Loď líně dorazila k francouzským břehům a s mírným nárazem se zastavila. Kapitánův asistent podal ruku Milady. Drobná ručka v bílé krajkové rukavičce se ani nedotkla jeho prstů, přesto mu byla podána a Milady sestoupila z lodi.
„Doufám, že se vám cesta líbila,“ uklonil se mírně a s nadějí se zahleděl do jejích černých očí, zčásti schovaných za našikmo posazeným černým kloboučkem, zčásti pod rouškou tmy. Rudě namalované rty se ani nepohnuly, Milady si asistenta přeměřila chladným pohledem a po chvíli se zeptala dokonalou francouzštinou.
„Kdy bude můj milovaný choť převezen na vlak?“
„Naše společnost samozřejmě zařídila i toto, očekávejte tedy odjezd již pozítří pozdě odpoledne. Přijměte ještě jednou moji upřímnou soustrast.“ Nad jejich hlavami se pohnul pomocný jeřáb a několik mužů hned přispěchalo, aby zaháklo velikou bednu za provaz.
„Můžeš!“ křikl jeden.
Milady otočila zrak k bedně, jakoby v ní zaznamenala pohyb. Asistent si přitom všiml stříbrného pramínku v jejích elegantně upravených vlasech. Milady se jízlivě usmála a pronesla něco, čemu asistent nerozuměl ani slovo, kdyby ale pochopil, jistě by ho zarazila věta:
„Jen se vzpírej, Matko, ale než já poručím, ze své kobky neunikneš…“
------------
Kapitola 1. KDO UTEČE, VYHRAJE
Jack se vyhoupl na okenní parapet a ručkoval po úzké římse, až dosáhl k měděnkou pokrytému okapu. Vytáhl se na střechu, v předklonu přeběhl její plochou část a udýchaně se zarazil na okraji. Pod ním byla pětimetrová propast v podobě uličky v Londýnské čtvrti Whitechapelu. Jak dobře je znal, procházel jimi tolikrát jako démon pomsty, v tmavých, sychravých nocích. Teď se z nich stala past.
Za sebou slyšel dupot nohou, křik a píšťalky strážníků. Zatnul zuby, rozběhl se těch několik kroků....... a skočil. Plachtil tmou, ruce se zachytily a ostrá hrana se mu zařízla do dlaně. Zasyčel bolestí a hrabal nohama ve vzduchu, až se odrazil od stěny a vyškrábal se nahoru. Rozbitým oknem ve vikýři proklouzl na půdu, plnou krámů a nánosu prachu, seběhl ošlapané schody a zastavil se na cihlovou zdí obehnaném dvorku.
Krev mu tekla z pořezané dlaně, polohlasem zaklel a otřel si ji o oděv. Neměl čas se zabývat banálním zraněním, šlo o daleko víc, o jeho krk. O Jackovu hlavu stál dnes celý Londýn. A celý Londýn čekal, až ho dostanou. Každý by se chtěl dívat, jak se Jack the Ripper houpá na oprátce. Tu radost jim neudělá. Přeskočil zídku a dal se do běhu tmavou ulicí, na sever, dolů k dokům. Pach řeky a stok, plných splašků a krys, ho vedl správným směrem
Z dřevěných baráků, v jejichž přízemí vegetovaly načerno vedené krčmy, herny a laciné bordely, narvané o sobotní noci všemi těmi opilci z doků a vyzáblými dělnicemi z manufaktur kolem Temže, se ozýval zpěv a hulákání ožralů. Zastavil se ve stínu, v zažloutlém světle plynové lampy se promenádovaly dvě ženštiny v pruhovaných sukních a kotníčkových botách, šilinkové děvky, odporné už z dálky. Cítil pach nemytých těl a laciného ginu, ruka mu sjela na řeznický nůž v koženém pouzdře, a vzrušení mu nahnalo krev do tváře.
