|
|
V útrobách labyrintu Num Gashka
Kradl jsem. Nestydím se učinit takovéto závažné prohlášení, které mou duši beztak tížilo po celý život. Jste prvními, jenž uslyší dávné vyprávění Asila Irva, proto prosím omluvte některá nepřesná vyjádření, která způsobila stará mysl skrývající se pod šedivějící hlavou.
Vše pro mne začalo obyčejným ránem v zatuchlé ubytovně na planetě Hitch. Pokud znáte Hitch, či jste jej, k vaší smůle, navštívili, nebo dokonce, nedej Bože, jste se tu narodili, znáte vskutku hrůzunahánějící podmínky.
Samotná planeta Hitch měla shořet i se svým obřím sluncem již před několika sty lety-možná by tak ušetřila vesmír před několika sty nebezpečných individuí. Leč nestalo se tak a veškeré obyvatelstvo, které nemělo peníze na odlet, bylo zahnáno žárem rozpínajícího se slunce do podzemních chodeb a tunelů.
Vyrůstal jsem sám bez rodičů v sekci 9C. Tato sekce a jí podobné patří k těm nejmírnější, jaké si na Hitchi smíte vybrat; krade se tu jen v noci, zabíjení je tvrdě trestáno a obyvatelé tunelu se starají jen o sebe.
Ráno jsem jako obvykle vstal, protřel si slepené oči a zamířil do koupelny. Vynechám části vyprávění, ve kterých bych přímo napadal závadnost vody na Hitchi, ale pokud napíši, že voda byla více špinavá, než čístá, snad si o takovémto produktu podzemní těžby utvoříte vlastní představy.
Jakmile jsem se převlékl do svého pracovního oděvu, sestávajícího z prodřených džínsů a trička pokrytého olejovými skrvnami, vyšel jsem do své každodenní povinnosti. Práce mne nikdy nebrala a proto jsem se se svým vrtákem prokutal pouze do poloviny denní normy, s tím, že zbytek si nechám na zítřek, kdy mne určitě postihne vrtkavá nemoc a totiž pracovní zápal.
Motor ještě nestačil vychladnout, hydraulická kladiva a vrtáky stále mírně vybrovali, když na okénko vrtáku kdosi zaťukal. Zubící se, ušpiněnou tvář Nicka Henryho, který se s rukama v kapsách potloukal kolem, jsem vídal každičký den. Jakpak by také ne, vždyť to byl můj nejlepší přítel a soused na ubytovně.
,,Tak jak se ti dnes pracovalo?" zeptal se rutinně. ,,Zase jsi udělal jen polovičku denní normy?"
,,Náhodou jsem prorazil kilometr navíc," zalhal jsem. ,,A co se tu tak potloukáš? Nemáš být ve svém škuneru?" Škunerem se u nás krtků, jak nás lidé přezdívali, říkalo mechanickým vrtákům.
,,Mám," odtušil a vítězoslavně se napřímil. ,,Ale řekl jsem si, že je čas vypadnout z tohohle svrabu a možná bych mohl přibrat i svého kamaráda."
Nevěřil jsem mu. Podobné výroky jsem používal i já u páté skleničky v Mechanickém nalévači, ale i při tak podnapilém stavu jsem dobře věděl, že plácám úplné hlouposti- letenka stála víc, než byl můj dvouroční plat.
,,Aha," odtušil jsem bez zájmu a stiskl řídící tlačítko škuneru. Najednou mi nepřipadala práce nudná, tedy přinejmenším lepší, než poslouchání Nickova snění.
,,Počkej!" zvolal, aby přehlučel vysokofrekvenční pískot startujících motorů.
,,Copak zase?" zeptal jsem se vyrušeně a vypl motory. Vůbec jsem nečekal, že chce pokračovat v konverzaci o tak utopických myšlenkách.
,,V hangáru stojí obchodní loď. Kdybychom se proplazili dovnitř, možná-"
,,Tak hele. Do žádné zlodějiny s tebou nejdu. Mí rodiče by se museli v hrobě obracet, kdyby věděli, že se s tebou o podobných věcech jenom bavím."
,,Tví rodiče, jak sám dobře víš, tě v téhle smrduté díře nechali z vlastní vůle. Když odlétali, byli si dobře jisti toho, co dělají, stejně jako si byli později jistí Piráti, že je okrádají a vhazují do volného vesmíru," osvětlil mi Nick pravdu.
,,Radši jdi," řekl jsem mu a hledal tlačítko pro zážeh.
,,Jak chceš. Ale nikdy neříkej, že jsem tě se svým plánem neseznámil. Kloky a Garry jdou se mnou, abys věděl. A ty si v tomhle škuneru třeba shnij," řekl podrážděně a otočil se na podpatku, aby odkráčel pryč.
,,Počkej," zastavil jsem přítele. ,,Kloky a Garry do toho jdou?"
,,Samozřejmě. Je to naprosto bezpečný plán. Nechápu, že jsem na něco podobného nepřišel už dříve."
,,A kolik peněz na tý lodi je?" zeptal jsem se.
,,Dost na to, abychom se odtud dostali jako zámožní občané. Tak co, jdeš do toho, nebo necháš svýho kamaráda samotnýho s takovou fúrou peněz?"
,,Nechám si to projít hlavou. Zítra ti dám vědět," odpověděl jsem.
,,Tak to už tam narazíš leda na vyšetřovací komisi, protože ta akce proběhne dnes večer."
,,Už dnes večer?" zhrozil jsem se, ,,tak narychlo nekradou ani profesionálové, jak chceš-"
,,Teorii nech na mě. Hlavně kývni, jestli do toho s náma jdeš," přerušil mne.
Hodně dlouho jsem se rozmýšlel. Nick však nebyl netrpělivý. Snad by se můj přítel nikdy nedočkal odpovědi, kdyby se vedle v okénku neobjevila tvář výkonného mistra, který se rozeběhl k mému škuneru a cosi křičel. Bylo mi jedno, co chce, ale souhlasně jsem na něj pokýval hlavou.
,,Tak ujednáno," prohlásil zubící se Nick, ačkoliv pokývání nesměřovalo k němu. ,,Dneska večer se pro tebe stavíme."
