Přemýšleli jste někdy o životě a o smrti? Určitě ano, stejně jako každý člověk. Víte, stal se mi takový malý zážitek, který mě inspiroval k napsání této povídky. Ležel jsem v posteli a chystal se usnout, pravou ruku jsem měl položenou na hrudi. A najednou jsem pocítil údery vlastního srdce. Nejspíš jste to své slyšeli někdy také, ale uvědomili jste si přitom, jak je život křehoučký? Vnímal jsem údery a přemýšlel o krásách života, lásky a nádheře tohoto světa. A pak… Pak jsem si přestavil, malou olověnou kuličku, jak proráží můj hrudní koš a proniká mi do srdce, to se zastaví a můj život se rozplyne. Se rozplyne, jako prach, jako vlna jež se roztříští o pobřeží. Představoval jsem si chlad, jež se mi šíří po celém těle a vytrhává poslední nitky života. Samo sebou, jsem měl v moci pak noční můry, které to ještě efektivně rozvedly a položili hromady dalších otázek. Všechny se týkaly smrti, smutku a hrůzy. Nepovažuji se za blázna, snad jsem melancholik, ale tyhle úvahy mě přivedli na otázku starou, jako lidstvo samo: „Jak může někdo zabít? Jakým právem?“
Mlhy Vysočiny:
Tmavě modrý Ford Transit sjíždí z dálnice D-1 poblíž Jihlavy, míří na Havlíčkův Brod. Za volantem sedí můj otec…moment za volantem sedím já! Je mlhavo a prší, otec s bratrem sedí se mnou ve předu. Baví se, zatímco já řídím. Je mlhavo a prší, rychlost auta je 90km/h . Přesně dle předpisů. Já, nezkušený řidič, křečovitě svírám volant a mé nervy jsou napnuté až k prasknutí. Blíží se zákruta. Snižuji rychlost na 75km/h a směle vjíždím do zákruty. Náhle se přede mnou vynořuje starý náklaďák. Nesvítí a řítí se kupředu. Kupředu na mě. Oči mám hrůzou rozšířené a najednou nevím co mám dělat, chybí zkušenosti. „Strhni to!“, řve táta. Nakonec ho uposlechnu a strhnu auto do příkopu. Auto se převrací a padá ze svahu dolů, naráží do stromů a kutálí se dál. Pak se zastaví o skupinku velikých kamenů. Je ticho a zima.
Po chvilce otevírám doposud pevně zavřené oči. V kabině je změť trosek a také ticho. Bolí mě celé tělo a jsem celí od krve. Své vlastní i … „Tati, bráško!!!! Ach proboha, to snad ne! Jseš v pořádku?“ Ticho. Panikařím. Snažím se k nim dostat, ale zapomínám, že jsem připoután bezpečnostním pásem. Snažím se odepnout, nedaří se. „Cvak“, konečně pás povolil a já se natahuji k otci a bratrovi, kteří bezvládně leží, zhrouceni na sedačkách vozu. Mrtvi leží. „To je konec“, šeptám. Začínám plakat. Už pláču na plno. Slzy se mísí s krví a stékají mi po bradě až na hruď. Roztřesenou rukou otevírám poničené dveře a doslova vypadávám z auta. Nohy se pode mnou podlamují a já se plazím k nejbližšímu stromu. Ze zadní části vozu vytéká moře rudé tekutiny…krev? Ne! Víno! Krvavě rudé, pomalu vstávám a otevírám zadní dveře Fordu. Všechny kartony jsou potrhané a většina láhví je rozbita. Několik nepoškozených vytahuji ven z auta. První láhev otevírám a celou se ji snažím vypít. Cítím se slabý, jsem slabý. Přes hrudník se mi táhne krvavý šrám po pásu, který se zařezal až do kůže. Po čele mi stéká krev. Příšerně mě bolí levá ruka, asi zlomená. Vyhrnuji si rukám a pozoruji otevřenou zlomeninu. Kusy kosti trčí ven. Vidím šlachy, maso, kosti i sádlo. Je tekuté. Už vím proč se říká: „…jak mastnej flek.“ Ruka začíná chladnout. Další láhev. Odhazuji vypitou láhev a klesám na zem, pláču. Čas ubíhá.
Je už dávno tma. Sedím pod stromem obklopen láhvemi vína, občas se zvedám, abych se potácivě odešel vymočit. Levou ruku necítím, cítím jen stupňující se bolest. Celý se třesu, mám horečku. Jsem opilí. Jsem nešťastný, jsem zoufalý, jsem… Jsem? Skoro nevidím a mám pocit, že umírám. Můj slabý a přerývavý dech, má zlomená ruka, má rozbitá hlava a má rozervaná duše. Zoufalá dušička. Chce se mi spát…navěky spát a nevstat. Rána jsou blbá. Nohavica by je zrušil, já taky. Chci umřít. Přání se plní. Propadám se do černých hlubin smrti. Pomalu, pozvolna, postupně, avšak nezadržitelně. Cosi mě tlačí dolů, tam dolů do hlubin smrti. Umírám, světlo a pak…? Ticho, jen věčné ticho. Osvobozující.
Doslov, autorova úvaha:
Sedím u počítače a dopisuji tuto povídku. Nezdá se mi, že bych umíral. Mám jen strach, hrozivý strach ze smrti. Scházím po schodech dolů do obýváku. Pouštím televizi. Pouštím televizí s myšlenkou, jak je život krásný, a jak smrt je hrůzná. Je 7.30. Dávají zprávy. Irák. Smrt. Nehoda autobusu. Smrt. Vražda. Smrt. Život a smrt. Vypínám televizi. Uchopím nůž a říznu se lehce na hrudníku. Krev. Bolest. Zvířecí pud sebezáchovy mi však nedovolí se zabít. „Proč?“, ptám se sebe, ptám se nože, ptám se všech. „Proč? Jakým právem se lidé zabijí? Proč?“
