Vzhledem k tomu, že jsem to začal psát už hodně dávno. Nenapadlo mě nic jinýho, než aby se to celý odehrávalo ve středozemi, takže trochu neoriginality. Chtěl jsem jen ukázat, že né každý skřet si zaslouží být o hlavu kratší. Ale když jsem se k tomu nedávno dostal, rozhodl jsem se dokončit pouze první kapitolu a zveřejnit to, a tak se tam toho mnoho o tom dobrém skřetovi nevešlo...:o(.
Poslední sluneční paprsky přebíhaly přes temena mlžných hor, do tmy se zarývalo jen pár nezřetelných světelných odlesků. Zbytek oblohy zahaloval mlhavý závěs. Odkudsi z nitra skalního převisu se začaly ozývat slabé zvuky, které zvolna sílily a dostávaly podobu dupání a velké škály skřeků. Mnozí nezběhlý v nářečích by je mohli pokládat za Temnou řeč, ale ta zanikla po pádu Barad-Důr a zůstávala jen jako vzpomínka na dny, kdy skřetí šiky pod praporcem sjednotitele vyvolávaly úzkost a strach daleko za hranicemi jejich sídlišť. Když Sauronova mysl nedohlížela na používání jazyka mordoru u jeho služebníků, skřeti raději přešli na vlastní zkomoleniny obecné řeči, jen některá slova z řeči temného pána se uchytila a stala se součástí prořídlých skřetích slovníků. Hojně zaplňovaných nadávkami... Pomalu se začal odsunovat ohromný balvan posazený do středu vysokého skalního výklenku. Světlo pronikající vzniklou štěrbinou dopadalo na paseku, již dávno zbavenou trávy. Odpudivý zápach držel živé tvory v uctivé vzdálenosti, ale ti co zde ještě z nějakého důvodu zůstávali, začali v panice utíkat do temných zákoutí nedalekého lesa. Chvílemi se zdálo, jakoby i mlha okolo osvícené půdy začala ustupovat. Na provlhlou zem před skalou vstoupila slizká noha, byla krátká a široká, její kůže jakoby byla přechodem mezi krajinou a tělem, připomínala zvláštní paletu různých tmavých barev. Chyběla jí pevná hranice, pobyt ve vlhku a tmě jí jistě nesvědčil. Snad jen jako vzpomínka na lepší časy , kdy ještě skřeti nebyli poskoky zla, ale sličnými elfy, nebo statečnými potomky prvních lidí, bylo pod prsty a patou trochu pevného, čemu by se dalo s trochou nadsázky říkat i kůže. Na palouku se za chvíli vyrojil oddíl skřetích lučištníků, převážně drobné postavy s černýma očima, jen jediný měl ve svém pohledu náznak tmavě hnědé barvy. Vlasů jim narůstalo málo, všichni je měli černé a nestříhané. Vlastně byli celí neupravení, nehty dlouhé a polámané se spoustou zahnívající špíny. Vousy jim narůstaly jen krátké a husté, nebylo jich mnoho, rostly jen po spodním okraji brady. Na zbytku tváří vyrážely obyčejné chlupy, které rostly téměř po celém jejich těle a to dosti hustě. Není se čemu divit v jeskyních pod mlžnými horami byl vždy chlad a většina těchto stvoření dole v útrobách skal trávila celý život, bez slunce, bez ročních období, bez radosti, jen v jedné velké smradlavé tmě. Oblečeny měli volné kožené kalhoty, stáhnuté opaskem. Z kůže bylo zhotoveno také brnění, skládalo se minimálně dvou vrstev tohoto materiálu prokládaných smolou. Louče odnesl doprovod zpět do útrob skály a družinu zalila tma. Než si je jejich vůdce všechny přepočítal, pustili se do vzrušeného hovoru. Když ale kapitán zahulákal nesmyslný pokřik všechno utichlo. Družina vešla na vyšlapanou lesní cestu, byla úzká, a nenápadná, dobře krytá větvemi stromů. Málokdo z těch co o ní nevěděli by ji v této tmavé noci našel... Putovali již více než půl hodiny obklopovala je neprostupná tma, dostávali se do nejhlubší části lesa. Velitel