A tak jsem se dal na cestu zločinu vlastně čirou náhodou. Ale nebránil jsem se. Těsně před osmou hodinou jsem vyhledal ve svém ubohém šatníku černý oděv a v protějším pokoji sebral dívce punčochu na kuklu.
,,Jdeme," houkl na mne Nick přes zavřené dveře, když jsem seděl na rozpáraném gauči a modlil se ke králi podsvětí, jelikož tunely planety Hitch se ani jinak nazvat nedaly.
Otevřel jsem a vklouzl do šera chodby. I v přítmí jsem poznal vysokou a podsaditou siluetu Garryho, se kterým jsem se znal již ze sirotčince. Kloky byl naopak menší, zato mu špinavost koukala z temných očí. K přátelům se však tento navždy malý kluk choval většinou bez větších křiváren.
Cesta k podzemnímu hangáru trvala celou věčnost. Neustále jsem se ohlížel za sebe, jestli nás náhodou někdo nesleduje a přitom jsem se držel svých přátel jako přisáté klíště.
Za nejvyšší opatrnosti jsme se přes liduprázdný tunel, vystužený podpěrnými materiály, dostali až k těžké kované bráně do hangáru.
,,Co teď?" šeptl jsem do napínavého ticha. Vzduch před hangárem vždykcy páchl po krysách víc, než kterákoliv jiná část-nejspíš se živili rozlitým olejem.
,,Ta loď dokuje přímo pod větrací šachtou," vysvětlil mi Nick stejně tichým hlasem.
,,Tady někde by měl být větrák," uvažoval nahlas Garry zvučným hlasem.
Po kvapných vteřinách jsme opravdu nalezli rotující větrací jednotku a vypojili ji.
,,Nechápu, jak si někdo může myslet, že místo pod větrací šachtou je to nejlepší," uchechtl se Kloky a vlezl jako první do úplné tmy plechové spojky.
V zatuchlé rouře jsem se ocitl jako poslední a zaklopil za sebou víko-větrák jsem nechal, samozřejmě, vypnutý.
Tápal jsem ve tmě a vlhku a hledal kdesi vepředu bod světla. Zanedlouho jsem se srazil s Nickem, který číhal nad výstupem k cestě ven.
,,Kloky nám provrtá minivrtákem cestu dovnitř," vysvětloval tiše a naslouchal přitom hlasům strážců z místnosti pod námi.
Nezaslechl jsem žádný šelest, ani tření železné konstrukce, když se Nick sesunul dolů a vybídl mne k následování. Seskočil jsem těsně za jeho patou a v přikrčení se plížil k vytvořné skulině v plášti. Musel jsem uznat, že Kloky odvedl skvělou práci; plášť byl navržený tak, aby odolal silným nárazům malých meteoritků a vysokému žáru, jenž byl způsoben třením při klesání do atmosféry planet. Skláněl jsem se nad sice úzkou, avšak postačující štěrbinou v trupu-mistrovské dílo. Nicky tiše vklouzl dovnitř a já jej jako stín následoval.
V lodi bylo dost světla a mne, s jasným výhledem na okolí, ihned přešla počáteční nervozita.
,,Kde jsou peníze?" zeptal jsem se a rozhlížel se kolem. Nezahlédl jsem nic, než útulný obývák a dveře vedoucí ven.
,,Dole," odpověděl Nick stroze a vydal se řečeným směrem.
Já jsem jej tentokráte nenapodoboval a raději se uvelebil na pohovce. Nikdy jsem na podobné věci z pravé kůže nedopřál odpočinku svému skromnému pozadí. Byl jsem zvyklí na tvrdé, pérující sedátko škuneru a pohodlí a škuner jsou dvě naprosto odlišné věci.
,,Pojď sem," zvolal Kloky z nižšího patra. Nemuseli jsme se starat o hlasitost našich slov-veškeré zvuky pohltil několik centimetrů silný pancíř dveří i trupu, nehledě na vzdálenost hlídačů od tohoto plavidla.
S užaslýma očima, kterýma jsem sledoval pověšené cennosti na zdi, jsem sešel ke svým přátelům. Krásnější pohled se mi v životě nenaskyt; všude byly urovnány bankovky a zlatavé mince udávající žádavost jednotlivých druhů kreditů.
,,Moc se na to nedívej. Dokud to nedostaneme odtud, naše to není," prohlásil Garry a ládoval do svého pytle hrsti zelených papírků.
S radostí jsem se k jejich zábavě přidal. Líbilo se mi pomýšlet na budoucnost, která mě ve spojení s takovýmto bohatstvím čekala.
Nu, myslím, že jste si udělali jistou představu o tom, jak jsem strávil půl večera. Mohl bych plavat v celé té kořisti, kterou jsem získal. Při zpětném prolézání do větrací šachty mne i přes tu nádheru hryzalo svědomí. Nebylo správné krást a já jsem nikdy netušil, že se k něčemu podobnému uchýlím. Jenže pokud se opravdu chcete dostat z hnijící planety, uděláte téměř cokoliv, abyste získali šanci na stejněcenný život, jaký se dovoluje ostatním.
Kousek od průlezu ven z plechové větrací šachty jsem se ale zastavil a hodnou chvíli rozmýšlel. V tom dopravním letadle musí být i nějaký pěkný oblek. Možná bych bez něj měl problémy, kdybych se chtěl dostat z téhle planety. Víte, lidé, kteří chtějí opustit Hitch, obvykle nosí církevní roucho, hodnostářský úbor, čí ředitelský oblek. Já nic podobného nevlastnil a jistě by nastaly komplikace, kdybych vešel do dopravního fighteru v mých roztrhaných džínsách a tričku páchnoucím po oleji.
,,Jděte napřed," houkl jsem na své přátele, kteří vylézali šachtou ven. ,,Ještě si pro něco skočím."
A už jsem se plazil smrdutou rourou zpět. Možná za mne tenkrát hovořila pyšnost-a z koho by také ne, když jsem v pytly nesl více, než deset milionů kreditů?
Slezl jsem štěrbinou v plášti do trupu a zkoumal všechny prostory vyzdobené lodi. Kdesi v nejnižším patře jsem objevil, co jsem hledal; perfektně vyzdobenou chodbu, která nemohla být ničím jiným, než předsálým do honosných místností a převlékáren.
