„Kdo jsi?“ A kde to vlastně jsem, proč nemluvíš, proč se na mě pořád tak díváš? A další spousta otázek mi přicházela na jazyk, ale nevyslovil jsem je, už žádnou další. Čekal jsem jeho odpověď, už při mém prvním dotazu jsem mu v tváři zahlédl zvláštní úšklebek, jako by se vyžíval v mé nevědomosti. Nechtěl jsem přispívat k jeho dobré náladě. Od počátku jsem v něm cítil něco temného, co mě od něj odrazovalo. Nedokázal jsem to vysvětlit, ale mnohokrát mi mé předtuchy pomohly. A tak jsem ani nyní nepochyboval. Židle na které seděl se odsunula. Jeho ruce se odlepily od dřevěných opěr a celá jeho postava se neslyšně zdvihla. Zkroucený konec pláště se odlepil od podlahy. Výhružně zavlál, nadnášen větrem prohánějícím se místností. Můj věznitel teď vypadal drobný a vyzáblý, dalo by se říct neškodný, ale něco mě před ním stále varovalo, čekal jsem na to co udělá. Zdálo se, že si mě prohlíží. Opětoval jsem jeho pohled. Ve stínu jeho černé kápě se schovávali dvě malé šedé oči. Dlouhý nos, byl neobyčejně zakřivený. Snad se chtěl také skrýt mému zraku. Neúspěšně, světlo svící přicházející ze všech stran mu nedovolovalo uniknout. Ústa měl suchá a popraskaná. Začali se hýbat, konečně promluví:
„Kdo jsem? Tak ty mě toužíš poznat? Jsem ta tvoje část, které se nejvíc bojíš, kterou pohrdáš, ale zbavit se jí nedokážeš. Ten tvůj kousíček, co ti svazuje krok, když se blíží nebezpečí. To co nahlodává tvou naději tak dlouho, až jí zcela pohltí. Už víš kdo jsem? Jsem tvůj strach. Tvoje nejhorší noční můra. Úzkost co tě svazuje, když jsi sám uprostřed černé noci! Nedůvěra, která se v tobě hromadí, když se zahledíš na temné obrysy nedalekého pařezu. Už mě poznáváš?“
„Ne, ty nejsi a ani nemůžeš být tím, čím se nazýváš. Protože to co cítím, když se ti podívám do tváře, není strach, ani úzkost, ale nenávist. A ty nemůžeš být ničím jiným. Jsi má zhmotnělá zášť. Nenávidíš celý svět, protože on nenávidí tebe. Nedokážeš podlehnout citům, protože žádné nemáš. Jsi pohlcen svou vlastní zlobou. Nevnímáš radost a štěstí, miluješ bolest a utrpení. Ale jednou zaplatíš za svoje hříchy a ty sám se staneš obětí svého vlastního díla.“
„Hlupáku, nevíš o mě nic a brzy si budeš přát, aby si věděl ještě míň. Já, že zaplatím? Ty to snad zařídíš? O tom pochybuji, už ti nezbývá mnoho času.“
Ta slova ve mně vyvolala zvláštní úzkost, procházela mi až do morku kostí, odráželi se od stěn a vracela se ke mně! Zněla tak mocně, tak naléhavě. Znovu jsem na něj pohlédl. Vypadal mnohem větší! Oči mu modře zářily, vystupovaly ze svého úkrytu a osvětlovali zvrásněné čelo. Málem jsem leknutím uskočil. Ovládl jsem se na poslední chvíli. Ne, nesmím dát najevo svůj strach, na to čeká. Jen se mně snaží vyděsit. Nesmím podlehnout. Koncentroval jsem všechny své smysly na odpověď:
„Možná ne dnes, ani zítra. Ale přijde den, s ty se setkáš s někým kdo tě pokoří. Sám budeš zatracovat svoji pýchu. Zemřeš, ano zemřeš, jako každý na tomto světě. Tvá kouzla tě neochrání. Ať budou jakkoli strašná a děsivá, neochrání tvůj život. Pak budeš litovat. Ztrestají tě, protože oni mají moc o které si ani ty nikdy nesnil. Ano a pak vykoupíš všechny své viny vlastním strádánim!“
„Nic si nepochopil. Nemůžeš mě zabít, ty ani nikdo jiný. Nikdo už mě nemůže soudit, protože ten nejstrašnější trest jsem už dostal. Zaplatil jsem za všechno co jsem kdy provedl, nebo provedu, protože zde musím být až do konce věků. Tak jest, jsem nesmrtelný. Celý tento svět je jako nekonečný zlý sen. Lidé přicházejí a odcházejí, ale já zůstávám. Se svou bídou, se svým rozsudkem…“
„Né, lžeš! To nemůže, to nesmí být pravda!“
„Pravda je někdy krutá a důmyslná, že. No pomysli, jak je Váš boj marný. Všichni pomalu vymřete, nakonec zůstanou jen starci a stařeny. Nebude nikdo kdo by se o ně postaral, nebude nikdo kdo by je pohřbil. Mrtvoly roztroušené po ulicích.“
Nenáviděl jsem ho jak jen jsem dokázal nenávidět. Zmocnila se mě zuřivost, toužil jsem ho zabít. Těšila mě pouhá myšlenka na jeho smrt. Věděl jsem, že to musím zkusit. Rozeběhl jsem se proti němu s napřaženýma rukama. Chtěl jsem roztrhat to jeho kostnaté tělo na kusy. Podíval se mi do očí, napřímil se, jako by nabíral dech. Potom se přikrčil, Jeho hlava se sklonila, ruce se rozprostřely kolem ní, jako ochranný kruh. Natočil se pravým bokem proti mě. Uviděl jsem světlo, vycházelo z jeho dlaní. Vymrštil ruku, která na mě předtím výhružně směřovala špičatým loktem. Oslepila mě oslňující záře. Štípala a kousla moje oči, musel jsem odvrátit svůj pohled. Bolest neustávala, zavřel jsem víčka. Uvědomil jsem si, že už neběžím. Stál jsem na místě a křičel, příšerně řval. Jiskřící světelné krystalky mi projeli do těla, ostří tisíců nožů by nedokázala způsobit takovou bolest. Náraz mě odhodil na stěnu. Cítil jsem jak se mi hlava tiskne k chladnému kameni.
