(7/2003)
Pokračování, druhá povídka cyklu. Zadumaný vylezl z nory a opatrně zavětřil. Poté vyběhl, pečlivě obhlédl okolí a vrátil se zpátky. A už za ním běželo spoustu křížků, každý po své práci. Samičky sbírat lístky a bobule, samci na lov brouků a jiného hmyzu. Zadumaný zkontroloval hlídky a sám se posadil na vysoký kámen, odkud měl dobrý přehled po okolí.
Někteří křížkové v jiných částech lesa již dávno bezstarostně skotačili, ale to Zadumaný neměl rád. Pod Kamenem vládl pořádek. Ostatně to byl jediný kmen, kde ještě dodnes drželi hlídky a kde od západu do východu slunce směl ven jen ten, komu to dovolil ten z hlídky Nejstarší.
Zadumaný se vyhříval na vycházejícícm sluníčku a přemýšlel, co bude dnes třeba zařídit. Nanosit vodu do nádrže, vynést plesnivou myš ze zásobárny…mimochodem, až se vyčistí, dala by se tam uložit nová semena. Jenže to už by dneska nestihli, vždyť musí k večeru nechat vykoupat děti. ‚No jasně! Jak jen mohu zapomenout na koupání,‘ a praštil se packou do čela.
Samičky už nasbíraly bobule a Zadumaný se vracel s nimi. „Brum! Zase zadumaný, brum!“ povídaly. ‚A jak bych nebyl, kdo by to za mne vymyslel?‘ pomyslel si on, ale neřekl nic. ‚Byly bychom jak u ostatních kmenů, kde si každý běhá kdy chce, kde chce a žádné hlídky se nedrží.‘
Ano, křížkové Pod Kamenem platili za nejsveřepější v okolí. Bůhví jak by dneska žila malá hrstka medvídků, kdyby bojovníci Zpod Kamene nevyhráli Druhou myší válku! Jenže samé myšlení křížků je příliš hravé, svobodomyslné a naivní, než aby je bylo možno držet pevným řádem.
Zadumaný vklouzl do podzemí, ale ještě dříve, než k náčelníkovi, vydal se k ohni. Už procházel jílovou stěnou, kterou uplácali, aby se žár nemohl šířit dál. Strážce ohně ho pozdravil.
„Brum, jak to jde?“ tázal se příchozí.
„Brum, dobře!“
„Ještě přidej šišku, bude třeba hodně popela na brouky!“ zavelel a nebyl si jist, zda zná strážce slovo ‚potřeba‘.
(Poznámka(1): To nejkratší, co jde napsat o jazyce křížků: Každé slovo je zvukem něco mezi Brum a vypísknutím. A podle důrazu, či tónu vypísknutí se slova rozlišují. Velký význam má i gestikulace, která dává smysl hlavně větám z podstatných jmen (80%), když neexistují potřebná slovesa. Vyskytují se i slova složená, ze dvou i tří tónů.
Vše zní samozřejmě o mnoho primitivněji, než jsem to já napsal v češtině, „jak to jde“ je třeba jedno slovo. A tu dlouhou větu vysloví způsobem: slovo „šiška“ + gestikulace ve směru do ohně; slovo „potřeba“ + slovo „popel“ + gestikulace „zahrabat“+slovo „brouk“.
Jazyk je nejrozvinutější právě u kmene Pod Kamenem a kmene V Mechu. Ale všechna slova ovládají skutečně jen náčelníci, hlídači a velmi chytří křížkové (tak 10% kmene). Ostatní křížkové starší jedny deště jakžtakž mluví.) Ale kousky z nalámaných šišek přidal, takže v pořádku. Zadumaný ještě prohlédl komín a ventilační chodbičky, zda nejsou ucpané a pak teprv šel za náčelníkem. Beznohý již čekal, až za ním přijdou. Zadumaný se starci poklonil a pak ho spolu s Řapíkem vynesli na sluníčko. Poté náčelníkovi vysvětlil svůj plán na dnešek a ten zvolna pokýval hlavou. „Dobře činíš. Tys moudrý. Já brzo odejdu a z tebe náčelník, Zadumaný.“
Ale Zadumaný to věděl. Celé jedny deště již Křížky vedl fakticky on, nechal vybudovat podzemní nádrž na vodu. O důvěru Beznohého se zasloužil již v Druhé myší válce, kdy ještě jako kluk stál po jeho boku a v tlapce svíral kopí s napálenou špičkou. A právě náčelník přišel ve válce o nohu; prali se s těmi krvelačnými myšmi, co mohli. Beznohý si získal pověst rytíře mezi všemi medvídky a byl to právě on, kdo postavil velkou jílovou pec přímo v podzemním labyrintu. Přes rozmístěné žhavé uhlíky totiž myši nechodily.