Otevřel jsem první dveře, které byly nejblíže a uhodil jsem hřebík přesně na hlavičku: celá velká místnost, do které jsem nahlédl, byla ze všech stran pokrytá skříňkami na převlékání. Inu, dal jsem se do práce:
Vybíral jsem si v těch nejlesklejších a nejdražších šatech, nejčastěji zdobených drahokami, či jinou drahou bižuterií. Nejdříve se mi zamlouval mohutný medvědí kožich, pak zase tygří roucho... Nemohl jsem se nasytit té krásy a vše se mi do pytle už nevešlo.
Otevřel jsem poslední, nejdelší skříň a nakoukl dovnitř. Tohle byla teprve nádhera! V horních poličkách se pomocí statické elektřiny vznášely dámské spodničky. Majitelka podobných pokrývek musila být opravdu nejen bohatá, ale i neobyčejně štíhlá, pokud nosila něco podobného.
Vzal jsem do rukou nejmenší kalhotky ze všech a zkoušel vykousnout safír všitý v popředí.
,,Chutnají vám?" ozval se hlas za mnou.
Bylo mi, jako by se mého srdce dotkla ledová ruka. V životě jsem se tak nelekl. Kalhotky jsem pustil před sebe, pytel s kořistí vedle a vykoktával cosi nesrozumitelného. Přede mnou stála bez všech pochybností nositelka dráždivých oblečků a já jsem na ni civěl s otevřenou pusou.
Obličej měla bez mimických znaků, stejně jako bez jediné vrásky. S dlouhými, světlými vlasy si pohrával průvan ve dveřích a nádherné tělo ve tvaru hrušky bylo narychlo zahaleno do sametové noční košilky.
,,Ptala jsem se, jestli vám ty kalhotky chutnaly," zopakovala.
Nemohl jsem nic říci. První věc, kterou vás kamarádi zloději na planetě Hitch naučí, je, abyste v případě nouze raději udělali něco konstruktivního ihned, než něco geniálního za pár minut.
Já neudělal nic. Jak bych takové kráse vysvětlil, že jsem se snažil vykousnout drahý kámen a ne čichat k jejímu spodnímu prádlu? Dříve, než jsem se stačil o cokoliv pokusit, sklouzla svým pomněnkově modrým pohledem k povalenému pytly. Pár zelených bankovek při dopadu na zem potaženou Novoperským kobercem vykouklo ven, stejně jako spousta rozkutálených mincí.
Hlasitě jsem polkl a vyčkával, kdy počne dívka křičet a přivolá tak dalšího nájemníka lodi, o kterém jsem neměl ani potuchy. Proč mne to jen nenapadlo dříve? skučel jsem v duchu a zíral na tu nádheru před sebou, jakpak by mohl obchodník přespávat v takové díře, jako je ubytovna na Hitchi? Bylo přeci naprosto jasné, že každý raději upřednostní vlastní honosnou loď.
Má Afrodita přistoupila blíže s tváří stále bezvýrazně napnutou a já nevěděl, jestli mne chce profackovat, nebo rovnou kopnout. Třeba má zbraň, pomyslel jsem si a mráz mi při té myšlence projel po zádech.
Natahovala svou jemnou paži ke mě a já sklopil zrak a vyčkával štípnutí na tváři. Nic podobného se nestalo; dívka mne pohladila a vytvořila svými ústy tak nádherný úsměv, až se mi okamžitě podlomila kolena a já upadl hlavou na zrcadlem pokrytou šatní skříň.
Stropil jsem obrovský hluk. Střepy se povalovaly všude kolem a hlava mě brněla jako vrtáky škuneru.
,,Děje se něco?" ozval se přibližující hlas z chodby.
Vzhlédl jsem se na dívku a čekal, co řekne. Hlava mne stále bolela, ale necítil jsem žádnou krev, nejspíš se mi nic vážného nestalo.
,,Haló? Slečno, děje se něco?" zopakoval hlas a teď už byl určitě velmi blízko.
Dívka se v usilovném přemýšlení kousla do rtu a očima si mne prohlédla. Určitě nikdy neviděla žalostněji vyhlížejícího člověka, než mne. Bylo to ponižující.
Tvář se jí rozzářila, načež se kvapně sklonila a k mému neskonalému úžasu přitiskla své rty k mým. Cítil jsem příjemné rozlévající se teplo, které jsem si ve snech představoval jako čistou vodu na sprchování. Tohle bylo mnohem krásnější. Zachránila mne tak před zvídavým pohledem úředníka z chodby, který se neustále přibližoval. Raději ani nemyslet, co by se mnou udělal, nebýt půvabné zachránkyně.
Uslyšel jsem ve dveřích kroky a pak mumlání omluvy, než se muž vytratil.
Hodnou chvíli nato jsme stále žmoulaly své nenasytné rty, než se dívka odlepila z mého objetí.
Usmívala se. Opravdu se usmívala... Dala se do hlasitého chichotání.
Nechápal jsem, co se děje. Jistě, ona podmanivě voněla a já páchl jako potkan, jenže to není k smíchu, nýbrž k pláči! Slečna v takovém postavení by se neměla smát, ale zhnuseně odvrátit obličej.
,,Děje se něco?" promluvil jsem poprvé za celou dobu.
,,A... Ano," říkala přes neodolatelný smích.
,,Nechápu co," zamračil jsem se a máchl rukou kolem sebe, jako bych tím gestem hledal ve vzduchu pošklebující se atomy.
,,Ty jsi zloděj," smála se ještě víc.
Neodpověděl jsem.
,,Jenže jsi neukradl peníze," vyprskla další salvu smíchu.
Nechápavě jsem se pootočil k pytly a poprvé si pořádně prohlédl bankovku. Nikdy jsem podobně zobrazené obrazce neviděl. Značení však hovořilo jasně, tohle byly kredity!
,,Nemysli na to," pronesla chlácholivě a pomohla mi vstát. ,,Pojďme si užívat."
Objala mne, avšak já prozatím její radost nesdílel. Stál jsem s nejkrásnější ženou, jakou jsem kdy viděl a přesto mi nebylo nádherně? Nechal jsem si celou noční záležitost projít hlavou a musel jsem se také zasmát. Dívka se ke mě přidala a smáli jsme se s přestávkami společně.