prudkým mávnutím ruky pochod zastavil, všichni věděli co je jejich úkolem. Mlčky se rozptýlili, procházeli ty nejtmavější zákoutí a prohledávali je svýma ostrýma očima. To všechno by ale bylo marné, kdyby neutvořili ohromný kruh a pomalu nestahovali jeho smyčku. Prozrazoval je totiž jejich parfém, všechna zvířata v jeho velkém dosahu probouzel k co nejrychlejšímu útěku. I Starý jelen v panice vyběhl ze svého úkrytu, cítil je všude, ale neměl na vybranou musel zkusit štěstí zůstat na místě by pro něj znamenalo jistou smrt, skřetí oči dobře přivyklé tmě by nikdy neminuly jeho úkryt. Rozběhl se směrem, kterým se mu zdál hnilobný zápach nejméně zřetelný, ale běda, před kopyta mu dopadli tři šípy, otočil se a všechny své síly dal do zoufalého pokusu uprchnout, jeden šíp prolétl těsně kolem jeho hlavy, další se mu zaklínil v pravé zadní noze. Ostatní se zachytily o kmeny stromů, které mu poskytli ochranu. Brzy se tak dostal mimo dosah dalších střel. Rána naštěstí nebyla příliš hluboká, a tak zvíře mohlo pokračovat v cestě. Velkou měrou se na tom podílela nezručnost skřetích dělníků. Národ žijící v norách pod horami se nikdy ani nepřiblížil zručnosti trpaslíků, Elfů, nebo lidí. Někteří cestovatelé tvrdili, že ve většině dovedností je předstihují i Hobiti. Rasa řemeslům vzdálených bytostí malého vzrůstu. Kteří vstoupili do povědomý světa po velkých událostech třetího věku. Kdy se podílely na porážce Sauronově, ale o tom se více píše v Červené knize. Skřetí šípy byli tupé a nepravidelné, ze špatně zpracovávaného železa. Tuhou zvířecí kůží tedy pronikali obtížně. Luky vynikali svou velkou vahou a jejich ovládání tedy působilo jejich nositelům značné obtíže. Přesto zkušení skřetí střelci dosahovali značné přesnosti při střelbě na cíl a účinnost střel zvyšovali různými jedy, ve kterých namáčely hroty svých šípů... Zraněné zvíře pokračovalo po polopřímce vedoucí od místa střetnutí. Opět v něm narůstal neklid, úzkost a beznaděj. Bolest v pravém stehně sílila, nebyl pochyb o tom, že šíp byl otrávený. Zase cítil ten odporný zápach, věděl že je v pasti. Jeho naděje teď umírala v obětí zoufalství, Zbývala poslední šance, nebo spíš šílený plán, který nemohl vyjít, ale kdyby udělal cokoliv jiného bylo by to mnohem ztřeštěnější, jako by už vůbec nic nemělo smysl. Teď když byl konec už tak blízko. Ale ještě se nevzdával. Zvolil poslední cestu, která ještě mohla vézt do bezpečí. Musel proběhnout! Opět zrychlil krok, minul velký tmavý kmen a houštím zamířil k lovcům. Vylétly první šípy, narazily na proutěnou hradbu. Zmenšující se vzdáleností ubývalo ochranných stonků. Šíp, který je překonal první se zabodl hluboko do měkké země, zadní nohou ho přerazil na dvě půlky. Prorazil poslední keř a ucítil palčivou bolest v celé zadní končetině, jed z rány pronikl příliš hluboko do těla. Na okamžik zakolísal a zpomalil. Další šípy minuli cíl jen díky změněnému tempu. Opět nabíral plnou rychlost. Proti němu vyběhl skřet divoce máchající dýkou, připravoval se ke skoku. Skočil, vylétl proti zvířeti. Jelen prudce změnil směr a prolétl kolem matného ostří. Ale lovec si všiml včas a ještě stačil změnit směr svého útoku. Osrstěný běžec zahlédl to odporné stvoření jak padá na jeho bok. Přestal doufat. Napřímil zrak a nedívaje se na dění za ním, utíkal jak jen mu krvácející rána dovolovala. Děsivý výkřik se rozlehl po mýtině. Prostupoval vším a všemi byl tak zoufalý, úpěnlivý