Byla to zaplivaná knajpa na samém okraji malého pohraničního městečka. Ale v tomhle dusném odpoledni se mi nechtělo jít dál a vzal jsem zavděk i tímto nepříliš vábným hostincem. Jen když se tu dalo svlažit hrdlo.
Vstoupil jsem dovnitř a rázem se ke mně obrátily zraky všech přítomných, ve zpola plné místnosti. Nedivil jsem se tomu. V těchto neklidných dobách nebylo nikdy jisté, kdo rozrazí dveře. Když však hosté uviděli jen zavalitého muže pozdně středních let, se značně prořídlými šedivými vlasy a jen s poutnickou holí, zase se vrátili ke svému hovoru a pití. Zamířil jsem do jednoho volného rohu proti dveřím, opřel svou hůl o stěnu za sebou a poručil si korbel piva.
"Něco k jídlu?" otázal se hostinský.
"Zatím ne, možná později," odpověděl jsem a zhluboka se s chutí napil. Pak jsem s úlevou natáhl nohy pod stolem a opřel se o dřevěnou stěnu. Několikahodinová cesta mi dala zabrat!
"Kde jsou ty časy, kdy jsem šel od rána do soumraku a večer ještě protančil s vesnickými děvčaty? Stárneš, hochu!" pomyslel jsem si. Noci strávené na chvojí v lese, jen pod přikrývkou tmy, se také podepsaly na kloubech a svalech pravidelnou ranní ztuhlostí. Nedá se nic dělat, měl bych se poohlédnout po nějaké šikovné vdově, která by mi, za pomoc v hospodářství, poskytla vždy večer zahřátou postel a ráno namasírovala záda a ramena. Můj tulácký život se chýlí asi ke konci!
Otřel jsem si zpocené čelo a znovu se napil. Kývl jsem na hostinského, aby donesl další pivo. Původně vyschlé hrdlo začalo zase fungovat tak, jak má. Zaposlouchal jsem se do sílícího hovoru od vedlejšího stolu. Vysoký muž středních let, podle držení těla možná bývalý voják, právě praštil pěstí do stolu a rozčileně nahlas pronesl: "A já vám říkám, že jsem byl od něj pár kroků! Tak, sakra, musím vědět, jak Duch lesa vypadá! Já tvrdím, že je o hlavu vyšší než já a ramena a svaly má jak nějakej bájnej silák. Sám jsem viděl, jak jediným seknutím rozťal nepřátelskýho jezdce, že se mu zbraň zarazila až o hrušku sedla. Jó, kdybyste mohli vidět to, co já! Už jsme tenkrát měli namále. Nepřítel nás začal obkličovat a smrtící kruh se svíral čím dál víc. Najednou se z nedalekýho lesejka vyřítil hlouček jezdců a v jejich čele on! Na vysokým bílým koni, s vlajícíma zlatejma vlasama pod nízkou přílbou bez ozdob a stříbřitá lancea v jeho ruce se kmitala tak, že oko nestačilo ten pohyb zachytit. Ale tam, kudy projel, zůstala jen mezera po mrtvejch nepřátelskejch vojácích! Panebože, to byl bojovník! Jeho přátelé taky nezůstávali pozadu a tak jsme tenkrát tu bitvu zvrátili ve svůj prospěch v několika minutách. A to jen díky Duchu lesa a jeho družině! Já vám říkám, že nebejt jeho, kdo ví, jak by ten vpád nepřítele do našeho království dopad. Vždycky se objevil se svejma jezdcema včas tam, kde bylo nejhůř! Jen si vzpomeňte, jak tu onehdá vyprávěl ten poutník, že obklíčení sídelního města skončilo jen díky tomu, že Duch zničil jednou v noci nepřátelské oblíhací stroje!"
Vypravěč se odmlčel, aby se zhluboka napil. Jeho společníci pokyvovali hlavami, ale jeden z nich po chvilce namítl: "Máš pravdu v tom, že Duch lesa určitě udělal pro naši zemi hodně. O tom nemůže bejt pochyb. Ale teď si ty vzpomeň, že ten poutník taky říkal, že Duch je spíš menší a podsaditý!"