,,Když to nejsou kredity, tak co to je?" zeptal jsem se.
,,Jsou to návrhy budoucí měny. Devadesát devět procent bankovek nikdy nevyjde z tiskárny a nebude se s nimi platit," osvětlila mi. ,,Můj otec mne sem poslal, abych je nabídla vaší vládě."
,,Aha," šeptl jsem a dobrovolně odevzdal naplněný pytel.
Byla úžasná; odvedla si mne do pokoje a ztlumila osvětlení. V životě jsem se tak neklepal, jelikož jsem se nikdy se ženou nemiloval.
,,Máš strach?" zeptala se a vtiskla mi vášnivý polibek.
,,Ne," odpověděl jsem a oplatil jí stejnou mincí.
Milovali jsme se celý zbytek noci. Když jsme celí zadýchaní skončili a spokojení leželi na vodní posteli, zírali do výzdoby stropu, napadlo mou přítelkyni, která se mi opomněla představit, že bych se mohl vykoupat. Nemyslela to nijak uštěpačně, prostě se jí zdál vynikající nápad představit mi horkovzdušnou sprchu.
Po pár usměvavých minutkách jsme se vrátili do pokoje a líbali se. Nakonec jsem se navlékl do obleku, který mi přinesla z šatny a za nesčetného množství polibků na rozloučenou jsem odešel před letadlo. U vrátnice jsem neměl žádný problém se strážnými, kteří si nedovolili zastavit někoho oblečeného do tak drahého obleku.
Na ubytovnu jsem se nevrátil. Kéž bych to udělal! Místo toho jsem se v práci převlékl do montérek a nastartoval škuner. Práce mi šla od ruky. Stalo se to prvně, ale vím to jistě-stihla mne pracovní horečka. Pracoval jsem přes pracovní čas. Dlouho přes čas. A při té dlouhé době jsem neustále myslel na slečinku. Prudce mi bušilo srdce a tvář brázdil nezadržitelně se šířící úsměv. Poprvé a naposledy jsem se opravdu zamiloval do ženy.
Ze zasnění mne vyrušilo zaťukání na boční okénko. Věděl jsem, že je to Nick a kvapně jsem utišil zážeh motorů.
,,Nicku, to bys nevěřil-" začal jsem, než jsem spozoroval přítelův starostlivý výraz.
,,Asile... Asile," opakoval, držel se hrany mého škuneru a snažil se popadnout dech. ,,Musíš rychle pryč! Před chvílí na ubytovně zatkli Garryho za naše noční vloupání! Jediné, co jsem stačil zaslechnout bylo, že mají svědka!"
,,Co mi to tu povídáš? Vždyť jsme nikoho ne-" zastavil jsem se uprostřed slova a zíral do prázdnoty. Stejná prázdnota pohltila i mou duši. Slečinka, problesklo mi hlavou, když Nicky pokračoval:
,,Já nevím jak ty, ale já padám z týhle planety. Pokusím se přemluvit Hunleye, známého lodníka, aby mě schoval mezi krabice. Ale tam se vejdeme jen jeden."
Mlčel jsem. Nikdy mi nebylo tak hrozně, jako nyní.
,,Snad se ještě někdy potkáme a nebude to ve vězení," prohlásil s dorpovodem neveselého úsměvu a přátelsky mne skrz okénko objal.
Odběhl pryč a bylo to naposledy, co jsem ho viděl. Právě když mizel v závěji prašného víru, zbystřil jsem u garáže, kde obvykle odpočíval můj škuner, několik strážců zákona. Nesměl jsem se nechat chytit. Ne teď, až za pár minut, až si stačím promluvit se slečinkou.
Bez dalšího rozmýšlení jsem zažehl motory. Předek železného monstra se v návalu nepředstavitelného množství energie nadvzihl jako motocykl a poté již vystřelil směrem pryč z pracovních prostor. Závratnou rychlostí jsem prorazil závory a minul užaslého vrátného. Po, jako obvykle, vyprázdněných tunelech jsem se řítil k hangáru a nemohlo mě nic zastavit. Dlouhým smykem jsem zabrzdil až u kované brány a rychlým během jsem se probil dovnitř. Ani zdejší hlídači a výstražné výkřiky byly málo platné vůči mé odhodlanosti.
Vyběhl jsem po mobilních schůdcích do lodi a zapečetil za sebou dveře. Proti mě vyšel jakýsi úředník a já nepochyboval, že to on mne včera v noci málem přistihl.
Rozrazil jsem dveře do pokoje, ve kterém jsem včera spáchal hřích.
,,Věřil jsem ti!" vykřikl jsem, rudý v obličeji. ,,A tys mě zradila."
Vzhlédla od jakési knížky, viditelně překvapená. Zamračila se a pak sladkým hlasem promluvila.
,,Co se děje, miláčku? Proč si nelehneš vedle mě?"
,,Co se děje? Tys mě udala!" křičel jsem, jako smyslů zbavený. Nevzpomínám si, že jsem se někdy takhle rozlítil.
,,Jak udala, co tím myslíš-"
,,Miloval jsem tě, ale ty jsi jenom děvka," zvolal jsem a opovržlivě plácl rukou do vzduchu.
V té chvíli doběhli do pokoje hlídači a chopili se mne každý z jedné strany. Nebránil jsem se a smutným pohledem se loučil s mou láskou ležící na posteli. Přes všechno jsem ji stále miloval.
Odváděli mne a slečinka celý výjev sledovala neschopná špitnout.
Následovaly neustále se protahující procedury; odvedení na policejní stanici, následné zjištění, že se mé jméno nachází na seznamu hledaných zločinců, převzetí do deseti měsíční vazby a konečně soud.
Na planetární řízení mne dovedla ozbrojená ostraha. Posadil jsem se do výslechového křesla a poprvé a naposledy se rozhlédl kolem; přímo přede mnou sedělo publikum, po levém boku porota, po pravém pak Jeho ctihodnost.
