a spadla na podlahu, pivo Liliu dost omámilo, nevím, kolik let už ho nepila, a nakonec usnula. Rozeběhla jsem se za bratrem, byla jsem si jistá, že je to on. Dostihla jsem ho v jedné postranní uličce. „Rayile,“ zašeptala jsem. Muž se pomalu otočil. Normální člověk by přes roušku husté černé tmy neviděl to, co jsem spatřila já. Tvář mě poškrábanou a zjizvenou, jako by se pral s tisíci kočkami najednou. Podíval se na mě, v jeho očích bylo překvapení, něha, láska, nedočkavost, hněv, proč hněv?! Jako by říkal svému úhlavnímu sokovi: Věděl jsem, že tato chvíle přijde. Musím tě zabít.
Vrhl se na mě a srazil mě k zemi. Překvapením jsem vykřikla, ale to už vytáhl meč a přiložil mi ho k hrdlu. „Rayile,“ zasípala jsem a on jenom na vteřinu rozšířil oči: Nečekal, že to bude tak těžké. Vytáhl z opasku postříbřenou dýku. „Rayile, ne...“ slzy mi vyhrkly, proč mě chce zabít? Rayile, já tě přeci miluji! „Ne...“ vyrazila jsem ze sebe, když napřáhl dýku proti mému krku. Jeho meč se mi zařezával do kůže, po spáncích mi stékaly slzy a ústa jsem měla stažená v bezmocném pláči. Znovu se napřáhl, jako by nevěděl, zda dělá správně. Pak se ale jeho ruka nenávratně rozlétla, a jediné, co jsem v tu chvíli v mysli vykřikla, bylo prosebné: „Lilio...!“
