Zatímco Sabrina, Lord Azuur a Waräel opouštěli na koních Jeskyni Přízraků, aby se setkali se Sabrininou přítelkyní a kouzelnicí Adrianne, v Poslední Zemi na kostěném trůnu seděl Lord Michael Dralno a splétal své sítě plné intrik.
Lord Dralno sledoval postavu klečící pod trůnem a prosící úpěnlivě o milost. Tou postavou byl Hassan ibn Bashrak, středně vysoký a tlustý jižan z Jihovýchodní pouště. „Prosím Vaše Excelence, já za to nemohu, já za to opravdu nemohu...“, to byla slova jimiž prosil o milost. Lord Dralno na něj opovržlivě shlížel z kostěného trůnu, v očích se mu hněvivě blýskalo, když zahřměl: „Hassane, ty idiote! Jak jsi mohl dopustit, aby se meč Darakiël mohl dostat do rukou Lorda Azuura? „On mě ovládl pane! Použil na mě magii a donutil mě, abych mu ten meč vydal!“ „Proč? Co s ním chce dělat?“ „On Vás chce...“, Hassan se zhroutil na zem a rozplakal se. „Sakra, Hassane, ty ukňourané štěně, řekni mi na co chce ten meč?“ „Chce tě zabít, můj pane!“ Hassan ještě tiše plakal a prosil o odpuštění, když Lord Dralno vydal svým kostěným strážcům rozkaz, aby jej odvedli zpět do cely.
Když naříkajícího Hassana odvedli, Lord Dralno osaměl. To potřeboval, samotu. Poodešel na balkon, z nějž měl bezvadný výhled na své město - Velkou Nekropoli. Město stavěné výhradně z černého mramoru, město kde žilo 14miliónů nemrtvých a 1 milion nekromantů a jejich rodin. Kdesi za městem byly farmy a doly, kde pracovali skřeti. Dralno nenáviděl skřety, nemrtvé však téměř miloval. Bylo vtom cosi z jeho osobnosti, vše jej muselo poslouchat a nesmělo myslet, to nechtěl. „Jen mi nekromanti máme právo myslet“, řekl ponuře a hned se svému výroku zasmál. „To nebylo vůbec vtipném“, opravil se.
Zamyslel nad Hassanem a řekl: „Tak Ariath mě chce zabít, no podívejme se ...“ Sledoval temné město a usilovně přemýšlel, něco tu nehrálo, měl stovky ba tisíce možností, jak Ariatha zabít, bylo jich až podezřele mnoho. A nejen to, Ariath o těch možnostech věděl, o všech. Za chvíli vytáhl z pláště mléčně bílou skleněnou kouli, s průměrem 20 centimetrů. Upřeně se do ní zadíval a tiše řekl: „Sabrino? Jsi tu?“ Ozvalo se ledové „Jistě!“
Mysl Dralna a mysl Sabriny se střetly uprostřed nicoty, v místech kde neexistoval prostor ani čas, jen pocity a dojmy. „Sabrino, je to už dlouho co jsem s tebou nemluvil,“ povzdechl si Michael. „To je pravda, co chceš?“ „Kdo je ten Waraël? Na co si to s ním hraješ?“ „Temný elf, kterého na něco potřebuji a zatím nevím na co, nejsem si jistá.“ „Sabrino, ten elf je tvá hra, kterou hraješ už tisíce let, ale dej si pozor na Ariatha, myslím že se něco stalo.“ „Co?“ „Hassan, kterého znáš z Faskalwallu, má podezření, že mě Ariath chce zabít. Nevěřím tomu, pokud znám Ariatha, ale mohlo se cokoliv stát.“ „Hassan je lhář Michaeli, to ty si dej spíše pozor na Hassana, nevím co stalo, ale od Faskalwallu se hodně změnil.“ „Vím, Hassan je u mě v žaláři. Možná zemře, nevím.“ „Sbohem Michaeli, sbohem.“ „Sbohem? To snad ne! Spíše na shledanou!“ Jeho mysl tiše vyplula z nicoty a on se krutě zasmál. Bude to krutá a dlouhá noc. Pro Hassana...