Přestože jsem budil veškerou pozornost, můj zrak už směřoval kamsi do země. Vůbec jsem nevnímal, na co se mne ptá nejdříve obžaloba (státní zástupce), později obhajoba (planetou přidělený nezkušený právník) a nakonec soudce. Neodpověděl jsem na nic, než na poslední otázku od Jeho ctihodnosti:
,,Obžalovaný, cítíte se vinný?"
,,Vinný v plném rozsahu žaloby, ať už tvrdí cokoliv, pane."
A toto prohlášení mne, s uctivým požehnáním poroty, poslalo přímo na trestaneckou planetu Kalibrum IP.
Kalibrum IP, přestože sloužila vězeńským účelům, se pro mne ihned stala nejkrásnějším místem ve vesmíru. Jak bláhoví jsou lidé, kteří si dostatečně necení svého osudu, jestliže žije na planetě s čerstvým vzduchem, smaragdově zelenými stromy a hlavně-s nebem.
Miloval jsem toto místo a vzhledem k tomu, že jsem ani nevěděl, kolik let mi přišili, rozhodl jsem se tu zůstat navždy. Vězňové byli vcelku lidumilové, nejčastěji si tu odpykávali tresty za daňové podvody. Jen jediný trestanec tu seděl za vraždu a ten nám v podstatě velel. Hodnotil bych jej jako klidného a přátelského bez sklonů k nadřazenosti. Nikdo z trestanců nevěřil, že by Bruno dokázal zabít. Nu, zkrátka se mi tu žilo ve vzájemné spolupráci s ostatními dobře:
Každý večer jsem pozoroval hvězdnou oblohu. Hvězdy, rozházené po temně modré obloze, vyhlížely jako mušle rozsypané v moři. Očas jsem zahlédl déšť meteoritů, či kometu, to se bohužel stávala zřídka. Některá výrazná souhvězdí jsem si dokonce pojmenoval a určoval dle jejich postavení roční období-jak jsem to čítával v pozemských knihách. Svým způsobem to byla jakási útěcha. Pomocí nebe jsem utíkal do svého světa myšlenek a sám sebe jsem se ptal na otázky, obvykle končící, či začínající na proč.
Hvězdy zvyšovaly intenzitu záře, aby po sekundě opět chlady, načež opět zesílily své úsilí a znovu a znovu tento jev opakovaly. Přemýšlel jsem, která z těchto "duší oblohy" dávno vyhasla a vždy mne spolklo teskno. Vždycky jsem nenáviděl konce, protože jsem věděl, že můj konec nebude ten, který se budou žáci učit na základních školách.
Při jednom takovém pozorování noční oblohy jsem vzdychl a tímto vzdychnutím jsem pomyslně udal spád nové etapě mého života. Otočil jsem se na bok a zjistil, jak bláhově a strašlivě jsem se ke slečně zachoval. I kdyby udělala to, z čeho jsem ji obvinil, a totiž z udání, byla plně v právu. To já jsem se vloupal do lodi jejího otce a jako cizopasník se kojil láskou a vůní hladkého zralého těla.
Musel jsem se odtud dostat.
Zavřel jsem oči a v mysli se mi stále objevovali nekončící světelné písně odlesků sluncí.
Příští den, při obědě, jsem zamířil rovnou ke stolu vůdce. S širokým úsměvem mne přivítal a pokynul, abych se posadil proti němu.
,,Bruno," začal jsem. ,,Víš, mám ti tu takový nepříjemný pocit... A chtěl bych... no, víš, jestli-"
,,Chceš se odtud dostat, že?" usmál se za pichlavými vousy.
,,Přesně tak," přikývl jsem.
,,A chceš po mě nějaký podzemní tunel, ne?" uchechtl se.
,,Kdyby to bylo možné..."
,,Měl bych něco lepšího. Něco mnohem lepšího," řekl hlubokým hlasem. ,,Jak sám nejspíš dobře víš, na některých věznicích se praktikuje Poslední právo."
,,Nic podobného neznám," odpověděl jsem.
,,Můžeš si jen domyslet, proč se nazývá Poslední právo," ušklíbl se Bruno a pokračoval. ,,Jde o to, že všichni vězni stojí Alianci určitou část financí."
,,To vím," přisvědčil jsem horlivě, aby jsem Bruna ujistil, že nejsem úplný pitomec.
,,A proto se vymyslela zajímavá věc. Říká se tomu Labyrint."
,,Labyrint?" opakoval jsem zamyšleně.
,,Ano, Labyrint. Využiješ Posledního práva k tomu, aby ses pokusil dobít Labyrint. Ten náš se jmenuje Num Gashka. Projdi labyrintem a jsi volný."
,,Opravdu?"
,,No ano," přisvědčil Bruno a podle výrazu jeho kulaté tváře jsem pochopil, že to není všechno.
,,Co musím udělat, abych se dostal do toho Labyrintu?"
,,Dostat se do labyrintu Num Gashka je lehké, horší je dostat se ven," prohlásil stařecký hlas za mnou.
Otočil jsem se a zbystřil nejstaršího člena vězeňského obsazení na Kalibru IP. Volitar se svým bílým, dlouhým vousem se opíral o dřevěnou hůl a pod stařeckým obočím zářila chytrá očka.
,,Proč?"
,,Protože v labyrintu číhají ty největší zrůdy z celého kosmu. Jsou tam důmyslné pasti a překážky. Je téměř nemožné projít," vysvětlil mi klepajícím se hlasem.
,,Téměř," zopakoval jsem odhodlaně.
Bruno ve spolupráci s Volitarem mi v příštích dnech vysvětlili účel labyrintu a teorii vzniku. Pochopil jsem hodně z toho, co mi říkali. Labyrint sloužil jako zkouška všeho, co jste se mohli doposud naučit. Pokud jste byli opravdu nevinní, či přinejmenším stejně tak odhodlaní, měli jste poměrně slušnou šanci jedné ku stu, že prorazíte a čeká vás svoboda.
Stejně tak jsem se dozvěděl od Volitara veledůležité popisky, bez nichž bych se do labyrintu nejspíše ani neodvážil, poté, co jsem od ostatních slyšel nepříjemná vyprávění o neúspěšných dobyvatelých. Volitar mi předal narychlo načmáranou mapu, na níž byl zachycen labyrint, kterým za svého mládí Volitar sám prošel. Nemohl jsem uvěřit tomu, že by se někdo tak moudrý, jak se Volitar jevil, pokusil o stejnou chybu dvakrát a nechal se opět uvěznit. Nebádal jsem však příliš dlouho. Čas kvapil a má touha po slečince vzrůstala každou smutnou nocí.
