Susan nevěřícně vykoukla z okénka auta. To, co uviděla hledal její otec od dob jejích prvních vzpomínek nebo možná i déle. Vždy to považovala za pohádku pro malé děti.
Starou fordkou se pomalu přibližovali po betonovém trávníku k velikým halám. Auto zrychlovalo stejně jako tep Susanina otce. úsměv tajil, jediné, co prozrazovalo jeho radost byly zářící oči. Šestnáctiletá dívka netušila, co přesně její táta hledá, ale instinktivně vytušila, že plány a sny se mu dnes možná splní. Nikdy mu v tomhle směru moc nerozuměla. Ostatní tátové jejích přátel hráli golf, basketbal nebo baseball, ale žádný z nich o těch věcech nikdy nemluvil. I Susanin otec ztišil vždy hlas, jakoby se bál. Ale čeho, to Susan nevěděla.
Konečně dorazili k velikým skladům. Začínalo být nesnesitelné horko, tolik typické pro zdejší klima. Auto zastavilo. Vystoupili. Muž středních let, odhodlaný s dobře maskovanou rozpačitostí měl už prošedivělé vlasy a čelo rozbrázděné vráskami. Vedle něj šla bezstarostná dívka, pro niž byl každý nový den jedno velké dobrodružství. pomalu došli k vratům se zarezavělým zámkem. Susan si mimoděk vzpomněla na bezpočet podobných zámků, které bezvýsledně rozbili. Nahlas však neřekla nic. Téměř navyklým způsobem otevřeli těžká vrata. Zamrazilo ji. Prázdno. Prach, ptáci hnízdící v sále a ona se svým tátou. Zase. proč? Má to vůbec nějaký smysl. Kdybych aspoň věděla, co hledat. Běželi k druhým vratům. Nic. Nešťastný muž chvátal od jednoho zámku ke druhému. Nic. Jen pár krabic se šrouby a dalšími kovovými věcičkami. Tisíce věciček, rezavé plechy a kola se zpuchřelými pneumatikami.
Přestože dnů a zklamání podobným dnešku byla spousta, dnes poprvé ve svém životě viděla v očích svého otce slzy. Vzchopila se a donutila ho, dojít k dalšímu skladu a rozbít zámek a doufala, že se něco stane. Cokoli. A tak to bylo. Vyděsila se. Nikdy nic podobného neviděla. Ani ve snu ji nenapadlo, že je to tak veliké. Větší než tři auta na sobě. Tiché. Veliká nestvůra trůnila v prázdném hangáru. Vlastně nikdy nevěřila, že to skutečně existuje. Nekonečné ticho náhle rozrazil smích. Ne hysterické výkřiky nebo řev nadšení. Klidný smích vycházející ze srdce. Mísil se s pláčem.
“Konečně, konečně jsem ho našel, jen, aby bylo dost šťávy a motor fachal” šeptal si pro sebe.
“Vidíš to, nádhera.” pronesl nahlas až s posvátnou úctou.
“Ukážeš mi, jak to funguje?”
“Ovšem, vždyť proto jsme tady”
Zajistili vrata, aby se nezavřely a muž nasedl do kabiny. Susan se šla ven dívat. Nastartoval. Nic. Jen chrčení. Zkusil to znovu. Na třetí pokus se mu to povedlo. Pomalu vyjel z hangáru. Slunce se právě chystalo zapadnout. Dnes a už nikdy, pomyslel si v duchu. Ještě ze země poslal dceři vzdušný polibek. Nasadil si ochranné brýle. Na dráze zažehl všechny motory a roloval až se obrovskou rychlostí odlepil od země. Letěl.
Tak tohle je letadlo, táta mi vždycky zakazoval o nich s kýmkoli mluvit, říkal, že už nejsou a nesmí se vyrábět. Sám vyprávěl o dobách, kdy býval letcem. Vozil lidi z jednoho konce světa na druhý. To už není potřeba. Pak se stal pilotem ve válce. Jenže, co je válka mi nikdy nedokázal přesně vysvětlit. Ale ve své jednotce byl nejlepší. Škoda, že nevím, co je jednotka. Oblohou kdysi dávno křižovalo spousta letadel. Tisíce. Vytvářely za sebou bílé pruhy a vypadaly jako bílé tečky zářící za bílého dne. Takové denní hvězdy. Zamyšleně pozorovala tečku, která se stala z letadla, které řídil táta. Vzdaloval se a přibližoval a na chvíli zmizel. Lekla se. Pak se uklidnila, za minutku je zpátky. Samozřejmě, uklidnila se o pár okamžiků později, když zaslechla zvuk motorů. Vrací se. Už byla tma a Susan viděla jen červené světlo po straně stroje. Pomalu se přibližovalo. Náhle se vedle jedné tečky objevila další a další. Je to možné? Letci? Žádní už nejsou. Kdo to je, uvažovala rychle.
Ozval se hrozný zvuk. Oblohu ozářily plameny. Červené tečky zmizely za obzorem. Nad ztraceným letištěm se rozléhalo ticho.
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *
Jak se dostala do nejbližšího města si Susan nepamatovala, jediné, co jí z cesty domů zůstalo v mysli byla věta černovlasého chlapce. Jejich setkání byla jen nepatrná kapka v moři života. Stála na semaforech, okno auta stažené. Stál a díval se nahoru. Pak se otočil k mladší dívce vedle něj a řekl: ”Podívej se, nebe je plné hvězd.”
