|
|
Veselý život malých zvířátek - Přesně takto se jmenuje soubor povídek, které se právě zrodily z mého pera. Události však pocházejí z nepsaných fantazijních vypravování mezi mnou a mým bratrem, toto je jen jejich nejroztomilejší zlomek, jediný zaznamenaný!
První dvě povídky tvoří uzavřený celek, jehož přečtení neznamená nutně hltání celého cyklu. Prvních šest totéž. Tak jen vítejte mezi křížky!
Mr.Felix
1: Agent na dovolené (17.7.2003)
Jede! Jede na motorce! Nekonečnou plání, nizoučkým porostem. Jen stěží se vyhýbá velkým kamenům.
Pfi-fi-fi-fi-fi, prosvištělo mu nad hlavou. Podřadil, přitáhl plyn a bravurně prokličkoval mezi křovisky. Stále neví, kde střelec je, nevidí ho. Tlaps! Přímo před něj! „Tak ono je jich tady víc!“ Motor burácí. Žene se téměř stovkou tím nepřehledným marastem. Smyčka-esíčko-kamen-keře, každou vteřinu se vyhýbá několika překážkám. Neví kam jet, kam uhnout.
Pfi-finnng již nejméně 4 ostřelovači. Plupš, teď úplně za mnou, prásk prásk.
Motorka se smýkla – padám – letím - přede mnou jen ostré kameny… (!)
***
Ilras Jaden se prudce posadil na posteli a praštil se o hořejší pelest. Z obličeje mu kapal pot, křečovitě svíral samopal. Chvíli udiveně koukal, že si nerozdrásal tělo pádem z motocyklu, ale ani že není ani doma na posteli.Vyšel na palubu a tří a půl kilovou zbraň si zavěsil přes rameno. „Zase mě dostali,“ prohlásil ironicky a tyhle noční můry už ho vážně začaly štvát.
Kritickým okem obhlédl loď. Na zádi seděl ten indián, co večer zaléhá při západu a vstává s poslední hvězdou. Prováděl zvláštní pohyby a tiše drmolil neznámá slova. Ilras nerušil jeho ranní modlitbu k Bohu Slunce; raděj zvedl poklop a poslouchal pravidelný tikot dieselového motoru. Zkontroloval stav oleje a dalších kapalin. Neměl rudochy rád, jako by mu ve spánku měli vrazit dýku do zad, aspoň takové pocity v sobě pěstoval.
Poté k indiánovi přiskočil a hned z něj tahal hlášení. „Žádné nebezpečí -- není blízko, veliteli“ odpověděl indián mírně, lámanou mezinárodní řečí.
„A kde je hlídka?!“zuřil.
„Poslal spát, hlídka unavená, nebezpečí není..“
Užuž chtěl tomu muži se spousty korálky, pronic-zanic, sprostě vynadat, ale ještě si to rozmyslel. ‚Přece mám ještě nějakou vůli,‘ řekl si, ‚nesmím se té svojí mrzutosti tak poddávat.‘
Vylezl do kajuty a navzdory indiánovu ujištění vzal dalekohled a pečlivě pátral po horizontu. „Tenhle výlet mi byl čert dlužen“ bručel a stále sledoval radar, „moh jsem sedět doma u počítače a vymejšlet špionážní fígle na Gwiloxnetu. Jenže to se člověk svěří nějakýmu plukovníkovi, že ho trápí noční můry; šup a už máš dovolenou v podobě mise na jinou planetu. … Prý dovolená,“ vzteká se a začne čistit svou zbraň, „myslíš si, že tě pošle k moři, a ono na moře! Paráda, co?“
Se staženým obočím pozoroval přibližující se pevninu. ‚Vždycky byl nedůvěřivý k lidem, co musel mít kolem. A nesnášel, když musel velet, ani mu to nešlo. Spoléhal jen na sebe; ano, nejlepší samostatný agent v celém Ragoru,‘ a vložil do samopalu náboje. Zkusmo zmáčkl spoušť a pročeřil vodu. Zbraň funguje precizně. Na tu se může spolehnout. Na zbraň a na ty s kterými osvobozoval vlast; na lidi, gobliny, i pár indiánů. Pravých hrdinných indiánů se samopaly. Kteří se proplíží i před nosem nepřítele. Pro ně má uznání. A ne pro tyhle pochybné domorodce, co se stále jen modlí. Kdyby je nepotřeboval, už by s nimi zamet.
***
Vylodění na ostrově IM1 proběhlo bez chyby. Kapitán lodi jim zamával a plul na ostrov indiánů, aby sehnali pracovníky pro sklizeň sladké trávy.
