Kola expresu zaúpěla, jak rychle se vlak zastavil. V první třídě hned začali rozmazlenci reptat, až se z toho Lilie udělalo špatně, vzala tedy svou poněkud neprakticky malou pompadourku (ale přese všechno se do ní vešel pudr na nos, kapesníček, kus papíru, drobná peněženka, krabička sirek a malý flakónek bromidu stříbrného) a opustila luxusní prostory.
Prohodila několik slov s člověkem, který měl na starost dohled nad zavazadly a dojednala s ním odvoz kufrů do svého nového sídla. Otočila se, bleskově vyhledala Matčino vědomí, jestli je v pořádku, když na ni muž ještě svou lámanou angličtinou křikl:
„Paní, snad byste se měla svézt v kočáru, večer jsou pražské uličky nebezpečné!“
„To vím i bez tebe,“ zavrčela Lilia potichu česky, zvedla ruku na pozdrav a zmizela se ve tmě.
Pohled na nesmrtelné věže Prahy jí oživoval stovky let staré vzpomínky. V měsíčním světle nabyla Praha tisíce odstínů modré, černé a stříbrné. Sem tam se na ulici, dlážděné kočičími hlavami, zablýskla louže, připomínající včerejší déšť. Již to bylo podruhé, co jí Praha svou vznešeností vyrazila dech. Věděla, že chvíli potrvá, než dorazí ke své nové vile. „Spíš vilce.“ připomněla si slova prodávajícího, muže, který se snažil zbavit sídla co nejnenápadněji. Možná proto nestálo tolik…
Šla pomalu a vytrvale, zabraná do svých myšlenek, přesto si hned po několika krocích už na nádraží všimla, že ji někdo sleduje. Když se mimoděk ohlížela po Hradčanech, jediné, co si uvědomila, bylo, že mužská silueta nemá magickou auru- je tedy smrtelník. Asi v půli cesty se pravidelnost druhých kroků začala narušovat, bylo zřejmé, že pronásledovatel byl unavený. Lilia se usmála, takhle ho mohla klidně prohánět po Praze celou noc, na to měla sil dost. Doufala, že ho to brzy přestane bavit a přidala do kroku. Brzy se mu ztratila.
Bylo okolo půlnoci, když Lilia dorazila k na první pohled nevýraznému velikému domu. Hned na druhý ale zjistila, že vilka je sice stejného slohu jako domy ostatní, ale není postavena podle přísných škatulek stavařů a architektů - domyslela si tedy, že si ho majitelé navrhli sami. Prošla po krátké cestičce a několika schůdcích ke dveřím z černého dřeva, po jejichž stranách podpíraly převislou střechu dva mramorové sloupy. Skromná terasa a pak rovnou vstup do prvního patra prozářeného okny od podlahy až ke stropu. Lilia zvedla hlavu a spatřila malý balkón, jež vystupoval ze střechy s kouřově černými taškami a byl obehnán nízkým kovovým zábradlím. Musela zamrkat, jestli se nemýlí - dva sloupky podpírající zábradlí a samotný jeho střed byl zdoben železnými karikaturami netopýrů!
Když odemkla zapečetěné dveře, ovanula ji vůně dřeva smíšená s prachem. Lilia prošla první patro a zjistila, že má tři různě velké sály, kuchyň a dvě toalety - pro služebnictvo a pro hosty. Tedy dům stvořený pro schůze a večírky, napadlo Liliu a prošla si ho ještě jednou. Kromě několika pokojů pro hosty a vlastní velké ložnice s balkónkem v druhém patře ještě objevila, že spousta oken má nově vyměněná skla, že v hale je čerstvě vymalováno a schodiště ještě voní novým dřevem, jak ho nedávno vyspravovali. „Buď tu někdo raboval, nebo se tu stalo něco hodně zvláštního,“ pronesla pro sebe Lilia. Vzhlédla k lustru v hale, jejíž strop byl vlastně strop druhého patra a ze které vedly dvoje sbíhající se schody nahoru. Proč tak krásný dům stál jenom pár franků…? A proč se jeho listiny prodávaly ve Francii? Lilia sice věděla, že tady v Čechách ještě bude mít nějaké papírování, ale… Bylo to zvláštní…
Téhož večera sepsala, co všechno se bude muset zařídit. Uklidit tu palcovou vrstvu prachu, než se vůbec začne přivážet nábytek, vyleštit kámen a kov, jimiž byl dům zdoben; obnovit zeleň v malé zahradě, pročistit komín, najmout služebnictvo, koupit koberce a další vybavení… Naštěstí tu po majitelích zbyly na oknech všechny ty černozelené, těžké závěsy.