Chtěl by je.... obě.....představil si krev stékající po bílé pleti, rudobledou barvu toho, co skrývaly v útrobách, kmitající, ještě živé srdce, nahlédl by až za samou podstatu jejich ....zatajil dech a stiskl rukojeť nože ....Policejní píšťala hvízdla někde poblíž.......Ne, dnes ne! Ale jak se ovládnout? Zakryl si tvář pláštěm a poslepu proběhl uličkou, hluchý k posměškům těch poběhlic. Na rohu se zastavil a s nenávistí se otočil zpět. Jednou se sem vrátí!
Remorkéry kotvily u nízkého mola a špinavá voda v Temži vzlínala po odřených bocích člunů. Stál ve tmě a čekal, snad jim na chvíli dokázal uniknout. Musí pryč z Londýna, nemohl se vrátit do svého ateliéru, určitě tam na něj čeká policie. Vybavil si tvář toho, koho nenáviděl ještě víc než vyžilé tváře děvek. Ten hajzl, mizerný policajtský prase, přál by si vidět vykuchanou mrtvolu inspektora Abberlina plavat po řece. V uličce se ozvaly kroky a Walter Sickert, alias Jack Rozparovač sevřel svůj nůž. Kroky se blížily, těžká chůze prozrazovala lodníka a škobrtání pořádnou opici. Chlap se zastavil, Jack slyšel, jak funí a potom pleskání proudu moči, páchlo to až k němu, až si s odporem si zacpal nos. Chlap se dál potácel k dokům a Jack dostal nápad.
"Hej! Nemáte oheň?" muž se zastavil a hrabal se v kapsách, vytáhl sirku, s obtížemi jí rozškrtl o podrážku a zapálil Jackovi tenký doutník.
"Na loď?" zeptal se Jack a opilec přikývl.
"Jo, na loď. Po dvou zasranejch měsících na souši konečně na loď. Taky sem to řádně voslavil." Říhl a zakymácel se na nejistých nohou, ovanul je pach kořalky. "Byl jsem roky na námořních šífech, ale teď? Člověk aby vzal zavděk vobyčejným remorkérem." odplivl si do tmy. "Menuje se Panna, ta zatracená kocábka, ale vypadá jako pořádně jetá fuchtle." rozesmál se a Jack s ním, s hranou srdečností se zavěsil do lodníka a potáceli se uličkou dolů.
"Ty seš taky námořník?" chlap se nedůvěřivě podíval na Jackovy šaty z kvalitního tvídu.
"Ne, " řekl Jack. "já jsem pasák, to vynáší víc." Rozchechtali se znovu. Chlap se zastavil pod lampou a hrabal se v ošoupaném saku. Vytáhl hrst papírů a vrazil je Jackovi pod nos.
"Vidíš? To sem já, Harwey Smell, námořník třetí třídy, propuštěn z lodi Mary Kay, jako zástupce kormidelníka." škytl, " Tak to sem já...žádná sladkovodní krysa." poklepal si hrdě na hruď a Jack se zasmál.
"Jasně, žádná krysa." Lesklé ostří se mihlo ve tmě a bezvládné tělo těžce padlo do kaluže. Zrudla krví z proříznutého hrdla. Dobrá práce. Jack si přehodil přes rameno lodníkův ranec a zmizel za nejbližším rohem.
Otřískaná, značně letitá Panna se s vrzáním pohupovala na kotvě a okno v jedné z kajut svítilo do noci. Přešel po úzké fošně, imitující můstek, nad hladinou plnou odpadků, a vstoupil na palubu.
"Kampak?" otázal se zrzek s dýmkou mezi zuby, sedící na umaštěném sudu na přídi.
"Sem novej lodník, Harwey Smell, vodveď mě ke kapitánovi." houpání lodi pomohlo předstírat opilecký krok. Muž se ušklíbl.
"Kapitán je taky jako dělo, uvidíš ho zejtra. Teďka popadni svejch pár švestek a hybaj dolů do ubikace, ráno ať tě vidim střízlivýho a v plný parádě."
Cesta do Doveru trvala tři dny a Jackovy dlaně, zvyklé držet jen štětec a jeho milovaný řeznický nůž, byly za tu dobu plné krvavých mozolů. Netrpělivě vyhlížel Doverské skály, i když si nedovedl představit, co bude dál.
