Probudilo mě půlnoční bytí zvonu. Ostatně jako každý večer od té doby, kdy se ve vesničce pod hradem Skálokazem roznesly zprávy a dvou nalezených tělech turistů. Tehdy jsem se s Rytířem tajně dohodla, že si už nějakým způsobem zjednáme tam dole patřičnou úctu, a ti dva nám přišli náhodou do cesty...
Vyhlédla jsem z okna na těch pár chaloupek, které se postupem času rozrůstaly a přibývaly a jež se nedávno přeměnily v malé město živící se především turistikou. Krátce jsem zavzpomínala na mou první návštěvu kdysi malé vísky, odvrátila jsem tvář od okna a uhladila jsem si šaty.
Když jsem procházela studenou chodbou Skálokazu, vyhlížely na mne ze starých obrazů nevrlé nebo zapšklé obličeje bývalých šlechtických vlastníků hradu. V tu chvíli jsem zalitovala, že si s nimi dali restaurátoři tolik práce; měly shořet před jedenácti lety při požáru, hezky do jednoho. Alespoň jsem se na ně ušklíbla.
Před vstupem do malého sálu mě najednou zamrazilo. Obrátila jsem oči v sloup, neměla jsem ji ráda.
„Vím, že tu jsi,“ řekla jsem tiše pevným hlasem, tak, jak to umím jenom já. Odpovědí mi bylo jenom dívčí chichotání, nesnáším tohle posmívání, třebaže v ostatních budí hrůzu. Podívala jsem se do rohu dveřních trámů, kde si pletli pavučinu hned čtyři pavouci najednou, a s úsměvem jsem se bělavých vláken dotkla. Zamrzly. Ach jo.
Vešla jsem do malého sálu jako první. Chvíli jsem jen tak postávala, než přišel Rytíř a šarmantně mi nabídl židli. Přijala jsem nabízenou ruku v železné zbroji a posadila jsem se, brzy nato přišla i Meluzína a Dívenka. Debatu zahajoval tradičně rytíř:
„Dnes jsem našel ve své chodbě dva odpadky,“ ozval se kamenným sálem hluboký sípavý hlas odkudsi z jeho hrudi, „Přitom je to teprve týden, co bylo mé křídlo zpřístupněno.“
„Lidé jsou stále drzejší,“ přivětila jsem mu. To už nám ale vskočila do řeči Meluzína, jistě nedočkavá, než nám poví své noviny:
„Prý lidé prozkoumaly celé Lochnesské jezero! Jeho stvůru naštěstí nenašli.“ Chvíli jsme byli všichni zaraženi jejím neslušivým chováním, poté jsme se ale všichni, s výjimkou Rytíře, zakoukali na špičky svých bot a zapřemýšleli jsme se. Dívenka vypadala rozpačitě.
„To je v Irsku,“ poznamenala jsem chladně, tak, jak to umím jenom já, a, protože jsem správně odtušila, že Dívenka nevěděla, oč kráčí, odpovědí mi bylo uražené ohrnutí nosu.
„Ovšem prý se opět začíná věřit v čarodějnice. Lidé zakládají své vlastní čarodějnické spolky a říkají tomu “moderní magie,“ prý.“ přerušilo chvíli ticha Meluzínino šeptání. Každý se opět zamyslel, téma “čarodějnice“ bylo pro obyvatele Skálokazu velmi citlivé, každý si pamatoval na dávný konflikt, který vznikl po naší oficiální stížnosti, že hrad nemá čarodějnici. Možná by nebyla mrtvá a možná by žila ve vesnici, takže by se s ní nedalo moc povídat, ale byla by velkým přínosem pro oživování starých legend, jež už známe jenom my.
„To je samozřejmé, že když už se to do dnešní doby vrátí, musí to být moderní,“ prohlásil otráveně Rytíř, a kdyby byl měl hlavu, přísahala bych, že se zašklebil.
„Na Zeleňáku se prý pohádali tamní duchové a hodlají stávkovat,“ pokračovala Meluzína, náš nejlepší zdroj informací. Sama byla pyšná, že naši společnost může vždy obohatit novými zprávami ze světa.
„Duchy, ty mi ani nepřipomínej. Ještě, že je odtud Zeleňák na míle daleko.“ zamručela jsem znechuceně, tak ledově, jak to dokážu jenom já.
„A proč ne, byla by tu s nimi legrace, zakřenila se Dívenka, načež byla zpražena pohledy všech přítomných, s výjimkou rytíře, samozřejmě. Byla moc mladá, odůvodňovala jsem si vždy její manýry; když však přišla nabídka, že by měla jít právě na Zeleňák, nebyla jsem proti, ve skutečnosti jsem poprvé za dlouhou dobu zářila radostí. Všechnu tu krásně se vyvíjející záležitost však překazila Meluzína, když se dala na protest: Prý je nás už tak v celém okresu Zimoměřice málo, říkala. Škoda.
„To je asi tak všechno.“ zašeptala opět Meluzína. Každoúplňková schůze tak byla u konce. Když jsem vycházela z malého sálu, pohlédla jsem na pavučiny v rohu dveří. Z jinovatkou pokrytých pavučinových vláken visely zmrzlé kuličky ledu, pavoučci. Chudáčci.
Když jsem ulehala do své kobky, snažíc se, aby se mé bílé šaty nepomačkaly, pomýšlela jsem, jak bych se mohla zbavit nudy po další staletí. Třeba bych mohla zařídit, aby Skálokaz navštívil nějaký pohledný upír...Nebo bych znovu navštívila kempovou oblast pod lesem...Ale ten mladý průvodce také nevypadá špatně. Ach ne, toho by ani políbit nemohla. Kdo kdy přežil dotek Bílé Paní...
