Všechny malé holčičky hrají stejné hry. Skoro všechny.
„Pojďme si hrát na princezny! Až budu velká, vezmu si prince a budu princeznou!“ zvolala malá blonďatá Lucy. Klára jí oponovala: „já si vezmu hospodáře a budeme mít spoustu dětí! Pojďme si hrát na maminky!“ Obě jejich maminky se usmály a pokračovaly ve škrobení prádla. „Já si vezmu piráta a budeme brouzdit stovkami moří! Pojďme si hrát na pirátky…“ křikla malá Mariana a maminky se zamračily. Její matka však pověděla: „Jen ji nechte, je ještě malá…“
Všechny dívky mají stejné sny. Skoro všechny.
Mariana nervózně přešlapovala a štěrk pod podrážkami jejích bot naříkal. Už pět minut čekala na mořském břehu, kde se měla podle domluvy sejít s Rodgerem, prvním pirátem, kterého znala. Říkal, že se svými druhy právě teď sídlí na jedné rybářské lodi v docích. Přestože byla Mariana snad nejkrásnější dívkou z celé vísky, a že po ní pásla spousta mládenců, začala se –matce natruc- scházet s pirátem.
Mariana nevěděla, že Rodger není víc, než obyčejný hoch z vedlejší vsi, jichž bylo na Ostrůvku hodně, a že na ni chtěl vyzrát přetvářkou. Netušila ani, že ji Rodger rok na to, o jejích šestnáctinách, požádá o ruku a že se spolu zabydlí v pěkném domku u břehu. Že si Rodger začne vydělávat jako lovec velkých ryb a ona začne být pomalu izolovaná od zbytku vesnice. Ovšem ani tehdy by ji nenapadlo, že čtvrtým rokem od jejich svatby začnou se Ostrůvku ryby jakoby vyhýbat a naopak se okolní vody počnou hemžit žraloky. Rodger začne pít, takže ani výdělek z občasného lovu žraloků nepřikryje jeho dluhy v putyce Zelená zátoka…
Vítr silně zadul a strhl Marianě ze šňůry bílou sepranou košili. „Stůj!“ křikla a jen tak naboso se za ní rozběhla. „Stůj, ty potvoro!“ zopakovala, ale to už byla košile hezky vysoko a mašírovala si to k pláži. Chtě nechtě musela za ní Mariana vydat po ostrých kamíncích. Jako by nestačilo, co slz kvůli manželově košili vyplakal, když k ní jenom přičichla, a vycítila cizí ženský parfém. Málem si prsty sedřela do krve, když se snažila tu silnou lacinou voňavku dostat z kdysi bílé látky.
Na břehu právě z člunu vystupoval nějaký cizinec, zahalený v plášti a klobouku s širokou krempou, podle Mariany nějaký kupec. Však už od rána pár set metrů odtud kotvila na hloubce veliká loď. Košile mu zastavila na obličeji, ajejej, pomyslela si. Muž ale bez náznaku opovržení přišel až k ní a košili ji podal, dokonce se na ni usmál, a teprve tehdy se odkryl stín z jeho obličeje a Marina mohla spatřit vlídné tmavé oči, krátké oříškově hnědé vlasy, jejichž konečky se snažily v silném větru dostat zpod klobouku, a krátké vousy, střižené do elegantních kotlet, knírku a módního obloučku pod bradou. S přátelským úsměvem jí vtiskl kus oblečení do dlaně a vykřikl: „Poranila jste se!“ , čímž myslel krvavý šrám na jejím kotníku. Mariana nestihla říct jediné slovo, a už ji ránu ovázal hedvábným kapesníčkem. A pak udělal něco nevídaného: Vzal Marianu do náručí, jakoby byla pírko, a odnesl ji ze štěrku zpět na měkkou trávu.