Špinavá dřina a sprosté řeči posádky, podobné bandě kriminálníků, se mu příčily čím dál víc, nesnášel manýry spodiny. Konečně vpluli do přístavu a zakotvili. Počká do večera a potom zmizí z lodi. Začalo krápat a ve chvíli se déšť změnil v liják, s kletbami smotával lano na zádi člunu, když zahlédl drožku rychle přijíždějící po molu a jakýsi neobvyklý pohyb mezi hangáry překladišť. Z otevřených dvířek fiakru vyskočil ještě za jízdy muž v černém klobouku, tak typickém pro fízla a za ním se hrnuli další, píšťalka zahvízdla a po navigaci se rozběhl kordon policajtů s pistolemi v rukou.
V Jackovi hrklo, vyčenichali ho až sem. Přehoupl se tiše přes brlení lodi, sešplhal po kotevním řetězu až k hladině řeky, v provazcích prudkého deště ho nemohl nikdo zahlédnout. Slyšel dupot na palubě a srdce se mu zastavilo. Vklouzl do studených vln, pod vodou plaval, jak nejdéle mohl vydržet bez dechu. Nasáklé šaty ho táhly dolů a lokl si té špíny, plácal se v ní napůl utopený, až z posledních sil doplaval za řasami porostlý trup starého škuneru. Po můstku proudil zástup dělníků, vlekoucích pytle a bedny, v hustém lijáku se Jack nelišil od promočených nosičů, vyškrábal se po žebříku na molo a vmísil se mezi ně. Dovlekl pytel do skladiště, muž s notesem si ho odškrtl a otočil se zády, Jack couvl do uličky a zmizel jako stín v podpalubí .........
Inspektor Abberline stál na molu v tom slejváku a vztekle švihal holí do padajících kapek. Tohle bylo o fous, ten parchant má z pekla štěstí. Uklouzl jim v poslední chvíli, inspektor zuřil, celkem správně před sebou viděl konec svojí kariéry. Jack the Ripper mu zlomil vaz.
"Prohledejte je všechny!" zařval na své muže, "Na mou zodpovědnost. Začněte tady!"
Ukázal koncem hole na zanedbaný škuner, kotvící na konci mola, ta kocábka se mu nelíbila a kolem žaludku měl divný pocit. Vytáhl pistoli a vyrazil k lodi.
Jack se plížil mezi kójemi a skladišti. Na palubě bylo slyšet píšťalky poldů, ti idioti se svolávají tak, že jsou slyšel na sto honů. Stejně byl v pasti, neměl na výběr, utopit se v kalné Temži, když na plavání už neměl sílu, nebo padnout Abberlinovi do rukou. Ne, živého ho nedostanou a kolik jich vezme s sebou do pekla, to se uvidí.
Oči mu blýskaly ve tmě, šelma zahnaná do kouta, odhodlaná ke všemu.
Postupoval pomalu kolem dřevěné stěny, nahmátl dveře a vklouzl do tmavého skladiště, zatemněným okénkem sem nepronikal ani tenký paprsek světla. Odhrnul závěs. V matném svítání uviděl šest černých rakví, naskládaných vedle sebe na podlaze. Hlavou mu bleskl nápad. Jasně, na tohle budou muset mít extra povolení, znesvěcovat mrtvoly si nedovolí ani Abberline. V duchu se ušklíbl. Převrátil rakev a vrazil nůž do tenkého dna. Odřízl slabou desku a vytrhl ji ven, s černým polstrováním vypadlo na zem i ztuhlé tělo.
Skoro zpanikařil. Sinale bledý, špičatý obličej mrtvého na něj civěl v tom kalném světle. Byl to muž, v černém obleku, starý snad kolem sedmdesátky, vyzáblé ruce s kostnatými prsty a zahnědlými nehty zkroucenými jako drápy měl složeny na prsou. Ve své posmrtné ztuhlosti vypadal divně a Jack se proti své vůli otřásl. Příšerná, bezkrevná, vrásčitá tvář s tenkými, proti bledé pokožce ostře rudými rty a jako uhel černýma očima ho zděsila. Oči, dělaly to otevřené oči mrtvého, měl pocit, že se po něm otáčejí a sledují každý jeho pohyb. Zaklel. Popadl mrtvolu pod rameny a odtáhl ji na konec chodby, do otvoru v nejnižším podpalubí, kam se sypala zásoba paliva, hodil ji dolů, přihodil na ni rozvázaný pytel uhlí a ještě jeden. Tady ho nikdo hledat nebude, člověk by se v tom udusil, mrtvý se propadal do uhelného prachu a Jack měl dojem, že na něj hrozí bledou rukou. Sakra, má nervy v háji.