,,Hlavně tu mapu neztrať," upozornil mne šeptem Volitar a přátelsky poplácal po zádech. Modlil jsem se, aby stavitel labyrintu Num Ghaska použil stejný nákres, jaký jsem právě pevně svíral v dlani.
Do mé cely se škodolibými úšklebky nakráčeli dva ozbrojení dozorci a svými elektrickými pendreky mne pobídli, abych je následoval. Vězni z jiných kobek při mém průchodu trestaneckou uličkou hlasitě řinčely hrnci o mříže, křičeli povzbuzující výkřiky, či mezi sebou uzavírali sázky o mých šancích.
,,Klidně si křičte. Však on tam stejně zhebne," zvolal jeden z dozorců, načež ihned obdržel ránu plechovým hrnečkem po hlavě.
,,To si spolu ještě vyřídíme!" zahulákal na usměvavého Bruna a vedl mne dál.
Za pár minut chůze nás opustily zbytky řinčivého doprovodu a já jsem se spolu se třemi dozorci ocitl na prahu svobody a vězení-dozorci mne přivedli k oknu s výhledem na venkovní krajinu.
,,Vidíš? Ano? Dobře si to zapamatuj, vidíš to naposledy," prohlásili a dali se znovu do kroku.
Nic jsem si z jejich poznámek nedělala a už vůbec jsem se těmi dvěma mladíky nenechal vyprovokovat. Myšlenkami jsem byl v pokoji se slečnou, nebo v horkovzdušné sprše.
Mezi mými špinavými chodidly řinčely široké řetězy, které mi cestu nepříjemně ztěžovaly. Zápěstí se mi neprokrevovalo, což bylo výsledkem pevně sevřených pout. Ale hrdě jsem postupoval a byl jsem si jistý, že podobně hrdě procházel starověký gladiátor, kterému ohlásili, že jej od svobody dělí poslední zápas v aréně. V celých dějinách lidstva nešlo o svobodu, šlo o boj a čest. Pokud jste se pokusili o svobodu, do níž jste vložili vlastní slzy, krev a pot, pak jste si tohoto privilegia náležitě vážili. Pokud jste se narodili do člověčenství, kde se tradice svobody uctívali stejně jako svátek u nepojmenovaného dítěte, v tomto případě pro vás byla svoboda jen pojem, který jste využívali ke svému blahobytu.
Zastavili jsme se před neautomatickými dveřmi, jež nezadržiteně na mnoha místech podléhaly korozi. Přistoupil ke mě tlustý ředitel věznice a neupřímně mi potřásl rukou. Ozbrojenci mi odemkli želízka na rukou a poté i na nohou.
Promnul jsem si otlačené zápěstí, abych tak zrekonstruoval krevní oběh, a z pod obočí jsem nedůvěřivě pozoroval pracovníky věznice.
,,Až tě bude žrát Beneracetops, nekřič, nemá to rád," šeptl mi ředitel a odstoupil.
Usmál jsem se na něj a natáhl se ke klice.
,,Počkat!" zastavil mne. ,,Zapomněl si na důležitou výbavu!"
Za šklebů dozorců mi předal drobné zrníčko.
,,Co to je?" tázal jsem se nedůvěřivě.
,,Cyankáli-pokud by ses rozhodl vzdát," smál se ředitel a pokynul, aby byla otevřena brána.
Opět jsem se upřímně usmál a vyšel do úzkých zatuchajících prostor. Na podobný puch a vlhko jsem byl zvyklí z mého rodiště na Hitchi, takže mne podobná věc nemohla zaskočit. Všudypřítomný sliz doprovázel šplíchavé kroky až k první překážce-jak poukazovala mapka.
Volitar se nemýlil:
Sebral jsem kousek dřeva a mrštil s ním vší silou dva metry před sebe. Předmět se ještě nedotkl země, když z podlahy vystřelil oštěp.
,,Hm, tohle bude zábava," šeptl jsem a za napínavé nálady pokračoval v cestě.
Labyrint se stáčel různými směry a předváděl mi své pasti, které byly do detailu popsané ve Volitarově mapce. Jen párkrát se mapka mýlila a já byl nucen zvýšené pozornosti.
Zašlápl jsem vysoce jedovatého pavouka a otřel si botu o klacík, který zaktivoval stropní past. Země se otřásala jako při zeměstřesení a zvrchu na mou hlavu dopadaly kameny veliké jako tygří hlava. Svými vytříbeně bystrými reflexi jsem se vrhl pod trouchnivějící stůl a přečkal uměle vytvořený kamenopád.
Oprášil jsem se od vtíravého prachu, odcvrnkl tuhý sliz a odkopl stůl, který se rozsypal.
S využitím Volitarovy rady jsem přeskočil vyvýšeninu v podlaze, kde se po mém dopadu vyrojili všežraví hlavokrtci; stvoření, která žila ve skupinkách, prohryzávala se pod zem, kde číhala na případnou oběť. Ruce měli veliké jako lopaty a tělo velikostí nejlépe připomínalo dospělého dobrmana. Nezalekl jsem se pištivého skřeku a rychlým během jsem zmizel za rohem.
Přes všechna dosavadní vítězství mne stále trýznilo vědomí, že nejsem ozbrojen. Pokud bude Volitarovo tvrzení pravdivé, zanedlouho se utkám s Vodním tygrem. Naštěstí jsem našel v následující pasti kovový hrot, který jsem později zasadil do dřevěné tyče. Takto zhotovený účinný oštěp mi dodal odvahy.
Byl jsem na sebe náležitě hrdý-možná bych se svými vědomostmi prosadil mezi pravěkými lovci. Necítil jsem strach, jen silné odhodlání, které vedlo mé kroky přímo k cíli.
Došel jsem k vodní hladině, kterou čeřily vlnky připomínající malé peřeje. Ihned jsem poznal původce těchto narušitelů klidné hladiny-ostatný hřebet Vodního tygra. Jestliže jsem se chtěl dostat na druhou stranu, musel jsem Vodního tygra zabít, či nějak podobně ošálit. Zvolil jsem první variantu a nalákal zuřivé monstrum na mělčinu.