Ach bože, jak musí být rozcuchaná, jak má zašpiněnou sukni, zastyděla se Mariana. A takový pán s ní jedná jako s princeznou, dokonce jí vyká, a dvoří se, jakoby byla ještě svobodná! Nevědomky se červenala, když pán promluvil:
„Promiňte mi, krásná paní, ale jsem zde poprvé, smím se vás tedy zeptat: Kde bych mohl nejlépe doplnit zásoby pro mou loď a posádku?“ Mariana se podívala k městu, zamyslela se a odpověděla: „Nejlépe, když půjdete po hlavní silnici, až narazíte na rozcestník, který ukazuje i k hostinci Růžový vepřík, tam se i přetrhnou, aby vás obsloužili. Ovšem sháníte-li čerstvé nebo naložené ryby, ty prodává manžel, udělala bych vám dobrou cenu.“ Doufala, že ten dodatek nezněl moc žalostně. Krásná paní!
„Moc děkuji, jistě se zastavím. Přeji dobrý den,“ usmál se znovu a plášť mu zavál ve větru, jak se otočil a tichým rychlým krokem odešel k městu. Toho večera se Mariana důkladně prohlížela v zrcadle. Vypadala možná trochu starší, než na dvacet let, i pleť už neměla tak jasnou, pas měla ale stále štíhlý, prsa pevná a v očích měla stále tu jiskru, jako před lety. Myšlenku, že svá nejlepší léta strávila sama v přímořské chajdě tehdy poprvé zapudila.
Rodger se večer vrátil, jak jinak, než opilý, přesto zaregistroval Marianinu lepší náladu. „Co se tak čertíš, stará?“ zvolal naoko vesele, v hlase se mu však mihl stín podezření. „Asi budeme mít po dlouhé době zákazníka,“ vysvětlila mu krátce. Rodger však zahrozil pěstí: „Jen aby!“
Druhý den byla Mariana nedočkavá jako dítě, vzala si na sebe svůj nejlepší živůtek a každou chvíli odbíhala od práce, aby se podívala, jestli náhodou kupec nepřichází. Však se brzy objevil na zaprášené cestě malý vozík tažený oslem, na kterém se vezl hostinského pomocník a celý náklad zásob; vedle něj pak kráčel svým tichým krokem pán.
„Zdravím vás, lady. Rozhodl jsem se pro vaši nabídku.“ Vítal ji už z dálky s úsměvem. Představil se jako Stuart De Leovre, kupec s drahými látkami, o čemž napovídal jeho kvalitní plášť a vesta, ne však poněkud ochozené boty, ušmudlaný klobouk a na jednom místě zašité kalhoty. Ti dva se poměrně rychle dohodli na ceně a váze zboží, takže hned po chvíli doprovodila Mariana hosta ke dveřím. Kupec se ale ještě otočil:
„Promiňte Mariano… Smím vám říkat Mary Anne? Chtěl bych se zeptat na něco osobního… Jste… šťastná?“
Mariana chtěla otevřít pusu na jednoznačný souhlas, ale zarazila se.Má manžela, střechu nad hlavou a hladem netrpí, připomněla si matčina slova. Jenže jí to nestačí. Sklopila zrak. Dlouho bylo ve světnici ticho, než látka hostova pláště tiše zašustila a on opět přistoupil k Marianě:
„Musím vám říct něco velmi důležitého.“ Stáli teď blízko sebe, že kdyby pan Leovre nebyl o hlavu vyšší než Mariana, dotýkali by se nosy. „Nejsem kupec, Mary Anne. Jsem kapitánem pirátského korábu.“ Mariana se stále dívala na špičky svých bot, až to Leovre nevydržel a s otazníky v očích jí jemně prstem zvedl bradu.
