Nedávno jsem byl ve Francii – v zemi vína, zpěvu a žen – možná by to nebylo ani tak zajímavé kdyby s námi nejela, ano hádáte správně, prababička Róza a potrhlý pradědeček Ignác. Do Francie jsme nejeli na dovolenou, nýbrž za prací, protože můj strýc a táta se zabývají obchodem s vínem a ve Francii se jednou za dva roky koná největší vinařský veletrh VINEXPO. Byl konec června roku 2003 a posádka ve složení řidiče(táta), obchodníka(strýc Jiří), navigátora(moje maličkost), tlumočníka(prababička), průvodce po Francii(pradědeček Ignác) a nezbytné automapy, která se měla stát nejdůležitějším členem posádky.
Ve čtvrtek na večer jsme vyrazili, cílem byl na 2000km vzdáleny Perpignan v Langedocu na jihu Francie, kde se chtěl strýc setkat se dvěma vinaři ještě než pojedeme do Bordeaux(bordó), v němž na nás čekal největší vinařský veletrh na světě – VINEXPO. V autě Transit, kde je až 6 míst jsme se pohodlně usadili a psychicky se připravili na nadcházející drama. „Kostky jsou vrženy.“, pronesl dramaticky pradědeček Ignác a my jsme vyrazili směrem na Poděbrady. Jakmile jsme poblíž Poděbrad vjeli na dálnici do Prahy, Róza usnula a její chrápání nás mělo provázet až do Francie. Prahou jsme projeli celkem bez problémů, ačkoli kvalita obchvatu stále ještě neodpovídá standardům Evropské unie, jak to alespoň řekl Ignác. Já jako navigátor zatím v podstatě neměl nic na práci, jelikož tátova znalost komunikací v ČR byla ohromující. Kolem 11té hodiny v noci jsme vjeli do Plzně, abychom pokračovali přes hranice na Norimberk v Německu. Až k hranicím jsme mohli pozorovat sličné děvy postávající u silnice prodávající melouny ... tedy, no však víte. Další věcí, kterou jsem mohl pozorovat byl jejich negativní vliv na otcovu soustředěnost. Ach jo! Usnul jsem poblíž hranic, takže cestu přes Německou Spolkovou republiku jsem propásl.
Ráno jsem se probudil právě ve chvíli, kdy jsme jeli přes Rýn, po ránu celkem pěkný pohled. Zde jsme také zastavili již u francouzského odpočívadla. Prabábi zamířila na WC, táta nám ospale řekl, že dál neřídí a strýc Jiří i praděd Ignác se okamžitě hlásili o možnost si zařídit. Po menši slovní přestřelce, kterou v poměru 112:0 vyhrál Ignác se strýc vzdal nároku na řízení. Já jsem si u pumpy koupil nanuk a otestoval svoji znalost angličtiny. Na moji otázku „Where is WC?“(Kde je WC?) mi bylo odpovězeno francouzsky „Parlez vous francais?“(Mluvíte francouzsky?) a mě nezbývalo než se usmát oním rozpačitým úsměvem a najít si záchod sám. Naopak Róza se s onou francouzskou bavila téměř půl hodiny než si pro ni přišel Ignác a odvelel ji zpět do auta. K snídani jsme si dali bagetu s oblohou a po ní jsme pokračovali dál do hlouby Francie. Po cestě nás seznamoval pradědeček až příliš nadšeně o historických událostech, které se zde odehráli. Ve chvíli, kdy zeširoka rozebíral upálení Johanky z Arku mu strýc řekl, že jsme v Burgundsku a aby se věnoval řízení. Je pravda, že pradědův řidičský um je minimálně diskutabilní a ten, kdo mu vydal řidičák nebyl asi při smyslech.
Strýc nám slavnostně oznámil, že navštívíme vinařské městečko Beanne, kde se nachází tzv. Hospic de Beanne, který je nejstarší nemocnicí a starobincem(dnes už jen jako historická památka) v této oblasti. Pradědeček nás tedy celkem v klidu(180km/h) odvezl na místo určení. Rozdělili jsme se do dvou, vlastně tří skupin, první skupinu utvořil Ignác a Róza – tedy skupina jež si projde historické památky, druhou skupinu jsem utvořil já se strýcem, tedy skupina jež si projde místní vinotéky a okusí burgundská vína(což mě velice zajímalo) a nakonec třetí skupina – táta – tedy skupina jež se v klidu vyspí v autě a nikdo ji nebude otravovat.
Zatímco Ignác a francouzsky neustále mluvící Róza, a že s tím už byla protivná, se šli podívat na onen Hospic de Beanne, my zkušení jsme vyrazili do nejbližší vinotéky, připraveni vydat i nějaké euroše za dobré vínko. V první vinotéce jsme koupili jednu láhev (12 eur), v druhé už jsme byli úspěšnější a zakoupili jsme tři láhve (50 eur) a ve třetí dokonce pět láhví (115 eur). Musím dodat že se jednalo o velmi kvalitní a tedy drahá vína za které jsme dohromady dali 172 eur=5160Kč, a i když strýc prohlašoval, že si to můžeme jednou za čas dovolit, u táty s těmi argumenty později příliš neuspěl. Asi za dvě hodiny jsme se všichni sešli u auta, kde jsme si vzájemně sdělili dojmy z procházky(a ochutnávky) po Beanne. Když strýc tátovi jen tak mimochodem oznámil, že koupil 8 láhví vína (velmi dobrého) za 172 eur otec vypěnil a velice strýci vyčinil, ale jakmile si prohlédl etikety na láhvích jeho vztek opadl a naopak vyzvídal, kdy že je hodláme okoštovat.
Potom jsme se naobědvali a pokračovali v cestě do Vienny - místa, kde jsme měli přenocovat. Ovšem před Viennou nás čekal Lyon se svým zajímavým obchvatem. Dálniční obchvat Lyonu je kapitola sama pro sebe. Dálnice z Paříže obchází celý Lyon, aby se změnila v dálnici A-47 vedoucí směrem na Avignon a Marseille. To by nebylo až tak zlé, kdyby francouzi značili všechny odbočky logickým způsobem. Jejich systém: cedule a na ní hromada nápisů plus několik chaoticky rozmístěných směrových šipek nám značně komplikoval cestu. Nakonec jsme však prorazili a k odpoledni jsme přikodrcali k hotelu Bonsai. Tento hotel strýc Jiří velmi opěvoval, ale ukázalo se že 45eur pro dvě osoby na noc bez jídla, bylo vyhozeno za hotel formulového typu. (Kdo z vás nezná hotely Formule, nechť si představí pokoj s postelí a bez sociálního zařízení.)
Ráno jsme rychle opustili hotel Bonsai a pokračovali v cestě na jih údolím řeky Rhony. Mimochodem – během padesáti kilometrů jsme viděli tři nukleární elektrárny postavené přímo ve městech, když si pak člověk představí co se u nás vyvádí kvůli Temelínu, tak nevím nevím. Po dvou hodinách cesty jsme přijeli do města Avignon, města kde sídlili papežové. Po problémech s parkováním ( pouze pro auta do 1,9m na výšku do čehož se Transit nevleze). Jsme zahájili obchůzku tohoto města. Zvenčí jsme si prohlédli papežský palác i přilehlé zahrady a pokračovali dál, do Perpignanu. Zážitek z Avignonu byl jistojistě kladný, snad jen strýc Jiří – náš stárnoucí reptal – měl cosi proti církvi a papežům.