Vojáci na ostrově mezitím naskákali do aut a jeli místo sklizně zajistit. Ani Ilras již nebyl tak vypjatý, když spatřil nedotčenost zdejší přírody. Řidič dobře vedl teréní vůz, nemálo tím velitele odpoutal od jeho přehnané předvídavosti nebezpečí. Ilras se nestačil divit, s jakou svižností si dvouapůl litrový motor pohrává s terénem a staví novou cestu džunglí. Dokonce se chvíli vzdalovali i mohutnému nákladnímu Zubru, jehož půlmetru široké pneumatiky by měly být větší výhodou. S řidičem chvíli zaujatě konverzovali o přednostech tohoto modelu Farmer 2, jehož výroba se teprve rozjížděla. Skoro už zapomněl dávat pozor na cestu…když náhle - záblesk!!!
Cosi stříbrné, za mladými listnáči.
Vozidla se rozdělila, z náklaďáku seskočili pěšáci. Muž u kulometu připraven krýt jejich pozice. Prsty na spouštích jen marně čekaly, odkud vyrazí nepřítel.
Dojeli na základnu.
***
Byla to dvě malá pole tlusté cukrové trávy, která už čekala na svou první sklizeň. Nižší listnatý porost, kterým přijeli, ji obklopoval jen z jedné strany, z druhé se tyčil vysoký jehličnatý les u kraje dost řídký a prosvětlený. Na neširokém pruhu mezi lesem a listnáči rostly jen nízké keře a traviny, dalo se zde jak průsekem dohlédnout až na moře. Tudy se také kroutila jediná cesta, již projede i normální automobil.
U každého travného pole stojí kvasná věž a kousek od nich také malá rafinérie, což je budova s kopulí, obklopená velkými ventilátorovými chladiči. Všechny stroje jsou zaplombovány, přistoupit se může jen k řídícímu panelu a kohoutům na potrubí. Velitel se nemálo podivoval vyspělosti Dangeronců, kteří to tu Ragoru z milosti postavili. Stiskem jediného tlačítka se mu podařilo nahodit elektrárnu, která však byla skrytá někde v lesích a nikdo z vojáků ji dosud nenašel.
Postavili tábor; počkali, až přivezou indiány a zorganozovali práce. Domorodci pracovali svědomitě, žádný nebral k srdci, s jakým despektem na ně vojáci hledí. Vždyť měli možnost vydělat si na rybářské sítě, pušky, čluny, svítilny a vůbec věci, o nichž se jim předtím ani nezdálo! Po pár dnech již nebylo co zařizovat, protože dělníci se proces sklízení trávy naučili a pracovali samostatně.
„Starej z toho dělá kovbojku.“ zaslechl velitel při jedné obchůzce a nemálo ho to dopálilo. Pravda, že by toto pro něj měla být dovolená plná odpočinku, ale obezřetnost je přece vždycky na místě, ne? „Šaškujem tu se samopalama, dobýváme liduprázdná políčka, hledáme miny, von je fakt poslední dobou trochu fi-fi-fii,“ prohlásil ten druhý goblinský voják a loknul si pálenky.
‚Tak tohle! Oni mě tu budou ještě pomlouvat,‘ pomyslel si a tiše se vytratil. Málem už chtěl na vojáky vyrazit a přistihnout je při pití alkoholu, ale… 'Vždyť to zakázal(!), všechny lahve zabavil a nechal zamčené v lodi.' Potřeboval si promyslet, jak má reagovat, šel na chvilku do lesa.
***
Óóó, ty vysoké štíhlé stromy, připomínající borovice, ten ptačí zpěv… ‚Vůbec, jak dlouho už jsem vlastně nebyl v lese? Tedy…na vycházce..v lese.‘ Nevěděl. Tak se zaposlouchal do zpěvu ptáků a šumění větru v korunách jehličnanů, že si ani nevšiml toho drobného ťapkání a pobíhání. Na keřích okolo se leskly bobule různých barev, které vyzývaly k ochutnání. Chvilku přemýšlel, zda nemohou být jedovaté… …ale v tomto ráji, může mu něco uškodit? Natrhal hrstku těch nejčervenějších a chystal se je nasypat do pusy..
„Brůům!!“ vřísklo mu u nohy, až leknutím bobule rozsypal. „Brům, brům, brům, brum, brum!“ ozvalo se znovu nějaké malé žluté zvířátko, ale hned rychle odcupitalo za strom. Přiskočil, nahlédl za kmen, ale tam nikdo. Jen malá, jakoby myší, díra v zemi.
O kus dál vylezlo to žluté znovu. Nemohl se ubránit pocitu, že je to ovšem jiný z tvorečků. Byl mohutnější a v pacce držel špičatou třísku. „Brum!“ a cupital k jinému keři se žlutými bobulemi. Jednu utrhl a podával mu ji.
„Děkuji!“ pověděl sladce Ilras a bylo to po dlouhé době poprvé, co se z upřímné radosti usmál. Zviřátko opět uchopilo třísku, jakoby bylo připraveno se s ní bránit a odcupitalo do vzdálenosti, kde na ně člověk nemohl dosáhnout.