„Má loď odplouvá zítra po desáté večer. Počkám s člunem na břehu do poslední chvíle. Nenutím vás, aby jste jela se mnou. Jenom vás o to…prosím.“ Mariana měla slzy na krajíčku, když hlesla: „Promyslím to, pane Leovre.“
„Stuarte.“ Opravil ji. „Sturart Windshield, jméno mé.“
Celou noc a příští den chodila Mariana po domě jako duch a přemýšlela, má-li s pirátem odejít. Na korábu by se uplatnila ne jenom jako kuchařka a uklizečka, znalosti měla i z oboru lékařství, uměla číst a psát a v mládí ji žádný chlapec nepřekonal ve vrhání nožů na cíl. Kondici měla stále dobrou a uměla zacházet se zbraněmi, trochu se i vyznala v mapách. Nakonec si řekla, že rozhodnutí nechá na manželovi. Pro jistotu si sbalila všechny potřebné věci- oblečení, šicí a psací potřeby, celou lékárničku a sušené bylinky, mapu Ostrůvku a přilehlých vod, kompas. Místo vrhacích dýk musela se spokojit s několika kuchyňskými noži, bambitku nechala manželovi. Dlouho vybírala slova, kterými se loučila se svým chotěm v dopise, nehodlala mu říct, že odchází.
Až do půl desáté čekala Mariana ve tmě ve světnici, než se její muž konečně vrátí. Okno nechala otevřené, aby slyšela, jak přichází, což se také stalo. Podle zvuku však nebyl sám, jednou za čas, když to George pořádně přehnal, vydal se některý dobrodinec z hospody vyprovodit ho domů.
„Ale že byla hezká, ta Su- Su-„ zakoktal se opilecky její muž. „Susan. Ano, však šla hned s každým.“ Konkuroval mu Frederik, druhý největší opilec ze zelené zátoky. V Marianě zatrnulo. „A taky že byla v posteli dobrá, co říkáš? Jako mladice!“ žvanil dál George. „Takovou už jsem dlouho neměl…“
Když vešel George do světnice, odvážila se jeho žena teprve rozsvítit.
„Co že nespíš?!“ obořil se na ni a šlápl si přitom na jazyk.
„Řekni mi Georgi, jestli jsi mi nevěrný,“ řekla tiše Mariana. „Přiznej, jestli ano, a já ti to odpustím.“ Pokračovala třesoucím se hlasem.
„Co to žvaníš?! Nikdy jsem ti nezahejbal!“ zamručel nevrle manžel a mířil si to do postele.
„Lžeš!“ vykřikla plačtivě Mariana, ale to už byl George na koni: „Co ty mě máš co podezírat, co? Pelešíš se tady s každým, nemysli si, že to nevim! Je mi to úplně jasný, co tady přes den děláš, ty kurvo!“ Mariana nevěřícně zírala na svého muže.
„Však si nemysli, že sem slepej! Už když sem si tě bral, pokukovalas po jinejch! A teď mi tu budeš dělat kázání! Kam deš! Kam deš, do hajzlu?!“ Mariana pomalu přešla k zásuvce a něco z ní vytáhla.
„A teď ještě ten zasranej chlap z tý lodi! Však já moc dobře vím, že mi chodí za ženou!“ pokračoval, sedl si ke stolu a bezděky otevřel psaní od Mariany. „Co to kurva je?! Přečti mi to, sakra! Jen ať ten hajzlík ještě jednou přijde, rozflákám mu držku , že ji bude mít jako řešeto! A tebe, tebe já-“ další proud slov přerušil hlasitý výstřel.
Mariana hodila svůj pytel s věcmi do člunu a nechala si od Stuarta pomoci s nasednutím. Když se loďka odrazila od břehu, Mariana ukázala vytáhla z kapsy jeho hedvábný kapesník a řekla: „Můžu si ho nechat?“ Stuart přikývl.
Mary Anne si otřela obě ruce až po lokty v hedvábném kapesníčku, který ihned nasákl rudou krví. Když už stála na přídi korábu, hodila hebkou látku do mořských vln. A tím se rozloučila s Marianou Bartsyovou. A přivítala Mary Anne, ženu bez příjmení.
Když pár dnů nato našli lidé z vesnice hejno much nad Georgovou mrtvolou, nikdo nepochyboval, že si vystřelil mozek kvůli dopisu, který držel v ruce. Každý chápal zoufalství, jaké musel nebožtík cítit z útěku své manželky, a tak nikdo nepřemýšlel nad tím, že dopis, deska stolu i pistole na ní jsou zakrvácené, kdežto Gergovy ruce byly čisté...