Rozběhl se zpět. Ulehl na dno rakve a vrchní část přiklopil na sebe, odporný pocit klaustrofobie v něm vyvolal záchvat děsu. Rakev páchla mrtvolou a plísní. Zatajil dech a zůstal tiše ležet. Na chodbě bylo slyšet dusot kroků a rozčilené hlasy.
Mužík v ošoupaném fraku rozrazil dveře a vzhledem ke své postavě se možná až příliš rázně postavil proti očividně navztekanému inspektorovi.
"Vypadněte z mojí lodi a to okamžitě. Rušíte klid mých pasažérů!"
Abberline se ušklíbl. "Mrtví, jak je známo, neslyší a tak je nemůže nic rušit. Mojí povinností je prohledat loď!"
Jack křečovitě sevřel rukojeť nože a čekal.
"Ukažte mi povolení k prohlídce!"
"Nedělejte potíže, ten chlap má na svědomí šest zavražděných ženských a já jsem přísahal, že ho dostanu!" pronesl tvrdě Abberline. Mužík mu hleděl do tváře s chladným a téměř posměšným výrazem.
"Potíže děláte vy, přineste si povolení a můj škuner vám bude naprosto k dispozici." Inspektor ustoupil do tmavé chodby, nejradši by toho zmetka zaškrtil vlastníma rukama, ale v jeho očích bylo náhle něco, co ho donutilo ustoupit. V tom prokletém případu bylo příliš mnoho divných souvislostí......
"Dobře, za půl hodiny jsem zpět a pak nezůstane z té vaší kocábky ani půl yardu, který bych neprohledal."
Jeho kroky utichly v chodbě.
"Spěte, jen tiše spěte. Už vás nikdo nebude obtěžovat, o to se postarám." zasykl tichý hlas, dveře se potichu zavřely, Jack osaměl. Dole se ozval rachot kotevního řetězu a v lodi zaskřípělo, zvon zazněl na přídi a parní stroj se dal do pohybu. Odplouvali.
Zdivočelý vichr nad kanálem La Manche přihnal bouři a Jack the Ripper se krčil ve svém morbidním úkrytu, vyčerpaný a promáčený na kůži, chvílemi usínal a chvílemi se klepal zimou. Škuner se kymácel na neklidném moři a Jackův žaludek protestoval. Vysoukal se zpod rakve, otevřel kulaté okénko a dovnitř šplíchla voda s rozplizlou řasou, Jack se prudce nahnul ven a nakrmil ryby zbytkem svojí snídaně, kyselá pachuť v ústech byla ještě nesnesitelnější než předtím. Šaty měl nasáklé mrtvolným pachem, nenáviděl tuhle špínu a smrad. Nenáviděl mrtvoly. Živá, škubající se oběť, spějící k nezvratnému konci, mu přinášela netušenou slast, ale v okamžiku, když zhasla, pocítil hnus. Odcházel z těch temných míst, kde na chodníku chladly louže krve z rozpáraných těl a z vyhřezlých střev stoupala pára, znechucen rozkladem a odporností smrti.
Neměl ani ponětí, jak dlouhou dobu strávil na moři, ale za oknem se už blížil soumrak. Těžké mraky na obloze, hnané silným větrem, pluly rychleji než loď, a proudy deště bičovaly rozbouřenou hladinu.
Sedl si na podlahu, hlavu položil na složené lokty a ve chvíli usnul........do burácení vichřice zazněl lodní zvon.......
