Druhý den ráno posnídali a Sabrina šla připravit koně na cestu, na poslední etapu cesty do Amarghastu. V 8.00hod místního času opustili hostinec „Zlatý Korbelík“ a pokračovali po dálnici dál na východ. Kolem poledne si všimli dvou mohutných obelisků podél dálnice s nápisy v různých jazycích, v obecné řeči tam bylo: Svobodné království Amarghast. Sabrina jim k tomu řekla: „Dosud jsme se pohybovali na územích malých knížat poplatných Amarghastu, proto také byly všude nápisy Sill Ammarghast athaile /Pod Amarghastskou mocí/, avšak nyní jsme již přímo na území Království Amarghast.“ Waraël, jež z toho nebyl moc chytrý se optal: „A jak je to tedy ještě daleko?“ Adrianne se zamyslela a podala obsáhlou odpověď: „No, nejdřív se k nám musí připojit severní magistrála – to bude asi tak za 50km, potom narazíme na město Olafsborg, kde se dálnice dělí celkem na čtyři další směry – to bude asi za 100km. Jakmile mineme toto město, tak pojedeme přes tzv. oblast Zlatého trojúhelníku, jehož vrcholy tvoří města Osnabrück, Olafsborg a Amarghast. Touto oblastí projedeme až do hlavního města království – do Amarghastu, což bude dalších 200km. Celkem to tedy dělá 350km že?“ Sabrina se na Adrianne zamračila a lehce pravila: „Tos mu nemohla říct, že je to ještě nějakých 10 hodin cesty, když to půjde dobře? To to tu musíš rozebírat deset minut?“ Adrianne se pousmála a odpověděla: „Asi jo, už jsem prostě taková, tak se s tím smiř!“
Do Olafsborgu dorazili za 6 hodin jízdy a Sabrina rozhodla, že si zde udělají prohlídku města a stráví zde i noc. Olafsborg byl důležitou dopravní křižovatkou, na jih vedly dálnice do Waticanu a do Sluneční říše, na jihovýchod pak do Amarghastu, na severovýchod do Osnabrücku a na západ do Faskawallu, Harigöldu, Velké nekropole a dále do Západních zemí. Olafsborg byl místem, odkud pocházel rod Amarghamů – zakladatelů Amarghastu. Když je Sabrina prováděla až do pozdní noci po městě, tak se Sven i Waraël nemohli naobdivovat překrásné architektury. Mezi největší skvosty patřili: Katedrála sv. Augustiána – patrona všech vládců – postavená v pozdně-gotickém stylu, renesanční radnice a také Nebeská Pevnost. V té měly přenocovat, Sabrina zde totiž znala místní čarodějku, která zde právě pracovala, tou čarodějkou nebyl nikdo jiný, než Tina van Alateirová – nejproslulejší léčitelka všech dob.
Prošli kolem obrovského množství stráži až do srdce pevnosti, na hlavní nádvoří odkud je Sabrina vedla do jedné z věží, kde bydlela její přítelkyně. Nutno dodat, že nikdo neprověřoval jejich totožnost a žádný z vojáků je ani nezastavil. Sabrina a Adrianne byly natolik známé a proslulé, že požívali jistých výhod. Mezi tyto výhody patřilo právo vstoupit kamkoli a kdykoli. Bez zaklepání vešli do útulné komnaty, kde v krbu plápolal oheň a na stole voněla večeře. Večeře pro šest osob. Sabrina je vyzvala, aby se usadili a počkali než se vrátí s Tinou.
Sabrina prohledala celý Tinin byt, aby ji našla pověšenou za nohy ze stropu a s roztaženýma rukama. „Ahoj Tino, to jsem já, Sabrina!“. Tina se pohnula zaklonila hlavu a pohlédla jí do očí. „Jé nazdar, no právě zkouším, jak na magické schopnosti působí větší množství krve v hlavě!“ „Aha, no už jsme přišli, takže tě počkáme u stolu. Jo a děkuji za večeři.“ „Není zač.“ Sabrina se vrátila k ostatním a usedla též ku stolu. Tina přišla za okamžik a pronesla: „Nazdar vážení, jsem ráda, že jste přišli, už jsem se nemohla dočkat. No a nyní si připijme na zdraví...“ V tu chvíli padl její pohled na Ariatha a dodala: „... a také na posmrtný život, heh?“ Zdálo se, že kostlivec se usmál (neměl moc na výběr), pozvedl číší a pronesl: „Dovolte mi vážení abych, jménem svým připil na Vaše zdraví a na naše společné úspěchy v nastávajícím čase.“ Všichni se lehce pousmály, krom Waraëla a Svena, kteří nevěděli o čem je řeč.
