Noc pomalu ustupovala a měsíc předával své pomyslné žezlo slunci. Vítr se pokoušel rozfoukat smogový opar vznášející se nad městem, ale příliš se mu to nedařilo. Průmyslové město je holt průmyslové město.
Na některých okrajích takového města se nacházely rodinné domky. Před jedním z nich se zastavili dva úplně obyčejně vypadající muži a snažili se něco vyčíst z poznámkového bloku. Jakmile se to podařilo, ten jeden ustoupil o tři kroky vlevo a o dva dopředu a sedl si na lavičku před domem. Dělal, že se jen dívá po ptákách, ale vypadal přitom jako hlídací pes.
Druhý muž zaklepal na dveře.
„Dobrý den, co si přejete?“ zeptal se zřejmě právě probuzený člověk v županu a pantoflích s narychlo rukou uhrábnutými vlasy.
„Dobrý, detektiv Slezina, kriminální policie,“ představil se příchozí a ukázal svůj policejní odznak. „Mohu dál?“
„A... a... a... ale ano,“ vykoktal se nakonec překvapený majitel domku, vpustil detektiva dovnitř a zavřel dveře.
„Co... co se děje?“
„V podstatě se nic závažného neděje,“ odpověděl s úsměvem detektiv Slezina, avšak po chvíli se zarazil. „I když, no jak se to vezme.“
„To jste mě musel budit tak brzo, když o nic důležitého nejde?“ řekl nerudně domácí.
„Neřekl jsem, že je to nedůležité. Možná byste se měl posadit, pane Švec.“
„Já postojím,“ reagoval domácí a založil si ruce na prsou.
„Jak myslíte.“
„Mohl byste mi konečně sdělit důvod vaší návštěvy?“
„Samozřejmě. Ale abyste to pochopil, musím to vzít poněkud obšírněji. Přicestoval jsem k vám vlastně ještě se svým kolegou zpátky v čase.“
Domácí se zasmál.
„To mi jako chcete říct, že v budoucnosti máte stejné policejní odznaky jako policie dnes?“
„Ne, ten odznak je z vaší doby.“
„A můžete mi nějak dokázat, že se mi to nezdá, nebo že nemám třeba halucinace?“
„Můžu vám ukázat svůj rodný list a občanský průkaz. Opravdu si nechcete sednout?“
„Pokračujte.“
„Takže jsme tady, protože vás musíme ochránit. Dnes vás bude chtít někdo zavraždit.“
„Cože?“ vykulil bulvy domácí. „Kdo by mě proboha chtěl zabíjet?“
„To nevíme, každopádně se to dnes určitě zjistí.“
„Takže vy ani nevíte, kdo mě zavraždí. To je pěkné,“ zasmál se domácí. „Copak v budoucnosti neřešíte vraždy?
„V podstatě ne. Ani to není potřeba. U nás se vrahové označují za vymírající druh.“
„A jak jste to udělali?“
„Zaměřili jsme se na prevenci, což je daleko efektivnější. Od té doby, co se vynalezlo cestování v čase, se vraždám výjimečných a společensky žádoucích osob předejde dříve, než se skutečně odehrají.“
„A co ti ostatní lidé, ti mohou být beztrestně zabíjeni?“
„V podstatě ano. Společnost o ně nemá zájem, takže proč ne? Ale vrahové o ně taky ztratili zájem, proto se stane jen málokdy, že je zavražděn obyčejný člověk.“
„Vždyť to je absurdní. Jak může někdo rozhodnout, kdo je pro společnost žádoucí a kdo je nežádoucí?“
„To není s prominutím vaše starost. Čím méně toho budete vědět o budoucnosti, tím lépe.“
„Ale já to pořád nedokážu pochopit...“
„Podívejte se, pane Švec, vy jste přece inteligentní člověk, takže vám jistě nemusím vysvětlovat, že jak vaše společnost, tak i ta naše v budoucnosti se snaží postupovat vždy tím co nejefektivnějším způsobem. Zabili jsme tak několik much jednou ranou. Ale já vám k tomu nesmím víc říct, vlastně jsem vám toho řekl až moc.“
„Počkejte ještě,“ řekl domácí a opřel se rukama o opěradlo židle před sebou. „Ale pokud já vím, nebo si aspoň myslím, zítra se ještě vraždy vyšetřovat budou, nebo ne?“
„To ano.“
„Tak jakto že nevíte, kdo mě jako má zavraždit?“
„No protože váš případ nebyl nikdy vyřešen. Zemřel jste za opravdu podivných okolností. Nikdy nebyla nalezena vražedná zbraň. Do domu se nikdo nevloupal, s největší pravděpodobností jste tedy svého vraha znal.“
„Znal jsem svého vraha,“ řekl domácí a zasmál se. „To zní opravdu zajímavě.“
„Žádní svědkové,“ pokračoval detektiv. „Žádné stopy. Policie byla naprosto bezradná, tak po pár týdnech případ uzavřela.“
„A to vás nikdy nenapadlo, že pokud někdo zemře, ať už se to stane jakkoliv, tak vlastně ten člověk v postatě zemřít chtěl?“
„Cože?“ podíval se detektiv nechápavě na budoucí oběť.
