Zapadlá herna v tmavé ulici zírala do noci dveřmi dokořán.
Vytékala z nich kaluž krve. Krve, kterou už nedokázala vypít, přecpaná až k prasknutí. Mrtvá těla těch pitomců se válela jedno přes druhé na špinavé podlaze. Musela vypadnout. Nikdo z nich nebyl ten Pravý. Všichni jsou to tuctová prasata, jeden jako druhý, zrozeni na svět k jedinému účelu - množit se tím nejpříjemnějším způsobem, jaký existuje. A také jako potrava.
Její dnešní dávka trpělivosti byla vyčerpána právě v okamžiku, kdy ji jeden z těch idiotů chytil, povalil na pohovku a začal jí beze slova kasat sukni. Lilia s úšklebkem zabouchla dveře a vyrazila do ulic.
Ani si nevšímala, kudy jde, zdálo se, že jen tak bezcílně bloumá Prahou. Pak si to uvědomila - něco vedlo její kroky. Něco, nebo někdo....
Nějakým způsobem se propletla úzkými uličkami a došla ke hřbitovu u malého kostelíka, jehož kříž na dubových dveřích by u ní kdysi vzbudil úšklebek. Bez jediné grimasy pomalu prošla kolem pečlivě upravených náhrobků a zamířila daleko ke hřbitovní zdi, tam, kde nad kamenem vládl plevel. Kde vyčnívaly z trávou pokryté země ty nejstarší rodinné hrobky. Kam ji to táhlo už od vstupu na Staroměstské náměstí...
Mlha tvořila chuchvalce, jako v americkém knižním hororu, a najednou ji ovanul chlad, spíš mráz. Příjemný… Zaujala ji socha mladé dívky, ani ne osmnáctileté, mezi živými ploty. Vypadala, jakoby si pod keři hrála už odedávna. Fascinovaně se dotkla její tváře, tohle v ní vždy budilo melancholii.
Něco se za ní pohnulo, určitě, přebíhalo to za náhrobky směrem k ní. Nedala na sobě nic znát a pomalu se otočila, když vyskočil zpoza jednoho keře a Liliu oslnila fialová magická aura. Připravila si zbraň a pohlédla mu do tváře. Ta ústa, ten nos, ty rysy, ach ty oči....
Josh se ukryl na jediném místě, o kterém nevěděl nikdo jiný, než on sám. Letitá hrobka na židovském hřbitově v tom starém, historií opředeném městě, před několika týdny ještě nepatřila jemu, ale co, časy se mění. Z původního majitele zbyly zpráchnivělé kosti a ty se teď válely v koutě hřbitova ve vysoké trávě, jenom by ho rušil. Josh se nadechl léčivé vůni ticha, i když by se snad někomu mohlo zdát, že ticho nevoní. Poraněná ruka přestávala bolet a spálenina se ztrácela, stálo ho hodně sil, dostat se do skrýše před východem slunce, pár minut a skončil by stejně jako Max. Pošetilý, lehkomyslný Max, milující vzrušení a nebezpečí, riskoval až příliš a taky na to dojel. Byl celý nadšený ze Starého kontinentu, tajemného, magického prostředí, že zapomněl na všechnu opatrnost. Měl se vyhnout klášteru obloukem, ten pitomec. Zatracené bílé kutny, kvůli nim museli zmizet ze Států, nezbaví se jich ani v Praze. Ztratili Maxe, zbylo jich jen pět. Josh pocítil něco jako lítost, ale jen na chvíli. Myšlenky se rychle obrátily k potravě potulující se ve tmě. Blížila se noc a vracela mu sílu. Vracela mu chuť vyjít ven a lovit.
Z venku se ozval tichý zvuk, lehký krok mezi kamínky na cestě, Joshe zamrazilo v zádech. Napjatý vzrušením vyskočil a opatrně vyklouzl ze svého doupěte. Stála tam ve svitu měsíce a bílá, štíhlá ruka se dotýkala sochy Malé Kateřiny. Černý kabát naznačoval ladnou postavu, ale nejkrásnější na ní byly vlasy. Zvláštní, havraní, s modrým odleskem, v bledém světle zazářily platinově stříbrné prameny. Mohl by si ji ponechat, mohl by studovat její tělo do nekonečna. Celé dlouhé dny jí pramínek po pramínku rozčesávat vlasy. Už ta představa ho rozrušila, i když ještě neviděl její tvář. Co nejopatrněji se k ní přiblížil. Otočila se. Vycenil zuby. Oči barvy noci , ve kterých by se utopil, jak byly hluboké, se rozevřely dokořán spíš údivem než strachem. Vyšlehl z nich blesk. Ten rychlý pohyb její ruky.......zranění ho zpomalilo a než se stačil pohnout, na krku ho pálilo stříbro vlnité dýky. Zhroutil se na zem.