Bim bam, bim bam, Jack se probudil, zvon vyzváněl s urputnou naléhavostí znovu a znovu, v kajutě byla skoro tma. Zvedl se z podlahy a strnul. Něco se hnulo v jedné z rakví. Zašmátraní na dřevo ho přimrazilo k podlaze. Tohle se mu nezdá, možná to byla myš, přešel dvěma kroky kajutu a zastavil se nad rakví, hrobové ticho přerušil vzdech. Chraptivý povzdech se ozval z hloubi truhly, umrlec se pohnul a dřevo zavrzalo. Jack cítil, jak se mu ježí chlupy. Byl by to fór, kdyby se v té rakvi skrýval ještě někdo, černý pasažér jako on sám. Ušklíbl se, ale úšklebek mu zmrzl na rtech.
Zaklepání z druhé rakve ho vyděsilo. Ostrý zvuk kloubů, bušících na dřevo, kdosi chrčel a zakašlal. Sakra! Co se to tady kruci děje. Jack couval ke dveřím, pozpátku nahmatal kliku a vyklouzl na chodbu. Petrolejka se rozhoupala na stropě. V zažloutle matném světle, přimáčknutý k dřevěné stěně, Jack bez dechu zíral škvírou mezi dveřmi. Rakev se otevřela a víko bouchlo o zem. Nebožtík vstal. Sinalá tvář s kalnýma očima, bledé ruce z dlouhými nehty svíraly okraj rakve, vylezl z ní a malátnými kroky se prošel po kajutě.
Buch. Jack se skoro lekl. Víko odskočilo a další příšerný obyvatel se vyškrábal z černé truhly. Sakra. Tohle byli kriminálníci na útěku, nikdo jiný to nemohl být. Znal ty jejich triky, chcíplá kočka v rakvi udělá svoje a pak už se do ní nikdo nemá zájem podívat, ani ten nejotrlejší celník nebo policajt. Tihle vypadali, že hodně dlouho neviděli slunce, mrtvolně bílé obličeje vypadaly jako masky, ale třeba to bylo jenom líčidlo. Jack zatajil dech. Měl by jim jít z cesty, skoro beze zbraně.........na dřevěných schodech se ozvaly kroky, skrčil se v tmavém koutě, mužík v ošoupaném fraku otevřel dveře kajuty a servilně se ukláněl.
"Kde je Slayerus?" zeptal se hluboký, dutý hlas, Jack uslyšel bouchnutí, jak někdo obrátil rakev dnem vzhůru.
Kruci, ten dědek byl přece tuhej, jak zákon káže. Třeba skapal cestou. Jack neměl chuť čekat, až ho začnou hledat. Slayerus, ta přezdívka mu stačila...... uprchlí vězni z Dartmooru, podřízli by ho jako kuře, kdyby se jim dostal do rukou. Jaká ironie. Po špičkách se plížil po schodech na palubu a zapřísahal je, aby ani nevrzly.
Škuner s tupým bouchnutím přirazil k molu. Jack se ukryl v závětří kajuty za sudy plnými strojního oleje. Šest bledých cestujících vystupovalo z lodi, asi mu přechází zrak.... poslední vyšel na můstek a otočil se, Slayerusova křídově bílá tvář, zbrázděná hlubokými vráskami, zírala ze tmy. Stařec zkřivil ústa a pomalým krokem se vracel, Jack svíral nůž ve zpocené dlani. Slayerusovy oči žlutě zablýskly a Jack se skrčil u stěny kajuty, připraven bodnout. Stařec vycenil bělavé špičáky a Jack strnul. Po molu zarachotila drožka, kočí hlasitým hóóóuu a trhnutím opratí zarazil cválající čtyřspřeží, seskočil z kozlíku a otevřel dvířka. Nocí se ozval skřípavý hlas a křikl cosi, čemu Jack nerozuměl, Slayerus zavrčel zklamáním, otočil se a spěchal pryč z lodi.... nastoupili, černé záclony se zatáhly v oknech, vozka práskl bičem a kočár tryskem zmizel v temné, větrné noci...