***
Nevím jak dlouho jsem spal, ani co všechno se mezitím stalo, ale procitl jsem v té samé místnosti, ve které jsem přišel o vědomí. Choulil jsem se ke zdi. Na protější straně místnosti bylo vidět dvě postavy. Jedna vyhublá a vysoká a druhá urostlá s obrovskými rameny. Ten útlý vlevo musel být mág o tom nebyl pochyb. Hlavou mi opět proběhly myšlenky na pomstu. Chtěl jsem vstát, ale mé tělo mě neposlouchalo. Nedokázal jsme pohnout ani prsty na rukou. Ležel jsem jako přikovaný a přesto tu nebyla žádná viditelná překážka, která by mi bránila v pohybu. Dvojice přítomných si mě všimla a já uslyšel známý skřípavý hlas:
„Konečně vzhůru? To jsem rád, musíš být při vědomí, připravil jsem ti nádhernou smrt. Tedy nevím jak se bude líbit tobě, ale pro mě to bude určitě pěkný zážitek. Připrav se začátek tvého konce se blíží!“
Smál se při těch slovech tak strašně a hrozivě, začal jsem se bát, naříkal jsem bědoval a prosil o slitování, marně všechno marně. Pokynul rukou a ten ohromný zavalitý chlap mě chytl za ruku a táhl jako kus hadru, neměl jsem žádnou sílu, nemohl jsem se nijak bránit. Prosil jsem o odpuštění, styděl jsem se za sebe. Zlomil mě, a já pochopil, měl pravdu. Od samého začátku ve všem co říkal. Nezbyla mi naděje a brzy mě opustila i nenávist, zůstal jen strach, strach z toho co přijde, strach z konce.
***
„A co kdybychom jeli přes Lieval, ušetříme si alespoň den cesty!“
„Zbláznil ses, to místo je prokleté, tam mě nedostaneš ani párem volů.“
„Přeci nevěříš na ty povídačky pro děti?“
„ Jaký povídačky, já sám jsem tam tudy jednou jel a povídačky to teda rozhodně nejsou. Říkám ti to místo je prokletý, jestli tam chceš jet tak prosím, ale mě tam nedostaneš.“
„Co blbneš, nestíháme termíny, nic nedostaneme, jestli přijedeme pozdě. Ta zkratka je naše jediná naděje! Sám jsi řekl, že jsi tam projel a stalo se ti snad něco?“
„Ne mě nic, ale těm lidem jo. Ležely tam ztrápený těla starejch lidí, poházený po ulicích. Nikdo je nepohřbýval, nechali je tam prostě ležet z oken na mě vykukovalo několik sešlejch pomačkanejch tváří, žádný mladý lidi, jen staříci na umření. Víš co se říká? Prej je zaklel nějakej cvok, nejspíš žije někde v západních lesích. Kvůli němu se všechny jejich děti rodily mrtvý. Proto vymíraj, jestli už náhodou neumřeli všichni a jestli jo tak se ten magor určitě nudí a já ho nechci zbytečně upozorňovat na mě a moji vesnici, jasný!“
„Teda kdybych tě neznal tak bych snad řekl, že se toho místa opravdu bojíš. Ale podívej se to co říkáš jsou stejně pitominy, kouzelník povídáš? Blbost, jediný co se tam stalo bylo to, že je napadly nějaký barbaři z lesů, většinu pobili a zachránilo se jen pár staříků, který pro ně už stejně neznamenali žádný nebezpečí, nabrali si všechno zlato co tam našli a odtáhli zase zpátky!“
„Mysli si co chceš, ale já jedu po starý cestě.“
„Ach jo, ty seš strašnej posera, to snad není možný. Pojedu s tebou, ale jenom proto, že půlku nákladu by mi stejně nikdo nezaplatil.“
Věřte mi, že jsem se opravdu snažil. Na druhou stranu, krom malého úletu v dětství jsem se nikdy nic napsat nepokusil a tak je toho hodně k vylepšování a zdokonalování. Doufám, že mi s tim pomůžete a svými komentáři mi napovíte co je ještě potřeba zlepšit, co se vám líbí a co ne.