Po výborné večeří, složené ze skopové pečeně a dobrého vína, šli Waraël a Sven spát, zatímco čarodějky a Ariath se odebrali do vedlejší místnosti, kde až do rána hovořili o věcech budoucích.
KAPITOLA II: Rozhovor mocných
Zatímco naši přátelé nocovali v Olafsborgu, tak do Amarghastu dorazili Lord Michael Dralno a Hassan se svými plány. Ještě tu noc vyhledal Lord Dralno samotného císaře Jamese Amarghama a požádal jej o neoficiální rozhovor, císař to přijal okamžitě a odvedl jej do své soukromé pracovny, kde rokovali mezi čtyřmi očima.
Lord Dralno začal: „Brzo dorazí do Amarghastu kouzelnice Sabrina s temným elfem Waraëlem, jež je potomkem mocných králů z věků chaosu. Co s ním plánuje to nevím, ale ať udělá cokoliv, některým se to nebude líbit!“ Císař si nalil vína a po chvilce přemýšlení odvětil: „Sabrina a její plány děsí všechny vládce už tisíce let. Pokud je ten Waraël potomkem temných králů, tak jej Sabrina bude chtít dosadit na jeho právoplatné místo. K tomu však potřebuje pomoc Amarghastu, který jí to má po formální stránce zlegalizovat. Proti se postaví církev a ta se pokusí toho elfa zabít a vyvolat válku s temnými elfy z Wardasküalu.“ Dralno se opřel o dveře a dodal: „To je celkem jisté, protože její současný papež Sixtus XV. oživuje ve věřících novou touhu po válce se zlem a to v jakékoliv podobě. Temní elfové, my nekromanti, protestanti a muslimové z jihu – to budou nové oběti jeho plánu o dosáhnutí jediné a pravé víry.“ Císař ztěžka dosedl do svého křesla a pravil: „Amarghast nesmí stát na Vaší straně, mnoho obyvatel Amarghastu věří církvi a já si prostě nemohu dovolit se s Vámi paktovat, je dokonce možné, že budeme stát proti sobě.“ „I to je možné, ale mějte na paměti, že Surt a Ulstriss na podobnou příležitost čekají celá staletí. Ani já, jako čelní představitel Temné Aliance, je nemohu donutit nechat bez odpovědi řádění církve, vy sám víte, že nějací protestanti a jim podobní mě nestojí za nic, takže já bych se kvůli nim do války nehnal, ale někteří temní vládci by to vzali, jako záminku k likvidaci církve.“ „Jaká je síla Temné Aliance?“ „Strašlivá, můžeme zničit několik států lidí, elfů či trpaslíků. Církev proti nám nemá šanci, jenže kdybychom vyhráli, tak by byl zničen princip dobra a zla, protože dobro, jako takové by zaniklo.“ „Co budeme dělat?“
Dralno se zamyslel a nakonec řekl: „Zkusím vyprovokovat Surta a Ulstrisse k válce proti církvi, současně však zadržím všechny ostatní vládce temnot. Vy potom přispěcháte církvi na pomoc, ale až v poslední chvíli rozumíte, aby byla oslabená a nemohla se pokusit svrhnout Waraëla a temné elfy z Wardasküalu. Navíc musíte zabránit, aby se do konfliktu vměšoval někdo jiný, to by znamenalo světovou válku, kterou bychom už neuhasili. Já mezitím pomohu Sabrině dosadit Waraëla do pozice vládce všech temných elfů a udělám z něj svého vazala. Přeci jen bude lepší, když si temné elfy zavážu k sobě, než je nechat nekontrolovaně růst, z toho by pak mohly vzniknou další problémy“ „Souhlasím, ale povězte mi, jestli hodláte strávit v Amarghastu nějaký ten den?“ „Ale ovšem, už jen kvůli tomu, že sem míří Lord Surt a démon Ulstriss – samozřejmě inkognito.“ „Jak to k čertu víte?“ „Intuice“, řekl tajemně Lord Michael a zlomyslně se usmál. Císař chvíli mlčel a pak řekl: „Je čas se rozloučit, až to všechno skončí, stavte se u mne na skleničku.“ „No jistě, ale možná Vás kontaktuji i dříve, uvidíme.“ Následně se rozloučili a rozešli se po svých povinnostech.