KAPITOLA II: Setkání čarodějek
Sabrina odložila kouli zpět do torny a pomalu se uložila spánku, Waräel měl hlídku a byl někde schován v lese. Jen Ariath zůstával u ohně a kostěným prstem přejížděl po meči Darakiël. Sabrina naň pohlédla a usnula.
Ráno se probudila ještě před úsvitem a rozhlédla se kolem sebe. Ariath seděl u ohně úplně stejně, jako večer a Waraël spal poblíž, s rukou na svém luku. „Ariathe, jdu se projít a vrátím se za hodinu, nebo radši až za dvě.“ „Jistě Sabrino, jak chceš“, odpověděl pohřebním tónem Ariath.
Sabrina se jen pomalu prodírala hustým lesním porostem. Trvalo ji celou půlhodinu než se vyšplhala na kopec nedaleko jejich tábořiště. Na kopci byla mýtina a na mýtině stáli dva koně a na nich seděli dva jezdci. První byla jezdkyně, očividně také čarodějka. Oblečená byla do rudo-hnědo-žlutého hábitu, na hlavě měla kápi a v rukou třímala magickou hůl vyrobenou z mitrilu. Druhý byl dospívající chlapec s rezavými vlasy a obličejem posetým pihami. Oblečen byl do hnědého hábitu, pod nímž měl lehkou kroužkovou zbroj, jeho jedinou zbraní byl krátký meč posetý runami.
„Ahoj Sabrino“, pravila ona čarodějka, sundala si kápi a usmála se. „Ahoj Adrianne, konečně jsem Vás našla.“ Chlapec seskočil hbitě z koně, poklonil se Sabrině a pravil: „K Vaším službám, slečno Sabrino.“ Sabrina vyprskla smíchy a obdařila chlapce, jež náhle znejistěl, srdečným úsměvem. „Jak se jmenuješ?“ Sven, má paní.“ „To je ten tvůj učedník Adrianne?“ Adrianne se lehce usmála a pravila: „Jistě a nemohu si jej vynachválit, tak učenlivého a v jádru dobrého žáka jsem už dlouho neměla.“ „Tys někdy měla učedníka?“ „No učila jsem přece na magické universitě, nebo se snad mýlím?“ „To určitě ne!“, odpověděla poťouchle Sabrina a už s vážnou tváří pravila: „Dole na mě čekají Waraël a Ariath, takže už bychom měli jít. Jo a Svene, Ariath je kostlivec a Waraël je temný elf, takže se neděs.“
Cesta zpátky byla rychlá, i když místy i nebezpečná, kvůli nepřehlednému terénu a prudkému svahu. Dole právě Ariath a Waraël připravovali jídlo, když mezi ně vjeli na koních Sven a Adrianne. Waraël se vyděsil, popadl luk a namířil jim na Svena. Ariath však seděl v klidu dál a pokračoval ve vaření. Waraël si po chvíli uvědomil svůj omyl a s omluvným úsměvem zase luk spustil. „Teda, jste mě pěkně vyděsili!“, pravil a se zájmem si prohlížel nové příchozí. Ti se představili a Sabrina je seznámila. Pravila: „Toto je čarodějka Adrianne a její učedník Sven, naši noví společníci na cestě do Amarghastu.“
Po snídani uklidili tábořiště, nasedli na koně a vyrazili směrem k Amarghastu – nejslavnějšímu a největšímu městu v Eskánii.
