Když sondy poprvé pronikly vrstvou par a plynů a zjistily na Venuši přece jen pozůstatky pevniny, celá Země s napětím očekávala další zprávy. Trvalo však několik dalších dlouhých let, než rozbory přivážených vzorků potvrdily, že má cenu zabývat se i nadále touto planetou a desetiletí, než se k ní vydala první loď s lidskou posádkou.
Teprve, když automatické sondy objevily v bažinaté krajině podivnou stavbu, rozhodla Mezinárodní korporace pro vesmírné lety vyslat výzkumnou expedici na planetu, zasvěcenou bohyni lásky.
Byl to nesmírně nákladný projekt, neboť nedýchatelné, horké a vlhké podnebí není právě ideální pro geologický a archeologický výzkum. Veškerá technika a vybavení expedice muselo být z těch nejkvalitnějších materiálů a umožnit výzkumníkům nejen pobyt, ale i náročnou práci, v tomto prostředí.
Posádku tvořili pouze tři kosmonauti, neboť většinu obrovského užitného prostoru lodi zabíraly stroje pro zemní práce, vrtné soupravy, automaty pro odběr vzorků, vakuové schrány na jejich uložení a dokumentační a spojová technika. Velitelem týmu a prvním pilotem byl jmenován americký geolog Jack Kirby, druhým pilotem a biologem Rus Konstantin Fedorenko a odborníkem na archeologii a zároveň spojovacím důstojníkem se stala mladá Češka Jana Čermáková. Komunikaci s lodí a později i se stanovištěm na planetě obstarávalo, jako již tradičně, středisko v Houstonu, které pak zprávy předávalo vysílačům do celého světa.
Start i let proběhl bez problému a sondy, vyslané z orbity Venuše k jejímu povrchu, potvrdily přítomnost umělé stavby ukryté v pahorku uprostřed bažin. Naštěstí podloží, pod slabou vrstvou vody, bylo dostatečně pevné pro přistání rakety, jejíž trysky, v místě dosedu, stejně spekly bahno v tvrdou krustu.
První den na Venuši proběhl v tvrdé práci. Znamenalo to vybudování tábora, vyvezení strojů a vyložení veškerého technického materiálu a vybavení. Země kvitovala tuto zprávu s uspokojením, ale nedočkavě čekala na informace o podobě a původu stavby na planetě, o níž se doposud tvrdilo, že není a nikdy ani nebyla obývána. Druhý den se Jack a Konstantin pustili s pomocí pásových rypadel do odkrývání prvních vrstev zeminy z úpatí kopce.
Jana zpočátku jen odevzdaně čekala u vysílačky, v plastotitanové montované budově, na jejich první objevy. Na sklonku dne se skutečně podařilo odkrýt základ stavby a Jack z něho odštípl zlomek materiálu k laboratornímu zkoumání. Ještě večer dorazila do Houstonu první konkrétní informace:" Je to pískovec. Obyčejný pískovec, jaký je znám i na Zemi. Zatím nelze říci, zda má stavba dutinu nebo se jedná o nějaký monolit. Stáří horniny bude možné určit až na Zemi, s vybavením, které máme k dispozici, to není možné. Konec."
Vědci tedy měli opět o čem přemýšlet. Byla přece jen kdysi Venuše obydlena? Navštívila ji mimozemská civilizace nebo kdysi existovala na zemi společnost, jejíž technická úroveň umožňovala vesmírné lety? Co Atlantida? Říše Mu? A jiné bájné civilizace?
Práce na planetě bohyně lásky mezitím pokračovala. Za další tři dny již bylo jasné, že se jedná o monolitickou stavbu vysokou asi dvacet metrů, s pětimetrovou základnou. "Vypadá to na pískovcový model rakety!" zněla další informace odeslaná k modré planetě. "Objekt ještě není zcela odkryt, ale je zřejmé, že jde o sloupovitý útvar, mírně se zužující k vrcholu."
To byly další podněty k bouřlivým vědeckým diskuzím na Zemi. Postavili snad původní obyvatelé planety pomník na paměť návštěvy cizích kosmonautů? Dosavadní výzkumy však tvrdí, že i když před mnoha tisíci léty mohlo klima Venuše být příznivější, existence humanoidního života je vyloučena! Co tedy návštěva z jiné planety?
Pak konečně dorazila do střediska v Houstonu překvapivá zpráva Jany Čermákové. Když se jí, po návratu domů, novináři ptali, jak mohla s takovou jistotou vědět, že objekt je pozemského původu, ještě než byl zcela odkryt a jeho stáří a materiál potvrzen laboratorními výzkumy na Zemi, mladá archeoložka s uzarděním odpověděla: " Život na Venuši, podle dosavadních výzkumů, nebyl potvrzen. Rovněž v nejbližších galaxiích jsme zatím neobjevili žádné známky inteligentního života. Jestliže lidskou populaci, před staletími, napadlo pojmenovat tuto planetu po antické bohyni lásky, stejné důvody musely vést k témuž závěru i dávnou civilizaci, jež dosáhla přinejmenším dnešní technické úrovně. Ať už to byla Atlantida nebo jiná společnost. Každopádně to však museli být lidé, kteří vypadali jako my! A postavili na dosažené planetě pomník, na důkaz, kam až dospěli ve svých technických možnostech. Zároveň však něco jako obětinu planetě bohyně lásky. A protože jsem žena, stejně jako byla Venuše, či bohyně, po níž si oni tento vesmírný objekt pojmenovali, poznala jsem, ještě před úplným odkrytím té stavby, že se jedná o gigantický falus!"