Malý holky si rády hrajou na to,že jsou mámy.Když trochu vyrostou a ví co je láska, -teda myslí si,že to ví- začnou si hrát na to,že mají vysněnýho prince na bílým koni a podle něj si idealizujou každýho kluka.
Je to krásný,být naivní,každý z nás to zná.A věřte mi,že já nebyla jiná.Taky jsem si ráda hrála na mámu,krmila jsem plyšovýho medvídka pískem a vodou.Chodila jsem do družiny,kde jsem si s kámoškou hrávala na to,že máme kluka.Později jsme si i vyprávěli svý příběhy o tom,co jsme s nima dělali-samozřejmě vymyšlený příběhy.
Bylo to fajn,být naivní.Myslet si,že kluci jsou zachránci a ti nejskvělejší na světě.Bylo hezký myslet si,že jsou kluci stejný,jako my holky.
Teď to vypadá,že jsou všechny holky stejný.V těhle začátcích nejspíš jsou,ale pak záleží na jejich povaze a citlivosti,jak budou vnímat svět.
Každá je pak úplně jiná.Stejně jako kluci nechápou myšlení holek,tak holky nechápou myšlení kluků.Tohle je vzájemný.
Mohla bych pokračovat a vyprávět tu o lásce,ale na to musí moje myšlenky ještě trochu dospět.