KAPITOLA III: Faskawall
Hassan se třásl strachy u nohou Lorda Dralna. Ten na něj nenávistně hleděl a zlověstně řekl: „Doufám, že sis užil noc, z mučírny se ozývali zajímavé zvuky, není-liž pravda?“ Hassan se rozbrečel a zakňoural: „Proč pane? Za co?“ „Lhal jsi mi a to já nestrpím, rozumíš že?“ „Ano, pane.“ „Teď ti radím mluvit jenom a pouze pravdu, protože příště by to nemuselo skončit jen u té mučírny.“ „A co chcete vědět?“ „Co se stalo ve Faskalwallu?“ Hassan se zhluboka nadechl a začal vyprávět: „Podle Vašeho plánu jsme přijeli s Lordem Ariathem-Arth-Azuurem do města Faskalwall. Tam jsme potkali Sabrinu a Adrianne, se kterou jsme uzavřeli dohodu o vzájemné pomoci proti církvi. Druhého dne však přišel do Faskalwallu nějaký hraničář z východu a vedl s sebou elfa pod kouzlem zapomnění. Později jsem se dozvěděl, že ten temný elf se jmenoval Waraël a Sabrině připadal důležitý, proč to jsme se dozvěděl od hraničáře osobně, když jej Ariath donutil pomocí kouzel. Omámený hraničář nám řekl, že ten elf má na rameni zvláštní tetování, které se dávalo elfům z rodu Temných králů. Ten elf je potomek bájných králů temných elfů z věků chaosu!“ Lord Dralno přešel po místnosti a jen mlčel, zlověstně mlčel. Hassan si dodal odvahy a pokračoval.
„Myslel jsem si, že by bylo nejlepší jej zabít a přikázal jsem Ariathovi, aby to udělal. Ten si k tomu vzal Váš meč, ale místo aby jej zabil, tak utekl ze Sabrinou a s elfem pryč. Myslím, že šli do Jeskyně Přízraků, nevím co měli v plánu. Potom co odešli, tak jsem použil portál a vrátil se k Vám.“ „Proč sis vymyslel tamtu historku?“ „Chtěl jsem, abyste zabil Ariatha, protože mě podvedl.“ Lord Dralno mlčky přešel až k Hassanovi a tiše pravil: „Budiž odpuštěno hlupákovi. A teď jdi do své komnaty, nechej se ošetřit a udělej si volno, až tě budu potřebovat, tak tě zavolám.“
Jakmile Hassan odešel, Lord Michael Dralno usedl na trůn a ponořil se do hlubin svých myšlenek. Ariath věděl co dělá, když nechal elfa žít. Tento elf, pokud je to všechno pravda, je nebezpečný trumf v rukou Sabriny. Ariath musel uvažovat následovně: Je to temný elf, nechám se jím poznat a on mi bude sloužit, tak budu mít pod palcem elfa jež je potomkem bájných elfích králů z říše Stínů. Jinak ani uvažovat nemohl. Lord Dralno se usmál, na Ariatha šlo vždy se spolehnout, za to Hassan ... darmo mluvit, hlupák hlupákem zůstane, navždy. Ovšem, Lord Dralno bude opět vítěz, stačí jen udělat jisté kroky. „Musím se okamžitě vypravit do Amarghastu“, řekl a vydal se za Hassanem.
Hassan ve své komnatě právě hodoval a byl v tom nejlepším, když se rozlétly dveře a dovnitř vešel Lord Dralno, Hassan se postavil a hluboce se uklonil. „Hassane!“, pravil odměřeně Lord Dralno, „Vyrážíme do Amarghastu, máš deset minut na přípravu.“ Pak se otočil a odešel, za sebou nechal překvapeného Hassana s kusem kuřete v ruce. „Ach jo, to snad není pravda“, povzdechl si Hassan a šel se připravit na cestu.