------------------
Kapitola 2. NA KOLEJÍCH ČÍHÁ SMRT
Mladý muž, asi kolem osmadvaceti let, stál ve frontě u pokladny přepravní společnosti Fournier a syn. Po dvou dnech strádání se Jack cítil zase jako člověk, což se asi nedalo říci o jeho mecenáši. Muži, který mu poskytl elegantní oděv, slušnou hotovost a doklady na jméno Allan Darien Hoddkins. Nedobrovolně. Nic z toho už stejně nepotřeboval, v hlubokém bahně na dně přístavu, s cestovní brašnou naplněnou kameny a přivázanou opaskem kolem proříznutého hrdla, se obešel prakticky bez čehokoliv.
Jack se pro sebe usmál, zabít toho muže byla jen rutina, přestal na to myslet a jeho nejlepší přítel odpočíval v náprsní kapse. Jak dlouho, to se uvidí. Zdvihl zrak od svých vyleštěných bot a kolem páteře mu přejel mráz. Hovořila s štíhlou tmavovláskou v černém a pak se mu ztratila ve tmě. Cítil jak mu pot stéká po zádech. Už zase. Proč ho pořád sledují, fúrie zplozené peklem, harpyje, děvky.... Byla štíhlá, nejspíš díky utažené šněrovačce, která přeštípla její pas na téměř vosí rozměr, aby tak vynikla linie boků a to, co překypovalo v hlubokém výstřihu černých, ručně vyšívanou krajkou zdobených, šatů. Neřestnice, nad trochu povadlým hrdlem viděl tvář, jaká ho pronásledovala v trýznivých snech. Rudá, výsměšná ústa, černý oblouk obočí, tmavé oči s vráskami kolem víček, zkušená, vyžilá, náruživá, špičkou jazyka si přejela rty a Jack zrudl vzrušením a odporem. Její jazyk v jeho ústech? Ukousl by ho!!!!!...........nepopsatelný pocit v něm vzbudil zmatek. Náhle si přál si utéci, prchnout před ďábelským pokušením, které ho nutilo bodat, bodat, BODAT!!!.......
"Mesijé...sil vu..."Zapomněl na svět a teď byl na řadě, zmateně se zakoktal a žena v pokladně na něj civěla s netrpělivým poťukáváním o stůl.....Sakra, vlastně ani neví, kam by chtěl jet. V hlavě mu blesklo, o tom mluvily ty.... dvě, staleté město v srdci Evropy, tam snad nedosáhnou ani dlouhé prsty inspektorů Scotland Yardu......Prague! To je ono. Pokývl hlavou a naklonil se k okénku.
"Prague. One ticket, please!"
Mezinárodní expres “Silber Stern“ se řítil tmavou nocí. Pravidelný, monotónní rachot pražců už ukolébal ke spánku většinu cestujících.
„Přejete si něco, Milady, než zhasnu světla?“
„Ne, děkuji. Jsem unavená. Jak již jsem řekla, celý zítřejší den budu odpočívat, nepřeji si, aby mne někdo rušil.“
„Jistě, paní. Přeji dobrou noc.“
Plynová lampa pomalu tlumila své světlo, až zhasla úplně a nechala dámu v honosných černých šatech s nachově rudým zdobením ve tmě. Služebník zakroutil hlavou nad Miladiným podivným chováním - vždyť se ke spánku nikterak nepřipravila, to se chce převlékat po tmě?- mávl rukou a přešel do dalšího vagónu.
Lilia pohladila prsty v jemné krajkové rukavičce záclonu a podívala se z okna. Smutné černé oči jí osvítil pruh matného modravého světla, jež vydávalo okolní město. Francie. Krásná Francie. Tak ráda by tu zůstala. Ale dobře věděla, že nemůže, má svůj úkol. Vrhla poslední pohled po krásných francouzských domech a zatáhla záclony i závěsy. Ujistila se, že jsou napevno uvázány a pro jistotu vložila pod okno svou přikrývku. Nesmí sem projít jediný paprsek, pomyslela si a zamkla dveře.
„Lilith!“
„Ne!“
„Lilith!...“ opět měla před sebou jeho tvář, pomalu se rozpadající v prach...