,,Hloupé zvíře," zamumlal jsem a vrhl oštěp do uvízlé zvěřiny.
Zatímco s sebou stvůra zmítala v smrtelných křečích, postupoval jsem vodní překážkou. Všechno bylo až příliš snadné. Nic mne zatím nepoděsilo, až...
Z jedné strany rybníka se směrem ke mě čeřila voda nenadálým ruchem. Podivil jsem se, co to tak může být, jelikož další Vodní tygr by způsobil daleko větší ozvěnu na vodní hladině.
Zamračil jsem se a zaostřil zrak do přibližující se smrště vodní tříště. Kdesi uvnitř toho zmatku jsem zpozoroval rybí šupinaté tělo, obklopjící ozubenou tlamu čelistmi, které se svým tvarem nejvíce podobaly jehlám.
,,Kruci, pyraně!" zaklel jsem a popoháněn blížícím se nebezpečím se rozeběhl ke vzdálené druhé straně. Rybí zabijáci měli oproti mému snažení značnou výhodu, neboť chladná páchnoucí voda můj běh brzdila a ubírala mi na síle.
Když už jsem ucítil první otření šupinatého stvoření o nohu, vrhl jsem se co nejdál a dopadl až na kamenitou pláž.
Hlasitě jsem oddychoval a rozhlížel se kolem. Podle mapy jsem se nacházel velmi blízko svému cíli.
Pyraně za mnou hlasitě vířily vodou, zatímco jsem se ubíral dál spletitými uličkami. Bez dalších překážek jsem dorazil k rozcestí a nevzrušeně vedle sebe nechal proletět několik metrů dlouhé ostří, které bylo za použití primitivních fyzikálních zákonů upevněno vlhkými lany k oslizlému stropu.
Mapa mi přikázala, abych se vydal do prava, neboť zda ne mne už podle záznamů nemělo čekat nic, než otrávené šípy vystřelující se v pravidelných, pětivteřinových intervalech za sebou.
Proběhl jsem tedy výše zmíněnou překážkou bez zdravotní újmy a ocitl se před širokou rezavějící bránou, jenž slabě ozařoval svit elektrizovaných ločí. Vítězným krokem jsem k ní došel a zatáhl za kliku obalenou zeleným slizem.
Nic.
Klika se ohnula v náporu mé paže, avšak sevření pantů nepovolilo ani o píď.
,,Co to-" šeptl jsem si pro sebe, když na mém rameni spočinul horký smrdutý dech.
Opatrně jsem se otočil a díval se tváří v tvář monstru. Nepochybně to byl Beneracetops, nebo alespoň ten název vystihoval ohavnost nositele; kůže pokrytá přírodním pancířem, z hlavy trčící trháky a drásáky, v kombinaci se špičatými zuby v tlamě zavdávaly jistou záminku k obavám.
Klepajícími se prsty jsem z kapsy vytáhl tabletku cyankáli, jelikož mne první stkání s Beneracetopsem nepovolilo pomyslet na to, abych se pustil s obrněným monstrem do souboje holýma rukama-dřevěnou hůl se železným hrotem jsem nechal zabotnutý ve Vodním tygrovi.
Ještěže mne napadlo něco mnohem lepšího. Za pravidelného, smrdutého dechu Beneracetopse jsem se podíval nejdřív na sebe a poté na obrněné pokrytí zrůdy. Přes takovýto pancíř by nejspíš neproniklo ani padesátimilimetrové dělo, natož mé pečlivě zastřižené nehty. Avšak pokud bych použil smrtící tabletku...
Beneracetops výhružně zavil a otevřel tlamu, aby mne naporcoval. Toho jsem hbitě využil a přesným hodem do jícnu jsem otrávil děsivé stvoření. Cyankáli počali ve vteřině působit a ukončili tak krvechtivý život obrněného Beneracetopse.
Shlédl jsem tuhé tělo a objevil klíč zavěšený na řetězu, který se nejčastěji používal při odtahávání vesmírných lodí.
,,Díky," poděkoval jsem slušně vychován sirotčincem a vstrčil klíč do určené dírky těžkých dveří. V odpověď hlasitě zavrzaly panty a několika set leté pavučiny opadly i se svými šestinohými nájemníky na zem.
Byl jsem volný.
Možná si teď říkáte, že je konec jasný; Asil Irva se vrátí ke své slečince, které odpustí, a budou žíti zdrávi až do romantické smrti. Nejspíše vás zklamu, protože konec není tak veselý, jak byste nejspíš chtěli.
Po mém osvobození jsem se samozřejmě stal terčem médií. Všechny televize v kosmu chtěli bezpodmínečně natočit interview s tím "zázračným Asilem, který prošel Labyrintem".
Nevadila mi popularita, právě naopak, využil jsem média k tomu, abych se dotázal občanů Aliance, zda neznají mnou popsanou dívku-slečinku.
Za peníze z rozhovorů jsem pak cestoval po planetách a zjišťoval, zda zde nežije má vyvolená. Jenže první, na co jsem narazil, byl můj dávný přítel-Garry.
Setkali jsme se naprosto náhodně, když jsem se vrátil na svou rodnou planetu Hitch a liboval si u horké kávy. Rozhlížel jsem se po kavárně a tu vidím, že se na mne usmívá vysoký a zavalitý, nyní dobrák ve středních letech-Garry
,,Pane Bože, to není pravda," utrousil jsem a láskyplně jsme se objali.
Dlouho jsme se pak nad občerstvením bavili o celém našem mládí. Nejdůležitější pro mé následující dny bylo, co mi Garry pověděl o chvílích před mým odvezením na stanici:
,,Nejdřív jsem myslel, že je to fór," říkal rozpovídaný kamarád. ,,Ale pak jsem si vzpomněl, že Kloky byl vždycky křivák a po tom, co jeho lup nahradily bezcenné návrhy kreditů, nemohla mu jeho povaha velet jinak, než aby nás všechny poslal do lochu."
Zatímco Garry hovořil dál, já se úplně zastavil. Nacházel jsem se ve stavu robotické prázdnoty, vznášel se v temnotě a horku mého těla a plně jsem si byl vědom své křivdy hrubě spáchané na slečince.