„Silverio...." vzdychla a hlas se jí roztřásl vzlyky, najednou byly ty krásné oči plné utrpení. Vteřina jejího zamyšlení mu stačila. Vyrazil. Kůže za jeho drápy byla jemná jako hedvábí, vykřikla a vytrhla se mu, vlající plášť zmizel mezi hroby. Ksakru! Palčivá bolest na krku ho vzpamatovala, nutně se potřeboval napít. Opatrně se blížil k bráně. Ulice, plné čerstvé krve čekaly za hřbitovními vraty.
-----------------------
Kapitola 6. KRÁLOVNA NOCI
Už to byl týden, co Liliina vila poprvé ožila divokými večírky. Ty se každým večerem stupňovaly a přibíraly na ilegalitě. Jak Lilia brzy zjistila, pražská smetánka byla tak znuděná stereotypem, že se jí nejvíce zalíbily extravagantní morbidní večírky až do rána, plné děvek, hazardu a sem tam i šňupečkem kvalitní drogy… To vše mohla Lilia zařídit.
Lilia na chvíli vystoupila z velkého sálu a opřela se o zábradlí terasy, aby nasála svěží ledové ovzduší noci, jaké milovala. Brzy k ní přišla půvabná exotická kráska.
„Elizio…Vypadáš jako Nefertiti,“ pozdravila tiše Lilia Matku.
„Che, Nefertiti. Nevím, co s ní pořád naděláte. Kdybych tehdy žila, zlámala bych té mrše vaz a Achnaton by byl brzy můj. Však by dlouho nevydržel.“ Ohrnula snědá černovláska nos a podívala se do noci. „Stačilo by mi, abych se narodila o pár let dřív…“
„Myslíš, že ho najdeš?“ pronesla po chvíli přátelsky. Lilia si v tu chvíli vzpomněla na to, jak kdysi s Eliziou bojovala v její vlastní pyramidě, a jak ji nakonec zachránila před slunečními paprsky, tenkrát mezi nimi vznikl dluh.
„Měla bys v to doufat,“ odvětila jí, „Ale jsem ochotná provozovat tady třeba i bordel, dokud nepřijde. Pak budeš svobodná. Slibuji.“
„Nemyslíš, že bychom ho měli jít hledat? Proč čekat, až přijde?“ řekla Matka.
„Přijde, cítím to. Přijde. Již brzy.“ zašeptala Lilia vážně.
Dramatickou chvíli ticha přerušila až Elizia:
„Lilio?“ a ukázala hlavou na přicházejícího plavovlasého mládence. Lilia zamítavě zamručela, to není ten Pravý.
„Ale to jsem nemyslela, koukni na ten zadek. Pěknej, co?“ prohodila Elizia a s úsměvem šla budoucího nebožtíka přivítat. Večírek se rozjel naplno……………….
Světlovlasý mladík uhýbal očima před jejími žhavými pohledy a Elizia se znechuceně odvrátila. Nuda, tak by se snad dalo nazvat to, co cítila ve své nedobrovolně získané přítomnosti. Ovšem, bylo to lepší než roky zakletí, živena kozí krví...fuj...ještě teď si občas připomněla její hnusnou, odporným pachem načichlou chuť. Prošla se po terase a za oknem viděla postavy žen i mužů v rádoby elegantních šatech, dnešní móda, škoda mluvit. Celý ten mejdan byl jen ubohý odvar fantastických orgií pořádaných v Tutanchamonově paláci. Měla pocit, že nikdy už nenalezne to, co prožívala kdysi. Egypt byl její vášeň, její láska, její všechno.
Křik bičovaných otrokyň, hedvábná pleť rozsekaná na cáry šlehy devítiocasé kočky, s malými háčky upevněnými na koncích řemínků. Statní otroci z Etiopie, přivádění v zástupu k blankytnému jezírku, kde čekali na svůj příděl obrovští posvátní krokodýli, jejich čelisti rvoucí na kusy ebenová těla obětovaných, průzračná voda zpěněná zmítáním a rudou krví, ten chropot a řev už nikdy neuslyší. Jaká škoda.
