Mohutný a dlouhý had
je zalezlý v košíku;
ve vysokém proutěném koši,
v rohu čajové místnosti
je stočený a spí,
zakrytý víkem.
Okolo u stolků
se pijí vonné nápoje
a nikdo neví, co je v košíku.
Každý si pomyslí, že třeba přikrývky,
odložené šaty,
či náhradní výzdoba do čajovny.
Možná v něm jsou vzácné, ale zbytečné věci,
jako ve staré truhle;
nebo je prázdný..?
Čajovníci nebojácně kolem košíku sedají,
omylem do něj strčí a ani se mu neomluví.
Omylem do něj praští polštářem,
jímž mezi sebou hází!
…ale nic se nestane,
mohutný a dlouhý had nevyleze…
Až když čaj dopijí,
když se zvedají a odchází,
had zvedne víko a zvědavě vykoukne-
-lekají se, ječí, uhýbají!
Volají a utíkají(!) -
- vystrašení čajovníci.
Jen v protějším rohu místnůstky
pláče malé děvčátko.
Rozruchu kolem si nevšímá.
Je zklamané láskou,
trápí se.
Přišlo si ještě vychutnat
dobrý čaj
a sladkou oplatku,
než se ručka zábradlí pustí,
jako okvětní lístek rostlinky,
než skoncuje se životem.
Mohutný a dlouhý had
svojí vahou převrátil košík,
plazí se k děvčátku.
Tiše syčí a kmitá jazykem.
Přileze až k té schoulené chudince
a výhružně ji očichá.
Ona se ani nepohne,
trochu se bojí,
ale nedává to znát.
Pak se posadí pohodlněji,
odendá dlaně z obličeje
a lokty od těla.
Nechá si hada přelézt do klína
a na bříško;
hrdě přijímá,
k čemu se odhodlala.
Nastavuje mu svůj mladý krček.
Mohutný a dlouhý had ji lehce obtáčí
přes prsa,
přes šíji,
dotýká se jí jako milenec.
Dívenka se mu odevzdává,
zcela,
had ji tiskne víc a víc,
ona strachy ani nedýchá.
Má tak zvláštní pocity;
ví, že dělá něco,
co jejímu věku zdaleka nepřísluší,
balancuje na okraji lásky,
na okraji života.
Najednou dostane strach-
…ne, strach ne - spíš…
…takovou nejistotu.
Co… Takovou nejistotu, co vlastně chce
a jestli se jí s hadem líbí.
Ano,
moc se jí to líbí.
Je zcela v jeho smyčkách,
v takové velmi silné
a přece tak sametově hebké pasti,
která se víc a víc a víc a víc stahuje;
tlaku přibývá jen maličko,
ale přibývá.
Srdíčko jí tluče,
dýchá málo ale prudce.
Cítí hada všude kolem,
jakoby ji od něj nedělilo žádné oblečení,
je jako v cizím těle,
celá nahá v cizím těle,
uvnitř síly,
která nezraňuje,
pořád ještě ne.
Chtěla by to navždy takové,
jaké to je teď.
Navždy takové,
ale ani o krok dál,
ani o stupínek.
A on ji laská,
obvíjí do stále nových smyček,
ale dál více nestahuje,
přiškrcenou chudinku,
hraje si s ní,
cítí to, co ona.
Nemůže se bránit, tak přišla o zábrany,
nemůže mít strach tak přijímá i dává
nepoznané,
kouzelné,
vzrušující…
Je jako panenka obmotaná sametovou stužkou,
nestydatě obtočená na všech místech své postavičky,
a utažená,
tak strašně utažená,
přesně na hranici...
Už nemyslí na nic, už neví o okolí,
cítí jen objetí,
jen své a jeho tělo,
svého hada,
společné opojení,
květiny, barvy, svět-
- celý život…
A had ji opatrně uvolní,
pozvolna pustí a stáhne se;
zakmitá jazykem
a pomalu se vrací do košíku.
Dno košíku se převáží, postaví,
ocasem přisune víko, nadzvedne a zavře.
Ona si připadá
tak osvícená,
tak připravená,
tak dospělá
a přesto neposkvrněná.
Bude na něj myslet stále,
…a bude žít, tuze dlouho žít, (!)
jeho lásku v srdci nosit jak poselství.
Nevnímá lidi, kteří vtrhnou,
ozbrojeni vlastním strachem a noži,
aby ji zachránili.
Neodpovídá na jejich otázky,
co se tu stalo
a co jí had vlastně udělal.
Odvedou ji pryč
a nikdy už ji sem nepustí;
jak naložily s hadem,
se už nikdy nedozví.
A jen ona ví,
že to byl citlivý
a tuze zodpovědný had,