,,G-Garry, co mi to tu povídaš?" vykoktal jsem, neschopný soustředění.
,,No, říkám, že mne propustili na podmínku-výborné chování," zopakoval Garry předchozí větu.
,,Ne, já myslím to o Klokym," vysvětlil jsem.
,,Jo tohle. No prostě zrádce Kloky to má už za sebou. Prej šel do akce s nějakýma krysama jemu podobnýma a při tý zlodějině hodil keckama."
,,Ale... ty... říkal jsi, že nás Kloky udal?"
,,Tys to nevěděl?" užasl Garry. ,,Kdo jiný by to tak mohl být? Kloky se mi k tomu sám přiznal, když mne navštívil ve vězení," vysvětlil Garry a polkl sousto mírně propečeného masa.
Já už na nic nečekal a vyběhl z kavárny ven. Vlastně jsem ani nevěděl, kam utíkám, nejspíš do dopravního letadla, abych se mohl vydat na putování po hvězdách, které by, při počtu kolonizovaných planet, stejně nikam nevedly. Bůh ví, kam bych se dostal, nebýt toho, že mne zastavil vrásčitý muž s malou dívenku, kterou svíral ochablou rukou.
,,Promiňte, Asil Irva?" zeptal se muž a podával mi třesoucí se pravici.
,,To jsem já," odpověděl jsem. ,,A kdo jste vy?"
,,Merlin Gazdachovský," odpověděl a usmíval se na mne. ,,Jsem otec slečny Ashley Gazdachovské."
,,Promiňte, ale já vaši slečnu neznám," řekl jsem a chystal se pokračovat v běhu k lodi.
,,Napsala, že její jméno nebudete znát," prohlásil stařec a mrkl na mne. Přesto, že se stále usmíval, stékaly mu po vráskách slzy, jako voda v korytu řeky.
To vzbudilo mou pozornost. ,,Ta slečna..."
,,V mé obchodní lodi," doplnil mne muž a upustil holčičku, kterou držel za ruku.
,,Pak ale musíte být..."
,,Její otec," dodal a na nic nečekal, aby mne objal. Plakal mi na ramenou a já nechápal proč. Nejspíš je strašlivě rád, že našel své dceři ztracenou lásku, pomyslel jsem si a v tu chvíli bych dokázal jedním skokem přeskočit nekonečnou galaxii.
,,Víte, nesmíte si to brát špatně, ale ona nemohla jednat jinak. Neznala vaše jméno a nemohla tak svědčit ve váš prospěch. Strašně se pro to trápila, až podlehla vlastnímu svědomí. Není to vaše vina, není to ničí vina. Ona se rozhodla. Milovala vás do poslední chvíle," vysvětloval stařičký muž, když se ode mne konečně odlepil. Mlčky mi předal dívenku a já na něj jen užasle zíral, jak nasedá do osobní dopravní lodě.
Odletěl.
Holčička mne tahala za rukáv a já konečně vzhlédl.
,,Od maminky," vysvětlila s nevinným dětským úsměvem a podávala mi oslnivě bílou obálku.
Odstranil jsem pečeť a dostal se k dopisu.
Drahý milovaný,
Čteš můj dopis ve chvílích, kdy já se na tebe dívám z hvězd. Neptej se jak, proč, kdy a podobně. Čti tyto řádky a snaž se porozumět mým slovům.
Od malička jsem žila v přepychu a honosných domech. Neuměla jsem si představit jiný život a ani mne nenapadlo, že by mohla existovat místa, jako je Hitch. S mladou naivitou jsem se ujala otcova návrhu, abych nasbírala zkušeností a vydala se na obchodní cestu na tvou rodnou planetu.
Když jsem tu přistála a spatřila neskonalou bídu a chudobu, dala jsem se do pláče. Plakala jsem, Můj milý, plakala nad všemi těmi ubožáky, kterým jsem ani já, při mé spoustě peněz, nemohla pomoci.
Prosila jsem Boha, aby si vzal mé rozmazlené tělo a zařídil, aby se alespoň jeden z těchto obyvatelů dostal pryč a poznal lepší život.
A vidíš? Vyslyšel mne. Ať tě vězní kdekoliv, třeba i na tom zatuchlém a páchnoucím Hitchi, tu noc, co jsme byli spolu, pluli jsme společně někde úplně jinde. Ocitli jsme se v jiném stavu, ve čtvrté dimenzy.
Ať si o mě myslíš cokoliv, nechci, aby sis mou smrt vyložil jako tvou chybu. Rozhodla jsem se, nabídla se Bohu za tebe a odešla. Tak jest.
Můj drahý, věř, že neodcházím. Zanechávám kousky své duše a mysli v naší dceři. Ano, ta půvabná dívenka, která tě teď jisto jistě pevně drží za ruku, je naše dcera. Miluj ji, jako jsi miloval mne. Ukaž jí svět, jaký je a vyprávěj o mamince, abych tak žila v jejích představách a snech.
Nakonec, Můj milý, než dočteš tyto řádky, představ si mou rodnou planetu Zemi, vzhlédni k prozářené obloze a objev ty hordy hvězd, o které jsi byl v mládí ochuzen.
Miluji tě,
S láskou
Ashley.
Vím, co si teď s největší pravděpodobností říkáte a myslíte. Co bych to byl za muže, kdybych nespáchal sebevraždu stejně jako má jediná láska. Ale také pomyslete na to, co bych to byl za otce, kdybych nechal svou dceru na pospas osudu.
Já musel žít.
Musel jsem žít s tíživými myšlenkami ve svém ponurém světě uvnitř labyrintu Num Gashka, kde jsem pomalu umíral, zatímco na povrchu jsem se smával do tance mé jediné dcerky.
Avšak nyní, když již dávno kdysi mladá Ashley Irvenová dospěla, založila vlastní rodinu a všem hrdě vypráví o své mamince, která ,,zemřela při porodu", smím bez průtahů odejít do lepšího světa. Do světa, kde nebude peněz, zloby, či nenávisti. Vydávám se na poslední pouť svého života. Směřuji k čiré lásce.
Miluji tě, Ashley.
|