„Nebaví tě moje večírky?“ vytrhla ji z zamyšlení Lilia.
„Ach, o to nejde, celý tenhle dům je takový podivný.“ zalhala a
záhadně se usmála. „Ale teď už vím proč.“
„Tak mě nenapínej.“ zasmála se přátelsky Lilia, ani ji už to
uvnitř nebavilo. Elizia se nadechla a spustila:
„Dům navrhli sami jeho majitelé, Adrian Kobbler a jeho sestra Sylvie. Získali ty pozemky dědictvím. Nikdo se tehdy nesměl dozvědět, že sourozenci patřili k tajnému kultu služebníků satana nebo něčeho podobného. Když zemřel velekněz kultu, jeho majetek se podle testamentu rozdělil mezi členy a na našeho bratra a sestru dopadlo břímě velení.“
„Hm, to je zajímavé. Pokračuj.“ nadhodila Lilia a po straně se ušklíbla, celé vyprávění znělo trochu jako báchorka, zdálo se, že tomu stejně příliš nevěří.
„Všichni dělníci, kteří dům stavěli, v blízké době záhadně zemřeli, nehody a nevyléčitelné nemoci je kosily jednoho po druhém, ale dobře placené místo přilákalo další. Ta stavby trvala roky. Kobblerovi vynaložili snad všechny své zděděné peníze na vykopání podzemních chodeb, katakomb, které se táhnou po celém pozemku v několika úrovních tak komplikovaně, že z nich vyjde pouze ten, kdo by k nim získal mapy, a nebo…….?“
„………nebo ten, kdo není člověk.“ doplnila ji Lilia.
„Ano. Živý člověk se z katakomb jen tak nedostane. Ovšem na samotný dům jim prostředky nezbyly, a tak se museli spokojit s tím, co vidíš. Dlouho jim však jejich tajemství nevydrželo.“ Elizia se odmlčela.
„Pokračuj.“ vybídla ji napjatá Lilia.
„Satanské orgie potřebovaly oběti a děsivé obřady přitahovaly různé lidi. Možná je někdo udal z prospěchářství, možná se nějaký labilní člen kultu zhroutil pod tlakem výčitek. Kdo ví, tajemství bylo prozrazeno. Policie vtrhla do domu, jen co zjistila, že pohřešované osoby z okolí mají na svědomí právě oni. Bratr a sestra byli postaveni před soud a s několika svými druhy popraveni. Jejich majetek propadl státu a brzy na to byl odkoupen. Jenže nový majitel záhadně zemřel a od té doby se náš dům v žádných rukou na dlouho neohřál.“
„Jak to všechno víš?“ zeptala se udiveně Lilia, Matka se na ni tajemně usmála:
„Magie. To bys nepochopila.“
Ze sálu zazněl úder hodin, odbíjely půl druhou.
„Musím už jít, brzy začne hra." Lilia zmizela a Elizia zůstala sama na terase. Ve slabém vánku zaslechla šeptání noci. Olízla si rty. Vzrušující dotek. Vášeň jí projela tělem, temná obloha vyzývala k lovu........... Sešla po schodišti a pustila se kaštanovou alejí k bráně.........
Jack ležel na posteli v ošuntělém hotelovém pokoji. Na stropě mokval promáčený flek a tapety se loupaly ze zdí, nic by nedal za to, že se ve starém slamníku prohání hejno blech. Začínal se drbat, do háje, tohle nebylo zrovna to pravé, ale bydlel zde kvůli vlastní bezpečnosti. Drahé hotely mívají své detektivy a ti zatracení práskači jsou ve spojení s policajty. Jenže tady..... majitel téhle blešárny platil policii odstupné, to bylo víc než jisté. Hned první noc se zavíraly pokoje, opilecký smích a vřískání ženských ztichlo. Uviděl chlupatý vejít do recepce, jestli se pobryndanému pultu pod špinavou lampou dalo tak říkat, vyšli za chvíli, s potutelnými úšklebky a hotel začal zase žít ve starých kolejích.
Vedle bouchly dveře a za zdí slyšel navztekaný mužský hlas a vysoký ženský, za okamžik pleskla facka a utnula ječení té doroty, Jack slyšel zaskřípání postele a pak už jen sípot a zrychlující se vrzání. Jak nechutné, ve špíně a srabu, ale přesto, představil si je a pak.....zuřivě na sebe naházel oblečení, jak dlouho už....několik týdnů? Připadalo mu to jako celé roky. Když bude dost opatrný, nemůže se nic stát, nic, jasně že nic. Nic, nic,nic! Hrané sténání té děvky spělo k vrcholu, praštil dveřmi a seběhl po ošlapaných schodech na ulici.