První řečník se opět rozčílil: "Prosím tě, kdo ví, co viděl! Ty oblíhací stroje byly zapálený přece v noci! A já ho viděl ve dne, na vlastní oči. Pár kroků od sebe a ne z hradeb města! Budeš věřit mně, svýmu sousedovi nebo ňákýmu tulákovi?!"
Spolustolovníci svorně souhlasně zamručeli, že mu věří a bývalý voják se uklidnil. Už mírnějším hlasem pronesl: "Duch lesa je hrdina! A to, co dokázal, nemohl přece zvládnout nějakej skrček! To je snad jasný! Tak a na zdraví Ducha lesa! Ne, chlapi?" Cinkot cínových korbelů zakončil vzrušenou debatu.
Začal jsem přemýšlet, jestli nepožádám hostinského o pokoj a nepřespím do rána tady, když se rozlétly dveře a do stěny za nedávno debatující skupinou se zabodl šíp! Téměř zároveň s ním se objevila v místnosti trojice vojáků. Zřejmě jeden z mnoha hloučků rozprášené nepřátelské armády. Dva zůstali s tasenými meči stát u dveří a ten, který vystřelil z kuše, postoupil dopředu a řekl: " Nikdo se ani nehne a nepoteče krev! Chceme jen jídlo a pití. Hostinský, půjdem spolu do kuchyně a dáš nám nějaký maso, chleba a pár lahví dobrýho vína. Ale žádný hlouposti, jestli chceš zůstat naživu, jasný?!" Po těch slovech vytáhl z opasku ošklivě vypadající velkou dýku a vykročil směrem ke strnulé postavě za pultem.
Věděl jsem, že jestli mám něco udělat, musím teď, dřív než voják přiloží zbraň ke krčmářově krku. Když docházel ke mně, uchopil jsem za spodní část svoji hůl a druhým koncem jej udeřil prudce do podbřišku. Zhroutil se jak hadrová panenka! Jeden z vojáků ode dveří se s napřaženým mečem rozběhl ke mně. To byla jeho chyba. Kdyby zůstali oba na místě, možná by situaci v místnosti ještě ovládli, protože v krčmě, kromě nějaké dýky a nožů, jiné zbraně viditelně nebyly. Takto má hůl zavířila vzduchem a prudká rána pod bradu zvrátila rozběhnutou postavu na záda a voják s temným zaduněním dopadl na podlahu v bezvědomí a nejspíš s rozbitou čelistí.
Tou dobou již klesal k zemi i třetí vetřelec, s dýkou v prsou a bývalý voják se vydal od stolu pro svoji zbraň.
"Pěkný hod," řekl jsem na jeho adresu.
Zazubil se a odpověděl: "No, ty to s tím klackem taky umíš dobře. Kde si se to naučil? V armádě?"
"Kdepak," usmál jsem se. "Já jsem jen obyčejný poutník. Ale na cestách se občas člověk musí umět ubránit, ať už jde o lesní nebo lidskou šelmu. A kus klacku, to je ta nejdostupnější zbraň!"
Postavil jsem hůl zpátky do kouta a byl jsem rád, že nedošlo na to, abych z její dutiny byl nucen vyjmout svoji lanceu. Nechtěl jsem ty lidičky připravit o iluzi štíhlého zlatovlasého hrdiny na bílém koni. Lid takové idoly potřebuje asi v každé době a v boji ho to může jen posílit. Dopil jsem a nechal si zabalit nějaké jídlo sebou. Hostinský nechtěl slyšet nic o placení, tak jsem se rozloučil a vydal se na další cestu. Dokud se tu budou potulovat nepřátelské soldatesky, bude asi ta vdova muset ještě nějakou dobu počkat. S úsměvem jsem si povzdychl: "Když už člověk jako hrdina nevypadá, nezbývá mu zkrátka nic jiného, než jím prostě být!"