a přitom plný jedovatého tónu, který otupoval smysly. Ale nebyl to Starý jelen kdo končil svůj život. Nýbrž skřetí lovec s kudlou, ten co chtěl skokem srazit zvíře k zemi a tam ho podříznout, jenže mu jen poskytl štít. S šípem zaraženým v zádech dopadl Bezvládně na zem. Zabit chamtivostí ostatních Lovců, každý chtěl kořist jen pro sebe. Nikoho nenapadlo přestat střílet, aby poskytli druhovi bezpečí. Naopak pálili ještě zběsileji, aby to byli právě oni kdo ho povalí. Co ještě nedávno připadalo uprchlíkovi jako bláznivý sen, bylo teď na dosah ruky. Zbývali jen okamžiky, než se dostane do hustého podrostu před ním. Možná až příliš málo. Zaslechl další ostří prorážet vzduch. Opět minulo cíl, ale zvuk neustával. Hlava se dostala pod ochranu hustého trní. Tělo mu v ten okamžik prostoupila křeč, v mžiku byl zbaven vědomí. Hrdlo mu proklál černě opeřený šíp. život se od něj odklonil a bezvládné tělo dopadlo do bezpečného úkrytu uprostřed několika bodláků. Ozval se vítězný pokřik a lovci se seběhli okolo kořisti... Velké tmavé skřetí oči se upírali na získané maso. Mohutný skřet, který se doposud před měsíčním světlem zaholoval stínem starého dubu, zajiskřil očima a zamířil přímo ke skolenému zvířeti. Ani na okamžik z něj nespustil oči. Postavil se nad něj a s úšklebkem promluvil:"Tak za tenhle úlovek mě určitě pochválí." Mladý střelec stojící opodál sebou trhl a rychle vhrkl: Ani na to nemysli ty sketo, ten šíp je můj a ty to víš!" S těmito slovy se nacpal do hloučku stojícího kolem zvířete. Velké chlupaté ruce ho mrštili do bodláčí. Obr se smíchem vytrhl šíp s černohnědým opeřením z chladnoucího krku a rozlomil ho na dva kusy, které potom odhodil na zem. Mrtvolu ušlechtilého zvířete si přehodil přes svá špinavá ramena a poznamenal: "Koukej se snažit, ať si chytíš něco vlastního." Okradený vytáhl z pochvy svůj nůž, ten se v odpověď matně zablýskal měsíčním světlem. Mezitím se na místo dostalo asi deset dalších lovců, kteří uslyšely hluk a byli zvědaví co se děje, teď byli roztroušení mezi místem hádky a odcházejícím skřetem. Davem to zašumělo. Když se mladý bojovník opět pevně postavil na nohy. Zuřivě se rozběhl za svou kořistí, necelé dva metry za ohromnými zády zařval: " Něco sis tu nechal,smraďochu!" Udělal dva dlouhé kroky a vyskočil na soka, ten byl ale rychlejší, než předpokládal. Prudce se otočil a srazil toho malého odporného tvora na kamenitou zem. Vyskočil vysoko do vzduchu a svou vahou mu rozdrtil nohu. Pomalu sestoupil a začal se hrdelně smát, naposledy. Cítil jak mu chladné železo sžírá vnitřnosti, klesl na kolena a chvíli se kymácel ze strany na stranu, než dopadl na krví ztřísněnou zem. Jeho ruce povolily, ulovený jelen uvízl na jeho hlavě. S drobným sténáním se k němu doplazil skřetí mladík. Napodruhé vytrhl svou dýku z jeho mrtvého těla. Čepel byla celá od rudě červené krve, sledoval kapky pomalu padající z konce ostří. Jeho touha po pomstě byla ukojena. Nyní měl konečně dost času prohlédnout si svou kořist. Byl to mohutný urostlý jelen s kratší bohatou srstí. Šedohnědě barvy s dvěma vypouklýma černýma očima. Které se stále ještě upírali vpřed. V tu chvíli se mu obraz rozmazal. Přestával cítit bolest z rozdrcené nohy. ruce se mu rozjížděli na obě strany a všechny smysly přestávali fungovat, ocitl se ve tmě a tichu...
Doufám, že se Vám to líbilo a nezapomeňtě psát emaily, komentáře a hodnotit - mám tyhle hovadinky rád:o).