„No nic. A sebevraždám žádoucích osob se taky pokoušíte zabránit?“
„Samozřejmě. A jsme velice úspěšní. Spolupracují s námi psychologové. Většinou má takový člověk jenom problém se smyslem života.“
„A co ti nežádoucí. Ti se můžou klidně zabít a vám to bude jedno?“
„Ne, naopak. Sebevraždy nežádoucích osob jsou vítány a oceňovány.“
„To je absurdní.“
„To je realita.“
„Můžu se umýt a převléct, nasnídat a tak?“
„Samozřejmě, můžete dělat cokoli, co děláte běžně. Jen vycházet dnes nemůžete, to snad chápete, ne?“
„Ještě štěstí, že pracuju doma, jinak bych si musel vzít dovolenou,“ dopustil se Švec poznámky a odešel do koupelny.
„Jo, mimochodem, můžete si třeba uvařit kávu nebo čaj, nebo si můžete vzít, co chcete,“ vykoukl hostitel z koupelny do pasu obnažený a s holicí pěnou na obličeji.
„Díky, ten čaj bude stačit.“
Po necelé čtvrthodince vyběhl doktor Švec z koupelny a vyskákal po dřevěných schodech pokrytých kobercem do prvního patra svého domku. Než seskákal zase zpátky dolů, uběhlo dalších deset minut. Měl na sobě tmavě modré kalhoty přidržované černým koženým páskem se stříbrnou přezkou a bílou košili se dvěma rozepnutými knoflíky u krku.
„V podstatě by se dalo říct, že dnes nemám žádné pracovní povinnosti. Nestává se přece každý den, abych měl takovou návštěvu.“
„Nevím, co na to říci,“ odpověděl trochu rozpačitě návštěvník, „Nejsem zrovna nejlepší společník.“
„Já se taky o žádnou společnost neprosil, ale když už jste tady...“ usmál se hostitel. „Počkejte ještě chvíli.“
„Nikam přece neodcházím.“
„Já tím myslel, jestli byste se ještě chvíli nemohl obejít bez mé společnosti, skočím si jenom pro něco do sklepa.“
Po chvíli se doktor Švec vrátil ze sklepa se dvěma lahvemi červeného vína.
„Šetřil jsem je dlouhá léta na nějaké zvláštní příležitosti. Ať už to dneska dopadne jakkoliv, buďto umřu nebo se podruhé narodím. To už je sakra pořádný důvod pro to, abych se do nich pustil. Nebo ne, vážený hoste z budoucnosti?“
„Já nevím,“ pokrčil rameny policista.
„Dáte si se mnou, že jo?“
„Ne, to nejde.“
„Já vím, jste ve službě...“
„Ale o to nejde. Takové věci bych nepil, ani kdybych byl mimo službu.“
„Copak? Takže vy z budoucnosti jste zanevřeli na alkohol?“
„Dalo by se to tak říci.“
„No tak. Vždyť to ani není alkohol. Je to v podstatě jenom hroznový džus.“
„Omlouvám se, ale opravdu si s vámi nepřipiji.“
„Hlavně se mi neomlouvejte, vždyť ani nemáte za co,“ řekl Švec a pozvedl skleničku s vínem. „Tak na budoucnost lidstva. A na vás osobně. A na mou exmanželku a exděti – ať žijí! A hlavně na mě.“
Doktor Švec se napil vína a přisedl si ke stolu proti detektivovi.
„Je pravda, že tam u vás jsou samí vegetariánové?“
Policista jenom pokrčil rameny.
„Myslíte, že by to mohlo někoho ohrozit, kdybyste mi prozradil takovou informaci?“
„To netuším.“
„Takže nic bližšího o cestování v čase mi asi taky neřeknete, co?“
„Ani kdybych mohl. Já se totiž v takových záležitostech vůbec nevyznám, není to můj obor.“
„Ale neříkejte, aspoň princip musí tam u vás znát všichni. Každý řidič přece musí znát ty technické záležitosti kolem svého auta a určitě ví, na jakém principu se jeho auto pohybuje.“
Detektiv pokrčil rameny.