KAPIUTOLA III: Světla města Amarghast
Sabrina seděla nad mapou a počítala: „Takže, do Amarghastu to je ještě 200km, tedy asi 6hodin jízdy. To už dneska musíme zvládnout a k večeru budeme před Amarghastem, do města se podíváme zítra.“ Tina na ni pohlédla a starostlivě se zeptala: „Myslíš, že o Vás ještě nevědí? Nemám raději přesvědčit kapitána, aby s vámi poslal nějaké vojáky?“ Sabrina zavrtěla hlavou a řekla: „To co jsme včera rozebírali je jen mezi námi a kdybys s námi poslala nějaké vojáky, každému by asi došlo, že se tu něco děje.“ „Hm, to máš pravdu. Udělám to tedy jinak, pojedu s Vámi do Amarghastu.“ „To myslíš vážně?“, zeptala se nedůvěřivě Sabrina. „Přímo smrtelně.“
Waraël vešel do kuchyně a zvědavě si prohlížel Tinu. Tina van Alteirová byla totiž půlelfka po své matce. Byla překrásná, a proto se snad ani nelze divit, že po ní Waraël zatoužil. Sabrina zachytila jeho pohled a řekla: „Tak tímhle směrem bych neuvažovala. Moc by Vám to neklapalo a to nejen proto, že je Tině už 5024 let.“ Waraël na ni polekaně pohlédl: „Ty mi čteš myšlenky?“ „To ani nemusím.“ Tina obdařila elfa širokým úsměvem a řekla: „Když se však budeš snažit, možná bychom to někdy mohli dát dohromady, já mám času dost.“ Sabrina si odfrkla a dodala: „To určitě, nějakých těch tisíc let se ještě najde co?“ Vtom se do rozhovoru vložil Ariath: „Tak se mi zdá, že naše Sabrina má něco proti dlouhověkosti, není-liž pravda?“ Ta na něj pohlédla a unaveně řekla: „Dlouhověkost dovede být pěkně nesnesitelná a navíc si už na dort nemohu dávat ani svíčky. Potřebovala bych jich už 12230 což mě začíná unavovat.“ Waraëlovi spadla čelist, jemu samotnému bylo 40, ale jak už to u elfů bývá, tak vypadal na 20let. Sven zvedl hlavu od své knihy a zeptal se: „A kdo je nejstarší na světě, myslím úplně.“ Tina bleskově odpověděla: „Znám jednoho, proti komu je i Sabrina mladičká a ten dotyčný se jmenuje Uriel.“ „Uriel? Ten legendární drak?“ „Přesně tak Svene, žije na Dračích ostrovech a je mu už několik miliard let.“ „Cože?“, vydechl Sven. Sabrina dodala: „Přesně 4 452 788 986 let, 8hodin a 32 minut.“ Sven otevřel údivem pusu a Ariath se jen tiše zachechtal a pohřebním hlasem (jak je u něj zvykem) prohodil: „Když je někdo starý, jak celá Eskánie, tak holt mu už nějaký ten rok bude.“
Kolem poledne vyrazili na cestu. Nejprve se museli vymotat z 12milionového města Olafsborg, pak najít správnou dálnici na Amarghast a nakonec překonat dopravní zácpu. To se jim však podařilo a už ve dvě hodiny za sebou nechali město Olafsborg a tryskem vyrazili k Amarghastu. Celé odpoledne projížděli nádhernou krajinou, dole pod dálnicí ležela úrodná pole, rybníky plné ryb, lesy bohaté na zvěř a malebné vesničky. Dálnice je k večeru dovedla do Azurové pahorkatiny, na jejíž svazích ležely nádherné vinohrady plné dozrávajících hroznů. Ovšem i tento kraj minuli a vystoupali na nejvyšší kopec – Bílá věž (1145m), ze které se jim naskytl pohádkový pohled.
V dáli spatřili něco co Svenovi a Waraëlovi doslova vyrazilo dech, totiž město Amarghast. Neviděli město samotné, jen záplavu světel, která v noci osvětlovala tuto metropoli. Od obzoru ku obzoru neviděli nic jiného, než žlutá světla. V dáli pak černá barva oznamovala, že tam už je oceán. Ale i na této černé ploše bylo vidět světla lodí a majáků postavených na umělých ostrovech daleko od břehu. Waraël jen obdivně vydechl a řekl: „To není přeci možné!“ Sabrina se jen usmála a řekla: „Vítejte v Amarghastu, městu snů a splněných představ. Vítejte v největším městě Eskánie ve městě, které založila stovka kolonistů.“ Ta noc byla poslední, kterou strávili v zájezdním hostinci podél dálnice, zítra se ubytují v magické univerzitě a duch města je navždy změní, tak jako ostatně každého nově příchozího.