KAPITOLA IV: Moc města Amarghast
Cesta se vinula lesem už několik hodin a Adrianne je ujišťovala, že už každou chvíli musí narazit na silnici vedoucí k dálnici na Amarghast. Sabrina vysvětlovala Waraëlovi a Svenovi, co to vlastně taková dálnice vůbec je. „Představte si násep vysoký třicet metrů, široký u země sto metrů a na vrcholu asi padesát postavený z kamenných bloků, průřezem je to rovnoramenný lichoběžník.“ Zatímco jim to vysvětloval, tak ve vzduchu to malovala pomocí magie, aby to lépe pochopili. „Má dvě části, pro každý směr jedna o třech pruzích. Vpravo ve směru jízdy jezdí pomalé potahy, uprostřed obyčejní koně, nebo rychlejší káry a vlevo spěchající jezdci. Kromě toho, je úplně vpravo ve směru jízdy v každé části tzv. odstavný pruh, jež je vyhrazen pro porouchané povozy, nebo pro Amarghastské hlídky. Hlídky slouží k ochraně cestujících a kontrolují zda je dálnice průjezdná. Výhodou je rychlost a bezpečnost, a když budeme hodně unavení můžeme si odpočinout v hostincích podél dálnice.“ „A kolik těch hostinců tam je?“, zeptal se Sven s vidinou piva v očích. „Každých padesát kilometrů je jeden, ale upozorňuji Vás, že pokud chceme po dálnici jet, tak nesmíme být opilí, protože to kontrolují a dávají za to pokuty.“ „Co je to pokuta?“, optal se Waraël. „Sankce za porušení přepisů, zkrátka si vezmou za toto porušení nějaké peníze, asi sto zlatek.“ „Cože?!“, vykřikli Sven i Waraël současně. „Vždyť za to by bylo klidně i tisíc piv!!“ „Tak se tím řiďte, a pak se nalejem v Amarghastu!“, řekla s úsměvem Adrianne.
Náhle se polní cesta spojila s dlážděnou silnicí, na které byl pouze ukazatel: AMARGHAST 450 KM. „Tak tedy, směr Amarghast.“ Cesta po silnici, to bylo něco jiného než po polní cestě, jednak byla rychlejší a jednak také zde bylo hodně jiných lidí, no ... spíše bytostí. Bylo možno tu vidět povozy sedláků naložené potravinami, káry trpaslíků plné zlata, železa či jiných kovů. Občas zahlédli též hobity na ponících, skřety na vrrcích a různé jezdce na velkých a silných koních. Sven i Waraël jen ohromeně hleděli na to hemžení na této silnici. Adrianne dodala: „Tohle nic není, počkejte na dálnici.“
Po hodině cesty se dostaly k ukazateli: D-5/nájezd 22 – 1,5 KM a za minutu to spatřili. Obrovský násep pod níž procházela tato silnice. Všude najednou byli cedule navádějící na různé směry a před podjezdem dálnice stály dva vysoké obelisky, celé čistě bílé a možná i 100 metrů vysoké obelisky se znaky moci Amarghastu: Zlatou orlicí s roztažnými křídly a nohami, na prsou měla stuhu s elfským nápisem: Sill Amarghast athailë – Pod Amarghastskou mocí. Chvíli jim trvalo, než se zorientovali, ale nakonec se jim podařilo dostat se na dálnici a vyrazili směrem do města Amarghast.
Po dálnici se jelo skvěle, stromy z okolních lesů měly své koruny téměř na dosah ruky. Sabrina je vedla levým pruhem a to celkem svižně, neustále je nutila ke spěchu, jen aby co nejdřív se dostali do Amarghastu. Na dálnici bylo stovky ba tisíce povozů, koní, vrrků, poníků a samozřejmě jejich jezdců. Kolem projížděli na svých ořích strážníci, kteří bydleli v přilehlých pevnostech. Jak pronikali stále dál, tak se krajina začala měnit – lesů ubývalo a místo toho se začala objevovat pole s obilím, louky s dobytkem a mnoho vesniček či usedlostí a to vše se svým Sill Amarghast athaile. K večeru se ubytovali v hostinci „Zlatý Korbelík“ , kde se čepovalo typické pivo pro Amarghast: nepasterizované, husté, s bohatou pěnou, zlatavou barvou a jemnou chutí. Sabrina, Adrianne a Ariath už dávno civilizaci znali, ale pro Svena a Waraëla tohle bylo něco nového a úžasného. Zažívali něco podobného, jako ostatně všichni, kdo vyšli z lesů na západě, tvrdého života na severu, hornatého východu a vyprahlého jihu. Zažívali znovuzrození do nové podoby, do podoby Velkého Města Amarghast. Teď však znaveni celodenní cestou se šli vyspat a jen Sven ještě dlouho do noci pozoroval okolí plné osvětlených měst a vesnic. Bylo to úžasné.