Samci se právě vrátili z lovu. Museli jít dost daleko, protože jiné kmeny si na lovu nepočínali opatrně a všechny brouky z okolí postupně plašili, neumětelové! „A teď šup pro vodu!“ velel hbitě Zadumaný, dokuď si medvídci nezačali hrát a byla ještě jakš-takš pracovní morálka. A už běželi, zástup samců i samiček, víc jak polovina kmene. K potoku to bylo dál; běželi i přes území jiných kmenů, kde samozřejmě zbudili náležitou pozornost. Nemálo křížků v tom uvidělo poutavou zábavu a rychle si sehnali skořápku od oříšku, aby rovněž mohli nosit vodu spolu s pracovníky Zpod Kamene. Asi byste se potrhali smíchy, vidět tolik žlutých, jak v řadě za sebou slézají k potůčku, jeden po druhém naberou a s plnou skořápkou se drápou zpátky nahoru.
Při cestě zpátky najednou proti nim člen hlídky. „Zadumaný, v lese možná nebezpečí! Křížci Od Zkrouceného Stromu prý viděli dunící zvířata. U sladké trávy!“
„U sladké trávy stále není v lese,“ řekl sice Zadumaný. Ale předal členovi hlídky svůj oříšek s vodou a pověřil ho, aby kmen dovedl domů. V ohrožení nechť vodu rozlijí a rozutečou se, ale lepší je donést. (Člen hlídky všechna jeho slova ne moc dobře pochopil, ale jednal správně.)
A zadumaný pelášil, hopsal a skákal přes kořeny. Po cestě vrazil do sídel dvou kmenů a rozhlásil, ať jsou ostražití, popřípadě se skryjí. A už byl doma a vletěl do nory po hlavě, až porazil Nejstaršího z hlídky.
„Nebezpečí, pohotovost! Dva zvědové ke Zkroucenému Stromu a k palouku. Ať se hned vrátí a přinesou zprávy.“ Prozatím zvýšili počet hlídačů, mužům rozdali kopí a děti a samičky zaháněli do nor. Zadumaný vylezl na velký kámen a rozhlédl se. Nosiči s vodou už se vraceli. Tak tedy vzal tři dobré bojovníky a šel naproti zvědům. Cestou varovali ostatní křížky.
Ovšem nic tak závažného to nebylo. Na louce pracovali hnědí dvounozí, kolem nich ještě jiní zelení, které medvídci nikdy neviděli. Spatřili také velká dunící zvířata, však teď byla utichlá a spala. Zadumaný uhodl, že se do lesa nechystají. Ale pro jistotu zde držel dva pozorovatele a dva posly, kteří by okamžitě vyrazili varovat sídliště.
U jiných kmenů se život vrátil do průběžné bezstarostnosti, jen Pod Kamenem trvalo podezření. Teprve k večeru vyslali pro vodu menší skupinku s ozbrojeným doprovodem. Koupání dětí se odložilo.
Zadumaný celou noc nespal. Zásob měli dost, oheň udržovaný, jen ta voda. Přes noc přišlo hlášení, že dva vojáci vstoupili na kraj lesa. Nechal velet nejstaršího z hlídky a sám se šel přesvěčit, o co se jedná. Dvounozí svými obrovskými tlapkami sbírali suché větve a šišky. Počkat--šišky!? Určitě na oheň!
