|
|
15.9.2003
Na město padl lačný stín a v uličkách se šeří,
noc otvírá svůj tmavý klín a čas jí vládu svěřil,
Já bloudím naším městem, sám o starých časech sníce,
tu vidím úzkou uličku, co v mých snech objeví se.
Dláždění kamenné, domy a na nich jako svíce,
do ticha září lucerny, když s tmou noc ožení se.
Ulička úzká, malebná, já častokrát šel tudy,
nevnímal krásu staletou, ze spěchu snad či z nudy.
Až dnes večer jsem ji objevil, tu prastarou krásu,
když myslel jsem na lásku svou a na propasti času.
Na lásku a krutý čas, co každému stejně měří,
na dívku krásnou, jež není mou a jiný si ji střeží.
Tam na začátku uličky, na malém plácku sedím,
popíjím zralé víno, na krásu její hledím.
Je zákoutím milenců, za ruce se vodí spolu,
pomalu, bez spěchu, tu nahoru jdou, tu zas dolů.
Vlahý letní deštík se náhle snáší na dláždění,
postříbří chodníky, pro vzduch je vlhké osvěžení.
Pod stromem se tisknou milenci, tam uprostřed deště,
on něžně líbá ji a ona sladce šeptá: "Ještě."
A déšť se snáší z hůry a vzduchem krůpěj proniká,
cítím každou kapičku, to slzí oči básníka.
Básníka co pláče jen pro svoji tajnou lásku,
když marně čeká na můzu svou, tu mladičkou krásku.
Básníka co sedí u vína, v němž pravdu hledá sám,
o dívce krásné přemýšlí, zda říct jí: "Rád tě mám."
Z cigarety stoupá dým tam nahoru pod deštníky,
po dešti vzduch jak křišťál je a plný erotiky.
Uličkou chodí milenci, jsou celí roztoužení,
polibek mění za polibek a něžná pohlazení.
Tam v úzké naší uličce si něžností své mění,
já jim jen tiše závidím lásku i roztoužení.
Orian - další články
|