„Takže nic. No nevadí. Vážně si ani nelíznete?“
„Už jsem vám řekl.“
„Ale to byste mě urazil, kdybyste vůbec neochutnal.“
„Omlouvám se.“
„Už jsem vás jednou prosil, abyste se neomlouval. Nemáte za co, jenom jsem vtipkoval,“ zakřenil se hostitel a lokl si vína.“
„Je to opravdu unikátní kousek archívního vína. Tak si aspoň čichněte,“ řekl Švec a strčil detektivovi sklenici pod nos.
„Co cítíte?“
„Já nevím, je to opravdu zvláštní vůně. Ještě nikdy v životě jsem...“
„Nikdy jste neslyšel to okřídlené rčení, že v životě se má vyzkoušet všechno?“
„Já vážně nemůžu,“ bránil se policista, ale přitom už věděl, že stojí na hodně tenkém ledě.
„Cítíte to? Je to jenom obyčejný ovocný džus, alkoholu je tam minimálně.“
„Tak snad abych jenom ochutnal, to snad nebude vadit,“ řekl poraženecky detektiv a doufal, že led pod ním se nerozpadne.
„Moje řeč. Počkejte, přinesu vám skleničku.“
Policista se lehce dotkl jazykem tekutiny a pořádně si ji vychutnal. Zamyslel se a za chvíli viděl až na samé dno skleničky.
„Myslím, že byste s tím neměl tak spěchat.“
„Nalijete mi ještě jednu? Když už jsem tady...“
„Jak myslíte, ale když se opijete, kdo mě tady bude bránit proti magorovi s pistolí?“
„Do večera zbývá ještě spousta času.“
„To jste mě uklidnil. Takže až večer se mě bude chtít někdo zbavit,“ zamyslel se domácí.
„Přesně tak.“
„A co kdybychom si začali tykat. Já jsem Karel,“ řekl Švec a natáhl pravou ruku ke svému hostu.
„Já jsem Leopold,“ odpověděl detektiv a stisknul Švecovu ruku.
„Leopold Slezina, to je ale divné jméno. Nic proti tobě, ale...“
„To nevadí, já už jsem si zvykl.“
„Tak to je dobře, kamaráde. A hele, proč zrovna já?“
„Cože?“
„Proč zrovna já mám být tím společensky žádoucím člověkem?“
„Ty to nevíš?“
„No vždyť jsem napsal jenom několik blbých článků o astrofyzice a udělal několik hloupých počítačových programů.“
„Tak vidíš.“
„Ale to taky mohl udělat kdokoli jiný.“
„To je sice pravda, ale napsal jsi to ty. Proč se tady každý tak podceňuje, vždyť ty máš na víc!“
„Hele, jsi policajt nebo psycholog?“
„A víš, že já vlastně ani nevím?“
Po poslední detektivově větě se dali oba pánové do smíchu. Atmosféra byla totálně uvolněná a nebyl čas ani chuť promýšlet důsledky všech myšlenek, slov a činů.
„Už mi zase došel ten tvůj džus,“ postěžoval si detektiv a natáhl ruku se skleničkou dopředu čekajíc, že dostane další příděl pitiva.
„Počkej, jenom otevřu druhou láhev.“
„Víš, že na tom primitivním způsobu vašeho života přece jen něco bude?“
„Kdyby na něm vůbec nic nebylo, myslíš, že by o to někdo stál?“
„To asi ne.“
„A jak to teda děláte vy tam u vás, že nejste primitivní?“
„Vždyť už jsem ti, můj drahý kamaráde, jednou říkal, že ti to nemůžu prozradit, ani kdybych chtěl. Chápeš?“
„Nechápu. Já bych si to nechal jenom pro sebe, čestné pionýrské.“
„I když ti věřím, nemohu spoléhat ani na tvé čestné slovo. Musím mít jistotu.“
„Aha.“
Na chvíli oba zmlkli a detektiv se nad něčím zamyslel.
„To bych tě musel zabít, víš?“ řekl hodně potichu policista.
„Aha. Máš tady sebou pistoli, předpokládám.“
„Samozřejmě. Beze zbraně ani není dovoleno do minulosti cestovat.“
„Tak víš co?“ řekl Švec s lišáckým úsměvem na tváři.
„Nevím, ale začínám tušit.“
Led pod detektivovýma nohama se dočista vypařil a on musel začít šlapat vodu.
„Ty mi teď řekneš úplně všechno, co o budoucnosti a cestování v čase víš, a potom mě, kamaráde, zabiješ.“