„Já si tě najdu, Silverio. Miluji tě.“ Bílý záblesk. Nebyl den, přesto ji obklopovalo světlo, ze kterého se pomalu vynořila postava. Muž s jemnými rysy, s polodlouhými oříškovými vlasy a s přívětivýma očima se na ni pomalu usmál.
„Silverio...?“ šeptla Lilia a přiložila si ruku ke rtům, jako by to slůvko ještě chtěla zachytit. Zvedla ruku, aby se ho dotkla, aby zjistila, je-li opravdový, ale dřív, než se na něco zmohla, vzal její křehké rozechvělé prsty do svých dlaní. Měl neuvěřitelně teplé dlaně.
„Lilith,“ pronesl tichým, ale jasným hlasem, „Miluji tě.“
„Já tebe taky,“ vyhrkla Lilia a její hlas se roznesl prázdnotou.
„Ale musím ti to říct. Musím...“ Silverio pokračoval v mluvení jakoby nic, jeho hlas však nejprve ztichl a nakonec se ztratil. Lilia si myslela, že ohluchla, tak ji to nesmírné ticho bilo do uší. Stiskla pevněji jeho ruce a zadívala se mu do očí, které byly plny lásky a něhy, aby alespoň odtušila, o čem hovoří. Po chvíli Silveriova ústa přestala mluvit, pronesl poslední větu, jíž jediné rozuměla podle odezírání, věnoval jí poslední pohled, otočil se a odešel.
„Taky tě miluji,“ šeptla Lilia a její hlas se znovu odrazil v prázdnotě.
Lilia otevřela oči. Sny jsou stále intenzivnější. Už je jí jasné, že brzy přijde ta chvíle. Proto se patřičně připravila. Přiložila si ruce ke spánkům a myslí vešla do zavazadlového prostoru, kde, přibitá několika hřebíky a přepásaná popruhy, ležela veliká bedna. A v ní sarkofág, takový, co by za něj archeologové dali celé jmění... Ne, žádná rakev s nebožtíkem manželem, nýbrž jeden z nejstarších sarkofágů Egypta…
Matka nespala. Ležela se zavřenýma očima a odpočívala, tak, jak to dělala už několik let. Chudák Aljan, sluha, který každý týden až do toho předminulého pojil Matku kozí krví skrze malou dírku ve víku; jeho mrtvola se nebude v břehu Nilu, zatížená kameny, rozkládat dlouho. Lilia vyslala k Matce dvě věty:
„Omlouvám se. Když ale splníš svůj úkol, budeš svobodná, to ti slibuji.“ V tu chvíli mohla být šťastná, že Matčin klan neovládá telepatii, jinak by se jí jistě rozskočila hlava bolestí při záplavě výčitek.
Hned druhý večer Lilia vstala a rozhodla se rozhlédnout po vlaku. Bezmyšlenkovitě procházela tou luxusnější částí, kde ji doprovázely náruživé pohledy bohatých mladíků a závistivé mhouření očí jejich slečen. S poněkud zlomyslným výrazem pak přešla do jídelny střední třídy. Usadila se u malého kulatého stolečku pro dva a rozhlédla se, napočítala pouze šest osob. Jedna ji zaujala. Byl to muž, seděl sám u stolu a díval se na špičky svých bot, jakoby tím dával najevo svou izolaci od ostatních.
Jakmile se jejich pohledy střetly, ucítila takovou záplavu myšlenek a emocí, že je ani nedokázala rozeznat. Pravda, už dlouho si neprocvičila čtení myšlenek. Tenhle muž ji ale zaujal víc, než bylo zdrávo. Lilia cítila, že skrývá nějaké tajemství...
Na dřevěných hodinách právě odbila první hodina ranní. Neznámý stále seděl nad svou whiskou a očima s fialovými kruhy, spíš ze stresu a nespavosti než z alkoholu, těkal po místnosti. Zřejmě se v její přítomnosti cítí nesvůj, domyslela si zklamaně Lilia a, uražená tou myšlenkou, zvedla se k odchodu. Ihned po ní střelily oči neznámého, Lilia v nich zahlédla rudý záblesk. Rychle se dovtípila, že neznámý čekal pouze na to, až odejde…
Ze zvědavosti, co se bude dít dál, zamířila na malý ohraničený přístřešek na samém konci vagónu. Nikdo tam nebyl, komu by se taky do toho mrazivého počasí chtělo. Jak otevřela dvířka, ovanul jí tvář ledový vítr a málem jí shodil klobouček.