„Paní!“ ozvalo se bušení na vrata. Lilia zkřivila tvář nechutí, ale nakonec se rozhodla vstát. Během vteřinky na sebe hodila nějaké šaty a poté už se ospale vlekla ke dveřím.
„Dobrý večer, přejete si něco?“ nasadila úsměv a nenápadně si změřila proti ní stojícího muže.
„Jistě, několikrát jsem tu byl již odpoledne, ale asi jste nebyla doma. Dovolte, abych se představil, Kryštof Perkléř, jméno mé, jsem jeden ze vzdálenějších sousedů, staral jsem se, aby se dům zachoval tak, jak ho lidé opustili,“ políbil jí ruku. „Chtěl jsem se s vámi tedy seznámit a optat se, zda-li nepotřebujete v něčem pomoci.“
Hezky se snaží, usmála se Lilia, „Jmenuji se Lilia. Lilia Remeureová,“ řekla, na chvíli se zamyslela a dodala: „Důvěřuji vám, pane Kryštofe, jste vlastně první muž, kterého zde potkávám. Proto bych vás chtěla poprosit o službu, nebude-li vám na obtíž.“
„Beze všeho,“ sklonil hlavu Perkléř.
„Jsem tu sama, ještě jsem si ani nenajala služebnictvo. A v Praze se nevyznám…“
„Česky však umíte výtečně.“
„Děkuji, měla jsem dobrého učitele, vzdáleného příbuzného.“ A kecám a kecám…, doplnila v duchu. „Potřebuji však zařídit spoustu věcí a nevím, kam se obrátit. Mohl byste pro mne udělat malou službičku?“
„Jistě, paní...“ Lilia se usmívala. Potřebuje najít toho Pravého. A Lilia zná tu největší mucholapku na muže všeho druhu........Slabounké zakručení jejího žaludku jí vyloudilo na tváři trochu omluvný výraz......
Kryštof Perkléř možná ani pořádně nepochopil, co se té noci stalo. Nic si nepamatoval. Ráno se vzbudil doma ve své posteli, oblečený a v pomačkaných šatech. Dopotácel se k zrcadlu a kalnýma očima si prohlížel oteklý obličej. Dvě malé, rychle se hojící ranky na levé straně krku ho zarazily. Neměl ani tušení, co to mohlo být, červené tečky zmizely skoro před očima. Přestal na to myslet. Podivně unavený a zmalátnělý se s nechutí pustil do své každodenní práce. Už aby nastal večer. Ta myšlenka ho pronásledovala celý den. Kryštof se podíval z okna, soumrak se pomalu blížil. Jako by náhle ožil, nechal rozepsaný dokument ležet na stole a vyšel z domu. Slunce zapadlo. Kryštof Perkléř kráčel kaštanovou alejí..... Nikdo ho nezahlédl. Už nikdy. Zamčené dveře, zavřené okenice v jeho domě a dopisy, rozeslané druhý den jeho obchodním partnerům, daly na srozuměnou, že náhle odcestoval. Nepříjemný hluk kolem domu brzy utichl. Lilia stála ve svém pokoji a odhrnula záclonu. Perkléřův dům byl na dohled mezi opadanými větvemi kaštanů, poslední drožka od něj odjížděla po pískem vysypané cestě. Lehce si olízla rty a tiše se usmála.
Oktavius se přitiskl zády k oslizlému kameni. Žluté oči zasvítily ve tmě. Planoucí a kruté. Černý stín roztáhl nestvůrná křídla a vrhl se proti němu. Oktavius natáhl kohoutek zbraně. Prásk. Rána se rozlehla katakombami, ohlušující výstřel, stříbrná kulka rotovala tmou. Čekal výkřik. Čekal pád těla na vlhkou dlažbu. Nestalo se nic a tiché kroky se blížily temnotou. Pach smrti. Zahodil zbraň, která už byla k nepotřebě, a prchal tmavou chodbou. Prásk. Dveře se zabouchly přímo před ním, lomcoval klikou s kletbami, nedůstojnými kněžských úst. Kroky. Blížily se k němu, lámal si nehty o zčernalé dřevo, v zoufalé snaze dostat se ven. Pozdě. Ledová ruka s dlouhými drápy mu dopadla na rameno, otočil ho k sobě zuřivým pohybem. Tvář. Sinalá, vyzáblá, s tenkými rty, zrudlými krví. Ostré špičáky. Chrčivý dech zrůdy, s pařáty od krve na černém plášti. Krev. Byla všude...jeho krev.............
