Dva prsty zachytily špičku postříbřené dýky v poslední chvíli, jakoby byla zbraň z pápěří. Ukazováček a prostředníček držely ten plátek kovu bez jakékoliv námahy, byly totiž očarované. Magie v mé krvi proudila hojně, takže jsem si mohla dovolit uvolnit její trošek. Ostří bylo od mých očí tak blízko, že kdybych se na něj podívala, zašilhala bych. Já se však vpíjela Rayilovi do očí, do očí, ve kterých se mísilo překvapení, strach a žal, rozhodně však ne touha zabít mě. Setrvali jsme v této pozici dobrých pár vteřin, když Rayila zaujal fialový nádech mých očí. Ihned mu došlo, že už nemá co dočinění se svou sestrou, a připravil se k dalšímu útoku.
Dřív, než se zmohl na kterýkoli pohyb, odhodila jsem lehce jeho dýku, jeho jedinou zbraň, která by mi mohla ublížit. Stále jsem však měla na krku jeho meč. Uchopil rukojeť oběmi dlaněmi, dělalo mu teď potíže i normálně dýchat. Trochu se vyděsil, když po mém krku stekla první kapka tmavé krve. Nasucho jsem polkla, čímž jsem ránu ještě trochu rozšířila, a krev tak utvořila pramínek stékající po mé bledé pokožce, vsakující se do lněné košile. Zatnul zuby, po čele mu sjížděl pot, byl ochoten mě usmrtit, byl si však vědom i té překážky, že k tomu nejdřív musí najít odvahu. Já se však s ním nechtěla prát. Přesněji řečeno jsem ho nechtěla zabít. A tak jsem na něj jenom koukala, ne zvědavě, ne lítostně nebo nenávistně, rozhodně jsem se ho nebála ani jsem nebyla napjatá. Propichovala jsem ho pohledem typu: Je jenom na tobě, jak se teď zachováš; a okořenila jsem to špetkou moudrosti. Tenhle pohled vždycky zabere.
Nakonec uvolnil sevření svého meče, nechal však zbraň u mého krku. Dotkla jsem se špičkami prstů rány, začala se pomalu hojit. Prohlédla jsem si pečlivě jeho tvář. Rány na obličeji nebyly hluboké, měl je možná tak od větví v lese při jízdě na koni, od třísek ze země, na kterou upadl nebo od kotěte, než od souboje. Ovšem jeden šrám byl opravdový, ten už mu zůstane. Táhl se zpod obočí přes zavřené oční víčko až po líci, šikmo, docela mu slušel. Nabyla jsem podezření, že si ho udělal sám. Omámila mě menší vlna tepla, teď, když ze mě vzrušení vyprchalo, pivo se opět ozvalo. Že já pitomá vypila celou holbu! Pěkně to se mnou zamávalo.
„Kdo jsi?“ ozval se tiše, jakoby nechtěl probudit ten hluboký hlas, který jsem mu kdysi předvedla. „Lilia,“ pokusila jsem se o úsměv. Asi mě nebude mít moc rád. „Jsi Ďábel?“ Normálně bych se byla rozesmála, teď mi však jenom pobaveně zablýskalo v očích. „Ne, jsem upír.“ „Upír? Ale tehdy... A teď, to byla přeci…“ „Tvá sestra.“ Zněl tak žalostně, začalo mi ho být líto. „Nechápu,“ zakroutil hlavou, téměř zapomněl na svůj meč, který se pomalu skláněl k zemi. „Ona žije, jenom je tam uvnitř,“ pokusila jsem se ho uklidnit. Nenápadně jsem prstem oddalovala jeho ostří od svého těla, on si toho však všiml. Jenom bezmocně zvedl obočí. „Přežila by, kdybys ji opustila?“ zeptal se rychle. Zamračila jsem se, ty jsi teda šetrný. „Ano,“ řekla jsem přesto, a čekala jsem jeho reakci: Pozvedl znovu meč, s ještě větším zápalem: „Tak to udělej.“
„Nejde to,“ vykouzlila jsem na své tváři smutný výraz: „Leda by jsi mě zabil. A to by zemřela i ona.“ „Proč?!“ Podivila jsem se. „Protože jsme propojeny…“ „Ne. Proč jsi jí to udělala?!“
Seděla jsem chvíli jako přikovaná, přimražená tím, z čeho mě obvinil. V koutcích se mi nahromadily slzy, otřáslo mi to hlavou. Proč jsi jí to udělala, znělo mi stále myslí. Parchant. „Já jsem jí to neudělala, já nechtěla!“ vykřikla jsem žalostně, odhodila jeho meč a postavila jsem se. Ublížil mi, rozhněval mě. „Nechtěla jsem! Rozumíš?! Nechtěla!!!“ křičela jsem, upadl na zem, tentokrát jsem byla na řadě já. „Nechtěla!“ jak jsem trhla hlavou, dvě slzy mi odlétly od tváří a zatřpytily se v měsíčním svitu. Otočila jsem se a utíkala pryč, kdyby nebyl její bratr, byla bych ho zabila. Ano, ve vzteku bych ho zabila. Stále jsem si to opakovala, ikdyž jsem věděla, že bych to nedokázala. V minulém životě možná, ale teď...
...Tak to byl sedmý z devíti dílů Angie a Bílé Lilie. Trochu melancholický, možná. A co myslíte, vydá se Rayil, nebo snad Lilia na cestu za upíry? To se dozvíte v příštím díle! Zatím pište a komentujte... Vaše Angie
