Televizní štáb odjel před čtyřmi hodinami. I celý vědecký tým se sbalil před hodinou a teď už postávalo u jezera jenom pár místních, ovšem i většinu těch zahnal studený vzduch přicházející se stmíváním do svých domovů, a poslední dva cizinci - organizátoři akce. Peter Sellers odškrtl poslední řádek ve formuláři a předal jej dopravní službě na objednávku. Když se loučil s řidičem velké terénní avie, šla mu od úst pára, taková byla zima. Zalézala až pod kůži.
„Takže nic,“ povzdychl si (Peter doufal, že naposledy) Larry, který se před chvíli rozloučil se svým nejoblíbenějším jezerem. Larry ještě chvíli postával beze slov po jeho boku a ramena držel zvednutá u krku, aby mu naň netáhlo. Na bundě mu svítil bílý nápis “I love Lochness“ .
„Tak už pojď,“ pobídl ho Peter.
„Dej mi ještě poslední pohled,“ vydechl Larry, až se mu u úst vytvořil velký bílý obláček páry. Peter zakroutil hlavou a šel do auta, přece tady nebude mrznout do aleluja.
Larry se začal houpat v kolenou, aby se trochu zahřál. Už snad posté zíral na hladinu jezera, která se čeřila větrem v malé vlnky. Byla neobvykla temná, jako by chtěla, aby neviděli na dno. Jako by skrývala nějaké tajemství. To bylo první, co Larry řekl, když sem přijeli. Teď už ta krásná slova použít nemůže.
Lochnesská příšera neexistuje. Zkusili snad všechno. A nic.
Larry si už potisíceré oddychl. Kopl do malého kamínku a chtěl jít k autu, ale cítil, že musí něco říct.
„No, měli jsme se tu fajn, tak příště,“ hlesl a hned na to zakroutil hlavou nad tím, co to vlastně provádí. Otočil se a vykročil, pak ale ještě jednou obrátil hlavu:
„A stejně existuješ.“ V tu chvíli zavál trochu studenější vítr a voda se rozčeřila, až vytvořila vysoké vlnky. Uprostřed jezera něco přerušilo pravidelně rozbouřenou hladinu. Pomalu to vystupovalo ven.
Larry zíral, jak se z několika metrové hloubky vynořila postava mladé dívky a jak kráčela, s vodu po lýtka, těch několik desítek metrů k mělčině. Larry otevřel ústa.
Dívčina noha se dotkla kamenů na břehu. Byla bosá. Až teď si Larry uvědomil, že je dívka nahá. Ale přesto bylo její tělo do něčeho zahaleno... Larry si důkladně prohlédnul její podivnou pokožku, bledou, ale nebyla pod ní vidět jediná žilka. Larryho nějakým způsobem napadlo, že je to tím, jak silnou má kůži. Vždyť on se klepal zimou, zatímco ona tam stála skoro nahá a ani nejsilnější závan větru na ni neměl sebemenší vliv. Podíval se na její polodlouhé, modravé vlasy. Nevypadaly jako vlasy, ale spíš jako sladkovodní řasy. A na její oči. Duhovky byly větší, než u normálního člověka, a měly hranaté zakončení. Byly tmavě modré, se žlutými skvrnkami. Zúžené černé panenky se na něj dívaly, jako by věděly, proč sem Larry vážil tu cestu až z Cansasu. Že na tenhle okamžik čekal od svých devíti let, kdy spadl do moře a NĚCO ho vytáhlo ven. Larry věděl, kdo je ta dívka.
Petera už nebavilo čekat v autě, vystoupil a šel říct tomu bláznovi, že jede s ním nebo bez něj. Teprve, když si stoupnul k jeho boku a spatřil jeho rozevřená ústa, podíval se na tu dívku. Připadala mu tak na patnáct let. Divně se na něj dívala.
„Tady bys neměla co dělat, holčičko. Jak se jmenuješ?“ řekl pokud možno mile a hodil na tu pomátnutou holku úsměv, kterým vždy obdařuje svého šestiletého synovce. Holka jenom zvedla jedno obočí, vítr rychle ustal. Udělala krok blíž k Peterovi, takže se její oči ještě víc zúžily. Larry se na něj také otočil, chtěl vykřiknout :“Jak to sní mluvíš?!“ , ale měl úplně sucho v hrdle z toho, jak měl doteď otevřenou pusu. Pohlédl zpět na dívku, připadalo mu, že se její tmavomodré, jakoby z konců olámané duhovky točily dokolečka.
„Zvláštní,“ promluvila hlasem hrubým a bublavým, jakoby vycházel z hlouby nějaké jeskyně, „Po celé ty věky mě nazýváte…“ dívka se odmlčela, aby se vpila pohledem do Larryho, „Lochnesskou příšerou. A teď...“ vrátila oči k Peterovi, „se mě ptáte na jméno?“ Na jejích rtech se objevil úšklebek, ve kterým Larry poznal pokus o úsměv. Dívčiny oči o poznání ztvrdly,a asi se i přestaly točit, když zavrčela: „Nech mě se zasmát.“
Peter stál jako zkamenělý a ani se neohlédl, když kolem něj dívka prošla. Larrymu létaly hlavou myšlenky o tom, jak spatřila průzkumné čluny a přístroje, něco o změně bydlení, o nejbližších jezerech, kde kdysi také spatřili neidentifikovatelné zvíře ve vodě…Něco o přizpůsobení se podmínkám,ale jak, jak mohla změnit podobu na lidskou…?
Dívka pomalu kráčela po oblých kamenech, které mrazily jako led, ale ona je necítila. Spodek jejích chodidel totiž pokrývala vrstva silných šupin. Kanada by ušla, slyšela, že tam je spousta obrovských jezer. Když už byla dostatečně daleko od těch dvou, zastudil je první poryv ledového větru. Všechno bylo černé, modré a šedé. Jenom na Larryho bundě zářil bílý nápis I love Lochness.
