|
|
Bezmeznou lásku a obdiv jejich,
jako daň za svou přízeň si bral,
dovolil hřát jim se v blízkosti jeho,
sám však jen smutek rozséval...
Rány na duši krutější byly,
všech muk a trestů tělesných,
přes okouzlení své však blázni necítili,
na rtech jeho krůpějí jedových…
Přišla však chvíle, ozval se kacíř,
„Vždyť on tropí si jen posměšky z nás!
a lhostejnost za naši lásku nám vrací,
proč máme my ho uctívat?“
Údiv zračil se v pohledu jeho,
navěky vděční měli mu ti ubožáci být,
v hloubi duše pýchou svou raněn,
opustil nízkost tvorů těch smrtelných…
Žaluje země, chvějí se světy,
zvedá se hvězdný prach,
pálí to více jak rány bičem,
všem chybí ten polobůh, schází a jak…
Nadále vládne představám snovým,
ač hvězdy vzaly si ho zpět,
zářivější supernovy,
nechal srdce navždy hladovět…
…kniha o Michaelovi, sedmém z Temných andělů, kapitola druhá…
|
