Otevřel jsem oči v naději, že se dozvím a uvidím něco nového, nepoznaného. To se ale nemohlo stát, protože byla úplně všude, naplňovala celý můj obzor, tma, černá , neproniknutelná náruč temna. Ta úplně nečernější seděla přímo přede mnou, klátila nohama a vysmívala se mi do tváře. Byla výplodem něčí, zvrácenosti. Lačně pohlcující světlo. Zklamání, které se mi v tom okamžiku vlilo do krve bylo nepopsatelné. Připadal jsem si jako malý bezduchý červ, zavřený uprostřed ohromné plechové nádoby, čekající smrt. Bylo mi do pláče, nevím proč, ale cítil jsem, že dnes má přijít něco opravdu velkého, jako bych si to přečetl na denní nástěnce. Příliš silně jsem tomu věřil. Zkusil jsem ještě na okamžik zavřít oči, beze změny, všude stejná prázdnota. Ve svém zoufalství jsem si klekl na kolena a začal brečet. Nějaký šramot v houští mě vyrušil z mého bědování, tělem mi projel děs. Zachvátila mě úzkost. Vyskočil jsem na nohy, prudce se otočil a počal prchat po směru, kterým se šelest šířil. Pak jsem to uviděl, zlatavá barva zalila celý obzor, všude kolem mě se lesky tisíce lucerniček. Zapomněl jsem se bát, zůstal jsem nehybně stát v němém úžasu. Než jsem se vzpamatoval, uběhlo dobrých deset minut. Za tu dobu jsem nebyl s to udělat jediný krok, či promluvit jediné slůvko. Prostupovalo mnou tisíce emocí, všechny tak silné a intenzivní. Mé dokořán roztažené rty se začaly přibližovat k sobě, koutky vystoupily nahoru a vyloudily tak na mé tváři blažený úsměv. Sklopil jsem oči a tu jsem uviděl kolem sebe utíkat malého ježka, byl celý zašpiněný, na bodlinách měl kdejaký list, a dokonce i na jeho korálkově černém nosíku právě zasychal kousek bláta. „Tenhle malý šmudla mě tak vyděsil?“ pomyslel jsem si. Věděl jsem, že času je málo, a tak jsem se rozběhl vstříc blyštivým uličkám poznání. Rychlými krůčky jsem dostihl starý dub s bohatě zdobenou korunou. Až z jejího samotného vrcholku větřík ukradl špatně připevněný lísteček. Nejdřív se trošičku styděl, točil se vysoko nade mnou a nechtěl ukázat svůj půvab, ale po chvilce ke mě důvěřivě sestoupil, obkroužil mě kolem dokola. Na okamžik jsem zahlédl jeho listoví protkané tisíci malých stříbrných potůčků, pramenících na stráních sytě zelených luk. Po tisících spojení se stávali velkými řekami, protékající líbezná údolí, posypaná zelenými drahokamy. Jemným hláskem mi pošeptal do ucha: „Pojď ukážu ti cestu." Prosmýkl se mi mezi dlaněmi a pospíchal vpřed. Dal jsem se do zoufalého sledování jeho cesty. Marně jsem lapal po dechu, nadarmo napínal svaly. Byl příliš rychlý, nemohl jsem ho nikdy dostihnout. Najednou se začal rozplývat v bílém oparu, všechno to světlo linoucí se od stařičkých svítilen šedlo a mizelo, začal jsem zoufale volat, házet rukama na všechny strany a nohama bušit do drolící se země, můj vysnění svět zavíral své brány a já se musel vrátit do toho nudného všedního života, kde už na mě čekala postel a odkopaná peřina...
A tím se s Vámi pro dnešek loučím, na viděnou příště. Těším se na Vaše komentáře. A hlavně nezapomeňte hlasovat!
