Žila za zdí. Ta zeď byla tak velká, že se jí zdálo, že sahá až k o obloze. Bydlela v rozlehlém domě se svými rodiči, sestrou a bratrem. Dům měl několik pater a mnoho rozlehlých místností. Bylo jí asi deset let.
Věděla, že má bratra, to ano. Ale v životě ho neviděla. Žil v pokoji hned vedle toho jejího. Zkoušela se tam dívat klíčovou dírkou, avšak viděla jen šero a kousek dřevěné postele. Často taky poslouchala, co se za dveřmi děje. Nejčastěji slyšívala, jak pero škrábe o papír. V ostatních případech slýchávala tlumené oddechování. Tehdy věděla, že její bratr spí. A ačkoli nebyly dveře do jeho pokoje zamčené, nikdy neměla odvahu tam vkročit.
Její matka měla pořád co na práci, tak se jí nemohla vůbec věnovat. Stále buď umývala okna, kterých bylo v domě neuvěřitelné množství, nebo myla nádobí, prala, žehlila. Ona se s ní chtěla dát do hovoru, toužila si s ní prohodit jen několik slovíček, ale vždy, když na ni narazila, věděla, že se jí matka nemá čas věnovat, a tudíž by ji ani neposlouchala.
Její otec byl hodně hodně starý. Nemohl si s ní házet s míčem, když měla chuť. Nemohl si s ní zaběhat ani zaplavat v obrovském bazénu. A mimoto, nikdy neměl náladu se s ní bavit, protože její matka ho často okřikovala a dávala mu najevo svou nechuť se s ním normálně pobavit nebo si jen tak sednout venku na lavičku a potichu, potichoučku, poslouchat zpěv slavíků (jak o tom často snívávala). Jinak vídala otce, kterak zahradničil, tímto způsobem zapomínal na své problémy.
Její sestra byla marnivá a sobecká. Když ji načapala v jiném pokojíčku, než byl ten její, dostala sestra hysterický záchvat.