Probral se s výkřikem s děsivého snu. Mokrý potem a s bušícím srdcem, na tvrdé pryčně v klášterní cele. Se staženým hrdlem se posadil a lapal po dechu. Ten sen, vrátil se. Nezdál se mu už roky, páter Oktavius, člen řádu premonstrátů, jeden z posledních, kteří znali tajemství prokletí, v skrytu duše doufal, že je to navždy. Seděl na svém mnišském loži a tupě zíral do tmy. Prokletý sen. Náhle věděl, že jsou v Praze. Někde blízko. Nadvláda běsů, nadvláda krvelačných stvůr se vrací. Apokalypsa. Sevřel pěsti a vstal. Čas nadešel.
Přehodil přes sebe bílou kutnu, odsunul pryčnu a otevřel nízkou dřevěnou truhlu, pobitou železem.
Vyndal pistoli s rozšířenou hlavní, sáček plný kulek, odlitých z čistého stříbra, s odhodlaným výrazem nabil zbraň a za provaz, obtočený kolem pasu, zasunul ostrý bodec z osikového dřeva a stříbrný kříž. Ze stolu vzal láhev a vylil z ní vodu, naplní jí v kapli posvěcenou tekutinou.
Víc neměl, pospíchal dlouhou klášterní chodbou až na její konec a tam zaklepal na dveře. Neozvalo se nic, strčil do nich, otevřely se s uši drásajícím skřípotem. Cela byla prázdná. Na rozházeném loži ležel cár papíru a Oktavius se k němu vrhl, v děsivé předtuše. Na bílé stránce stálo jediné slovo, psané Janovou rukou. Sbohem. Mrazivá pěst stiskla Oktaviovi srdce.....
V kapli bylo plno, prodíral se davem se zoufalýma očima. Nenašel ho a na své dotazy dostával odpovědi jen zamítavými posunky. Nikdo Jana neviděl. Neměli tušení, kde by mohl být. Otočil se ve dveřích. Měl je varovat, ale teď nebyl čas na vysvětlování. Nabral svěcenou vodu a nevšímal si pohoršených pohledů, se srdcem až v krku vyšel do noci.
Zahlédl ho nahoře na terasách a rozběhl se za ním, stovky schodů, rozpadajících se pod nárazy jeho nohou mu braly sílu.
"Jane, zadrž!" Janova kutna a kříž ležely odhozené v prachu a štíhlá postava se rýsovala proti obloze. Stál na zdi, pod sebou propast skály, s rukama rozpřaženýma k nebi.
"Nedělej to!" zvolal Oktavius. Snad chápal Janovo zhnusení lží a předstíráním ctností, ten mladík nedokázal přijmout, co se dělo ve zdech kláštera a k čemu byl nucen. Měli ho nechat být, teď budou mít stopy jeho krve na svých neřestných dlaních.
"Ne!!!!!" vykřikl Oktavius zoufale. Ze tmy se vznesl temný stín, obrovský netopýr roztáhl křídla a zahalil Janovu postavu černým pláštěm. Zmizeli za nízkou zídkou a přidušený, tlumený výkřik prozradil, co se stalo ve tmě. Vampýr! V Oktaviovi zatrnulo. Krvežíznivý byl tady, přilákán zoufalstvím a přítomností smrti. Přišel se nasytit. Oktavius spěchal, jak nejrychleji mohl, Janovy bosé nohy zahlédl v křoví a vrhl se k němu, s křížem ve vztažené ruce.
Hladový zabiják ještě sál a teď zvedl bledou, potřísněnou tvář, v děsivém kontrastu rudé a bílé nad rozervaným hrdlem vyhaslé oběti, temně zavrčel a vztáhl ruce s dlouhými drápy, v okamžiku urval Janovu hlavu a mrštil ji po Oktaviovi. Oktavius zařval zděšením, krev ubožáka mu zašpinila kutnu a hlava poskakovala jako příšerný míč po vlhkých kamenech. S výkřikem vztáhl ruku z křížem proti běsnící stvůře. Vampýr zasyčel a vznesl se do výšky, s napřaženými pařáty se vrhl na mnicha. Zbraň, má ještě zbraň! Oktavius se probral z ohromení, vytrhl pistoli a střelil. Náraz ho udeřil do dlaně a prsty se rozevřely, pistole upadla na zem. Obrovský stín se řítil z nebe...... Oktavius ležel na zemi, skoro zadušen jeho vahou, proti svému obličeji měl upírův obličej, bílou masku zkroucenou náhlým koncem do grimasy překvapeného děsu. Děs v tváři vraha.....