‚Tak oni také jedí pečené brouky…(!)“ došlo nejchytřejšímu z křížků. :-)
***
Jenže druhý den to bylo jiné. Nejdříve přišly zprávy, že zvířata na louce jsou příliš líná a dneska se zřejmě sotva hnou. Když náhle jeden kráčel lesem! Byl to hrůzný pohled! Ti nezodpovědníci z jiných kmenů zalézali do nor teprve pár jeho kroků před ním. Zadumaný seděl na kameni a jenom kroutil hlavou. ‚Kde jsou poslové?‘
Ale ti ať cupitali, jak uháněli, byly člověku sotva v patách. Náhle se zastavil u zlých bobulí. Pod keřem se třásli schovaní křížkové Od Stráňky. Poslové kolem něj konečně proběhli a zaskočili do domácích nor. Ale ten vysoký trhal zlé bobule a chtěl je sníst. V nejchytřejším křížkovi to vřelo. Má upoutat pozornost na sebe a zachránit tu dvounohou obludu? Nebo ji nechat umřít a zbavit se tak ohrožení? Jedno, nebo druhé? Tak copak!
Ale v tom kolem člověka probíhají ještě nějací zmatení Z Houštinky. „Proboha, co tito moulové!“ vypískl Zadumaný. Jenže jeden z probíhajících si všimne, že vysoký trhá zlé bobule. Lekne se. Začne poděšeně brumat.
Zadumaný a jeho bojovníci nečekají. Vybíhají po něm. Ten vystrašenec, když se na něj dvounohý podíval, zalezl za strom. Tam všechny nezbedy čapli bojovníci a strčili do nejbližší nory. Dvounohý přichází.
I domácí se skrývají. Zadumaný prosvištěl labyrintem a vylézá úplně jinou norou. „Brum!“ ozývá se. Ten vysoký se mu dvakrát nelíbí, ale udělal, co bylo podle jeho rozumu správné. Navedl vysokého k jinému keři a sám mu trhá bobuli. „Jíst jen dobré bobule, žluté, jak my křížci!“ povídá a rychle sbírá kopí a odbíhá z dosahu jeho dlouhé tlapky.
Vysoký promluvil a v jeho hlase bylo překvapení a nevinnost. Křížek mu nevěří a drží se dál. Kopí stále připravené.
Jenže ze všech nor už vykukovaly žluté zvědavé hlavičky. Pak naráz vyběhli, a jak poznali, že jim neublíží, hned si návštěvníka oblíbili. Mláďata i staří mu šplhají po zvláštní zelené srsti, pod kterou se dalo i zalézt.
***
Pár sluncí za medvídky chodil. Ukazovali mu, jak žijí a žili pro něj a s ním. Až jednou po ránu přišel smutnější než obvykle.
Zadumaný se vyhříval na sluníčku a přemýšlel. ‚Všichni o vysokém ví, že medvídkům neubližuje; jen já, nejsveřepější Pod Kamenem, k němu stále budu nedůvěřivý?‘ … Opatrně vstal a pomalu přiťapkal k Ilrasovi. Ten ho vzal do dlaně, zvedl a dlouho si hleděli do očí. „Až k nám budeš mít opět cestu, zajdi. Je nám s Tebou dobře…!“ říkaly ty křížkovo.
Poté vojáka vyprovodili, spoustu žlutých vesele hopsalo a mávalo a Ilras promluvil veseleji, než jindy. A Zadumaný Zpod Kamene jakoby rozuměl jeho slovům, nebo alespoň pochopil, že se spolu ještě uvidí. ‚Jistě má také povinnosti u svého kmene,‘ řekl, když zkoumal pole s posečenou sladkou trávou.
***
A nastaly dni, kdy křížci Pod Kamenem platili za nejhlavnější z kmenů a Zadumaný za jejich náčelníka, ač jím byl stále Beznohý, který to však mladšímu moudře přál. Jen ti V Mechu, povídaví a kulturní, nechtěli o nějakém vůdcovství kmene Pod Kamenem ani slyšet, vždycky měli svoji hlavu.
Zadumaný, nedlouho poté, vyrazil sám na dobrodružnou cestu, kam žádný křížek, co paměť sahá, nedošel. Vrátil se až za šest sluncí. Vedly ho stopy dunících zvířat, která nohy nikdy nezvedají. Došel až k velké vodě, dlouho po ní hleděl na vycházející slunce. Moře se vlnilo a pěnilo a křížek cítil, že někde tam v dáli je země, po níž jeho srdce touží chodit.
A jako doplněk přibaluji
stránky křížků, zajímavosti o žlutých tvorečcích, fotogalerii a mapu ostrova.
A těšte se na další povídky cyklu. Ukončil jsem to přeromanticky a ne moc napínavě, přecejen nejde o krvák, jenž máte hltat. Ale komu se to líbilo, pokračování opravdu je.