„Nějak mu to trvá,“ broukla si po chvíli pro sebe. Brzy na to ho zahlédla v uličce..........
Ve chvíli, kdy se k ní přiblížil tak, že mohla spatřit jeho pulzující tepnu, ucítila neskutečný hlad a uvědomila si, jak dlouho vlastně už neměla krev. To ale netušila, že ji muž zaskočí svým nožem, kterým s profesionální jistotou švihnul k jejímu krku, netušila ani, jak neuvěřitelně sladká bude jeho krev. Tak sladká, že v ní probudí zvířecí hlad a slitování najednou… Ale ona musela zabít, musela pít!
Jack ji zahlédl hned, jak vešla, a nedokázal z ní spustit zrak. Žena v černém. Zvláštní a tajemná. Možná, že ji viděl venku na nástupišti, nebyl si jist. Uhnul očima, když se na něj podívala, ale pak neodolal a zabodl zrak do jejích, temných jako noc. Bylo to jako by dostal úder do zátylku tupým předmětem, Jack se zachytil stolku, aby se nezhroutil na podlahu vagónu. V uších mu hučelo. Žena vstala a odešla, díval se za ní s třeštící hlavou. Co to sakra je? Vstal, potácivě vyšel na chodbu a stiskl si spánky oběma rukama. Píšťala ostře zahoukala a vlak se řítil do tunelu, viděl před sebou šerý obrys skalního masívu a černý otvor v jeho středu, vlak prudce brzdil a kola skřípala, zachytil se dřevem obložené stěny. Světla zhasla. Tápal dál neproniknutelnou tmou, na konec vagónu a otevřel dveře.
Studený vítr mu hodil do očí spršku deště. Neviděl nic. Před sebou uslyšel vzdech a strnul, instinktivně sáhl po noži, ale ruka mu ochromeně klesla dolů, tichý hlas šeptal beze slov, "pojď ke mě, vezmu si tě, budeš patřit jenom mě," slova v jazyce, který nikdy neslyšel......přece však rozuměl všemu. Natáhl omámeně ruku před sebe, něco se jí dotklo, sevřel prsty a zachytil kus látky. Ledová dlaň mu sevřela zápěstí, ten dotek pálil a mrazil zároveň, najednou ztrácel půdu pod nohama. Těžká vůně omámila smysly a do tváře mu stoupla červeň vzrušení. Zabít! Napřáhl se s nožem, ale cosi ho šlehlo po krku, ochromující bolest mu vyrazila zbraň z ruky. Stál strnule ve tmě, zatímco mu ostrý jazyk klouzal po tepně, divoce tepající pod rozpálenou kůží.
Píšťala houkla. Vlak nabíral rychlost a Jack se zapotácel, jemná tkanina mu proklouzla mezi prsty, a kroky utichaly ve tmě. Byla pryč. Zůstal na stát na chodbičce a prudce oddechoval, pramínek krve mu stékal za košili. Setřel ji a olízl z prstů, hlava se mu zatočila slabostí. Byla to ona, musela to být ona!
Podíval se do noci. Na druhé straně vagónu se otevřely dveře a cosi vypadlo ven, tělo se bezvládně kutálelo po příkrém náspu, špinavá voda v příkopu vystříkla do výšky. Jack zíral do tmy a nechápal. Ve žlutém světle luceren se na konci vagónu mihly černé šaty. Usmál se pro sebe, byli oba stejní a ona možná nebezpečnější než on sám. Nesmí ji ztratit z očí, tohle sousto si nemůže nechat ujít. Vrátil se zpět do kupé, v dálce se objevila světla. Cíl jeho cesty byl nadosah.
--------------
konec I. dílu
Další dobrodružství, snad trochu oblíbených hrdinů, se odehrávají v novém románu na pokračování. Praha 19. století se stala kulisou této krvavé story. Těšíme se na všechny vaše názory a komentáře. A + D.