Venku už byla tma a kalné světlo plynových lamp vytvářelo na oprýskaných fasádách domů černé stíny. Jack minul pár opilců, potácejících se k domovu, po prohýřeném večeru v některém z laciných bordelů, kterých tu bylo víc než dost. To nebylo k ničemu, všechny ty rajdy dají přednost relativnímu pohodlí nevěstince před nevlídným počasím a postáváním na ulici. Začínal ztrácet trpělivost, ostře nabroušený nůž jako by mu sám poskakoval v kapse, touha zabít prostoupila celou jeho myslí. Přešel křižovatku a téměř poklusem se vydal do temných uliček starého města.
Černá, hedvábná sukně se mihla na rohu, v tuhle noční hodinu to nemohla být než nějaká poběhlice, rozběhl se za ní. Šla po ulici a vyzývavě kroutila boky, vysoká a štíhlá, s černými vlasy po ramena, zastřiženými jako na freskách s portréty starověkých egyptských krasavic, neviděl jí do tváře, ale bylo mu to jedno, tvář není důležitá, důležité je to, co má uvnitř. Na rohu se otočila, jako by ho zahlédla a pohodila hlavou v lascivním gestu. Usmál se, už se pořád usmíval, oči mu svítily vzrušením. Tohle mu chybělo, ach jak zase toužil vidět krev, měkké, škubající se tělo, v posledním tažení........už skoro vyrazil ze tmy, ale hrubý, chraptivý hlas ho zarazil, dva muži v zelenomodrých kostkovaných sakách, typickém ohozu místní galérky, se vypotáceli za rohem, viděl, jak se zastavila a čekala, až přijdou blíž. Lehký pohyb naznačil, že by se možná raději ztratila, rozhlédla se kolem trochu nejistýma očima, stál přitisknutý ke zdi a sledoval, co bude. Stalo se to rychle, možná se mu to jen zdálo.........ten první s placatou čepicí ji přimáčkl ke špinavému baráku a ruce zkroutil za zády, druhý grázl si rozepínal kalhoty.....Zasmála se, zasmála se tak, až Jackovi přejel mráz po zádech. Vytrhla se ze sevření, jediným škubnutím utrhla rukáv kostkovaného saka a muž zaječel. Jack si náhle uvědomil, že neurvala rukáv, ale ruku. Držela zkrvavenou paži s otřepanými okraji rudé svaloviny a zpřetrhaných šlach v tom kostkovaném rukávu a mrštila ji po chlápkovi, který na ni zíral, bílý zděšením. Na ni a na svého kumpána, svíjejícího se v louži krve na zaneřáděné zemi. K Jackovi zavanul pach fekálií. Zasmála se znovu a druhý povaleč se dal na útěk, stačila vteřina. Prolétla vzduchem v neskutečné výšce a náhle stále proti němu, napřáhla paži a jako by nevážil aspoň metrák, zvedla ho do výšky. Směšně hrabal rukama a nohama ve vzduchu, zatímco ten druhý se plazil po chodníku a jeho krev tekla po dlažbě do kanálu. Olezlá krysa vystrčila hlavu a zapištěla, další se vyhrnuly se zpod železné mřížky, přilákané nasládlým pachem a muž zaječel. Žena se otočila, úsměv na její tváři se proměnil v škleb. Jack spatřil bílé tesáky, blýskající se v ústech, zabořily se tlusťochovi do vypaseného týla. Zakvičel jako vražděné sele, škubl sebou a zmalátněl, Jack se roztřásl vzrušením. Odhodila mrtvolu na zem a vrhla se k zmrzačené postavě, plazil se od ní s kvílivými skřeky. Marně. Skončil stejně rychle, jako ten před ním. Sklonila hlavu a chlemtala zpěněnou krev, obklopená pištícími krysami, které rvaly kousky masa z ještě živého těla. Dopila a narovnala se, potřísněná krví po celém těle, lhostejně prošla kolem Jacka a už si ani nepovšimla mrtvol ležících na ulici. Pocítil záchvěv její vůně, vůně smrti a neukojitelného hladu, napůl šílený vzrušením i strachem. S ledovým potem děsu, stékajícím po zádech, se plížil za ní.