„Neboj se mě, nic ti neudělám,“ a sedl si na bobek, aby lépe viděl. Rázem byl obklopen desítkami těch tvorečků. Byli podobni medvídkům, alespoň v obličeji; vysocí kolem deseti centimetrů; běhali vzpřímeně po zadních tlapkách, přední měli rozpažené do stran, což působilo srandovně.
Ano, „křížek“! Teď si vzpomněl, jak se říká té „podivné potvůrce“, kterou s sebou stále nosí jeden agent z Vyspělých států. Dozajista, křížci. Musí pocházet z tohoto lesa.
‚Ha, tak jednoho z vás má Edwin Krau, ten vtipný agent přezdívaný Děda.‘ Ilras si vzpomněl na všechny úspěšné akce toho pětašedesátníka, v nichž mnohokrát byli protivníky. Dědovi jeho vycvičený Křížek pomáhá v práci i soukromí. Proleze kamkoliv, vyčmuchá každého, dobře rozumí všem příkazům svého pána.
Ilras se koukal pozorně okolo sebe, kde běhali menší i větší křížkové, hráli si, skotačili a vůbec se tvářili neohroženě a bezstarostně, že ho to dojímalo. Podával zviřátkům klacíky, hrál si s nimi, nechal je po sobě lézt. A jedl již jen sladké žluté bobule z toho keře, který mu křížci ukázali.
***
Chodil za nimi do lesa každý den a o průběh prací se už nestaral. Nepřítomnost velitele ostatně nikomu nevadila. Vojáci i indiáni dokázali pracovat samostatně.
Ilras pozorováním medvídků postupně poznal, jak to v jejich tisícové civilizaci hodí, kdo vykonává jaké práce; jak vše funguje, aby vládla harmonie a blahobyt.
Až přišel den odjezdu vojáků, pole byla posečená, indiáni dostali výplatu a balil se tábor. Tehdy přišel mezi křížky naposled. Nevšímal si anitak samotných mláďátek, která si s ‚člověkem‘ vždy ráda hrála, když je zvedal do výše, kam sotvakterý křížek vyleze po stromě. Spíš už pár dní pozoroval jednoho z nich, jenž se choval úplně jinak. Byl víc zdrženlivý a odměřeně velitele pozoroval z uctivé vzdálenosti, přitom neustále v pacce svíral kopí. Hlídal malé, aby si nic neudělali; tu a tam za ním přicupital nějaký pracující křížek a potichu spolu rozmlouvali svým brumáním.
Ilras odtušil, že tento zvláštní křížek ví, že dnes od nich musí odejít. Dlouho si koukali do očí. Až pak se k němu křížek spola nedůvěřivě přišoural a vlezl mu do dlaně. „Brum, brum.“ řekl a znělo to smutně a s pochopením. Moc se mu líbil. Nejopatrnější, nejmoudřejší, nejlepší ze všech křížků!
Hned začal uvažovat, jaké by to bylo mít jednoho medvídka s sebou na vojenských akcích. Prozkoumával by terén, varoval před nebezpečím... Náhle do něj vjelo takové vzrušení, jako když tehdá bojovali za osvobození goblinů. Jako za starých časů, kdy jeho život míval smysl a nová práce byla tak zodpovědná a napínavá.
Měl hroznou chuť, vzít si jednoho křížka s sebou a právě tohoto. Jenže zároveň si uvědomoval, že ho přece nemůže unést z domova a pryč od jeho druhů. Prudce se zvedl a vykročil k vozidlům. S potěšením zjistil, že za ním skupinka medvídků hopsá. Zamával jim dětinsky a sám sobě se usmál. Jak by si přál zůstat tu s nimi na tomto ostrově míru a sladké trávy! „Nebojte, vrátím se!“ vykřikl vesele a rozběhl se, aby jim utekl a nevzal žádného omylem do auta.
Vozidla se dala na velitelův příkaz do pohybu a kolíbala se blátivou cestou k lodi. Tam se rozloučili i s posledním indiánem. Ilras k němu zdráhavě přistoupil a věnoval mu svůj vojenský dalekohled. ‚Snad mi mou hrubost odpustil‘ pomyslel si velitel a byl rád, že měl kolem sebe lidi, na něž se mohl spolehnout.
I my mu odpustme a přejmeme mu, ať se brzy setká s křížky. S jedinou rodinou a přáteli, které teď má.
A že má v hlavě jen špionáž a válčení? Jak by ne! Ničím jiným nežije. A mladý gobliní stát Ragor ho ve svých službách potřebuje.
Čtěte druhé pokračování Zadumaný Zpod Kamene. Bez něj by tato povídka neměla smysl! |