Oktavius z posledních sil odhodil vampýrovo tělo stranou a pokoušel se vstát na roztřesených nohou. Za ním se cosi mihlo křovím. Bleskurychle. Oktavius bezmocně zíral na vyceněné zuby. Ještě jeden, to je konec, blesklo mu hlavou, padl přemožen na zem, třesklo to a kolem se rozstříkly kapky svěcené vody. Upír zařval, pustil svou oběť a oči mu plály zuřivostí. Oktavius horečně hledal kříž, potácel se proti vampýrovi a svíral krucifix v třesoucí se ruce. Vzteklý ryk mu zazněl v uších a upír zmizel za pobořenou zdí.
Vrhl se za ním a nahnul se dolů, černá netopýří křídla se ztrácela na obzoru. Byl pryč. Oktavius se vyčerpaně obrátil k mrtvolám na zemi. Nedýchali, znetvořená oběť ani její kat. Oktavius zaťal zuby. Tělo jeho nejlepšího přítele tam leželo bezhlavé, ztuhlé a bez pohnutí, v kaluži chladnoucí krve. V duchu přísahal pomstu. Nenajde klid, dokud nevymýtí to zabijácké plemeno. I kdyby ho to mělo stát život!
------------------
Kapitola 4. PROBUĎ SE A ZABÍJEJ
Večerní procházka přinesla své ovoce. Lilia procházela parkem směrem ke svému domu v doprovodu mladého galána.
„Tak tady bydlím,“ ukázala rukou na nově zařízenou vilu. „Ještě jsem nenajala žádné služebnictvo, jsem tu na všechno sama.“ Muž se nechal odvést do malého sálu a připil si s ní vína, než se ale odvážil o něco pokusit, hlava mu ztěžkla únavou a málem usnul. Což nestihl, neb ho brzy na to omráčila Liliina pěst, namířená na jeho zátylek. Když se probudil, ležel vedle dalšího muže a stejně jako on měl svázané ruce a jeho výkřiky zmarňoval roubík.
„Ah,“ zavrčela Lilia a třískla s jedinou věcí, kterou měla po ruce, tedy svícnem, o zem.
„Zapomněla jsem na pytle,“ řekla si pro sebe a nohou odkopla čerstvě rozlámané kousky vosku, aby svícen opět zvedla a zasadila do něj nový zdroj světla. Do čeho asi tak zabalí těla? To je věru důležitá věc, pomyslela si, zabíjela už tolikrát, ale nikdy nezapomněla na něco, do čeho skrýt mrtvolu. Rychle se vydala do své ložnice, odkud vedly rezavé točité schody na půdu a ještě výš - na střechu. Doteď jí bylo nejasné, proč by někdo chtěl mít vstup na půdu ve své ložnici, ale když se tak Lilia zamyslela, celý tento dům byl podivný. Žádný soukromý salónek nebo vlastní knihovna, jediné místo, které jí připadalo trochu osobní, byl malý vinný sklípek. Jakoby tu vůbec nežili... Lilia přetrhla své myšlenky, našla totiž několik velkých pytlů na brambory. Jak je zvedla, vysypaly se na zem nějaké spisy ve starých deskách.
„Rok 1819,“ četla Lilia nahlas štítek z dokumentů a když je otevřela, spatřila plány stavby jejího domu. Chvíli jenom tak prohlížela grafitové rysky a linie, načež se zastavila. Přejela lehce prstem po žlutavém papíru a hlesla:
„Počkat, to jsou… Divné sklepy, o těch nevím…“ a prohlížela znovu a znovu plány stovky metrů dlouhých podzemních chodeb a místností. „Katakomby...“
Nebyl čas, Lilia zatáhla černé závěsy v kuchyni, již si vybrala pro obřad kvůli velkému dlouhému stolu, na kterém teď odpočíval starý oprýskaný sarkofág. Zapálila desítky žlutých svíček, Sarkofág obložila sedmi amulety z okolí Matčiny pyramidy a celou místnost vykouřila africkými bylinami. Kořeněná vůně přinutila ke kašli jednoho ze svázaných mužů, Sebastian se jmenoval.
„Pak první, kdo na vůni tvého domova uslyší...“ zarecitovala zpaměti a odvázala Sebastianovi roubík. Nebyl schopen slova, jenom třeštil oči střídavě na ni a na sarkofág. Lilia se snažila nedívat do jeho očí a pokračovala v rituálu:
„Tu máš znamení její smrti, jež teď za svůj život směníš.“ A vytáhla z váčku zlatý artefakt, který našla v její hrobce. Otevřela víko sarkofágu, jehož vnitřek ale Sebastian neviděl, a strčila mu artefakt do úst. Shodila ho na zem, krátce nažhavila svou stříbrnou dýku v plamenu svíce a přiložila mu ji na srdce:
„Křik prvního tě probudí...“ Bodla.
Sebastian křičel bolestí, když mu otevírala hrudní koš, v tu chvíli Lilia pochopila, proč má mít na obřad černý šátek přes tvář: krev stříkala do všech stran a byla by jí zaslepila oči. Ovšem bylo jí líto drahé černé krajky zakoupené ve Francii. Mužský křik jí rval uši, Seb měl opravdu velkou výdrž, ale čím déle zůstane při vědomí, tím lépe. Teprve ve chvíli, kdy objala jeho srdce svými štíhlými prsty, vzala ho do náručí smrt stejně ledová jako ony Liliiny prsty a ukončila jeho trápení. Jak umlčela jeho rty, zavládlo v místnosti mrtvolné ticho, přerušované dušeným vřískotem druhé oběti.
„Křik prvého tě probudí, srdce prvého tě oživí, křik prvého tě probudí, přijmi, Královno, zdroj jeho žití.“ Odříkala Lilia pevným hlasem a naklonila se s teplým srdcem v rukou nad sarkofág. Dala matce najíst Sebastianova srdce a počkala, co se bude dít. Po chvíli zaznamenala lehké chvění jejích víček, pokračovala tedy:
„Křik prvého tě probudil, jeho srdce tě oživilo.“
Přistoupila k druhému, jméno si také pamatovala, a vztáhla k němu své ruce, ze kterých ještě odkapávala krev. Jiří na ni upřel pološílené vyděšené oči a začal ječet.
„Nolens volens,“ pronesla pro sebe Lilia latinsky a přitáhla ho ke stolu. Jiřímu se ve chvíli, kdy naklonila jeho hrdlo nad sarkofág, dostalo neuvěřitelné podívané: v egyptské rakvi ležela seschlá ženská mrtvola, jejíž kůže byla šedá a téměř se rozpadala, pod krvavými skvrnami jeho druha však počala mládnout a nabývala bledé barvy.
„Krev druhého tě napojí,“ slyšel Liliu, která mu tlačila krk k hlavě mrtvé stařeny. V tu chvíli se na něj upřely mrtvoliny hnědé oční bulvy a stařena otevřela ústa, jimiž prorostly zářivě bílé tesáky. Matka se zavřeštěním zvedla hlavu a zakousla se do jeho krku. Hltavě pila jeho krev, zatímco on valil oči na její pokožku v zátylku, jejíž tkáně a maso pod nimi se obnovovaly, a bolestivě sípal. Když naposledy vydechl, Matčina kůže již byla snědá jako dřív, i když s trochou sinalého nádechu.
„Vítej,“ usmála se na ni Lilia.
------
EPILOG
Lilia namočila svůj oblíbený černý šátek do umyvadla s vlahou vodou.
„Tak, a krev pustí bez problémů,“ usmála se pro sebe a rozbalila koupenou kostku mýdla. Pod botou jí zašustil novinový papír, který rozložila před obřadem po celé kuchyni a ozdobila několika egyptskými koberečky. Podívala se na titulek - nějak se jí při cestování dostaly do rukou týden staré Timesy - Nalezena další obět, četla anglicky. Jack the Ripper stále uniká šibenici, inspektor Abberline nám neodpověděl na otázku, uvrhli-li nějaké podezřelé do vazby.........
Voda v umyvadle se nasákla rudou krví.
---------------------
Konec II. dílu.
To be continued. Na vaše komentáře a připomínky čekáme na:
angie.david@seznam.cz
