|
Povýšení
Nerdren
Vzdálené světlo, tak krásné a příjemné. Jen se ho smět dotknout.
Natáhl ruce před sebe a uvědomil si, že sedí ve vaně. Zmateně zamrkal. Rozhlédl se po koupelně. Povzdechem zahnal podivný pocit ztráty. Byla to jeho koupelna v jeho malém útulném bytě. Podíval se před sebe, na kohoutek a stočenou sprchu. Svraštil obočí a zamyslel se.
Z kohoutku se vyplížila kapička vody, pomalu se odpoutala a tiše dopadla do bílé pěny.
Nemohl si vybavit, jak se do vany dostal, ani proč. Pokud si dobře vzpomínal, vždycky se raději sprchoval. Z úvah ho vytrhlo agresivní zvonění telefonu.
Vyrazil z koupelny chodbou, kolem pasu ručník. U zrcadla se s úlekem zastavil. Měl pocit, že se za ním něco mihlo. Chvíli se rozhlížel. Nic, jen stará známá chodba se starými zašlými tapetami, hnědým, sešlapaným kobercem. Prošel tudy už tolikrát…
Další zazvonění telefonu jej minulo. To světlo, tak měkké…
Opíral se čelem o zrcadlo a zíral do dechem zamlženého odrazu svých očí. Zhluboka se nadechl. Několik chvil se jeho myšlenky vznášely v nečinnosti, než je zachvátila panika rozumu.
To už je dnes po druhé!
Zazvonění.
Aha, telefon.
Dvěma dlouhými kroky se dostal do obýváku. Natáhl se po sluchátku. "Ano?"
Z druhé strany drátu se ozval veselý ženský hlas: "Nazdar, Lucka, jak se vede…"
Lucka? Jaká… "Jasně, mám se fajn. Proč?"
Následoval téměř hysterický smích. "No, včera jsi nevypadal moc v pohodě, a tak…"
Včera. Ale jistě, ten večírek u Romana. "Ne, dobrý, už je mi fajn." Teplo a vůně těl, chuť piva a polibků. "Dneska fakt nemám čas. Víš, že bych hrozně rád, ale dneska to prostě nejde." Hlad. "Zatím." Položil sluchátko a uvažoval nad svou výmluvou. Večer přece nic nemá…
Vyhnal dotěrné myšlenky z hlavy. V sobotu dopoledne se nebude zatěžovat žádnými hloupostmi.
V útrobách mu zakručelo.
Zamířil do své ložnice. Cestou odložil ručník do zapařené koupelny. Oblékání ani moc nevnímal, spíše uvažoval nad obědem. Krátký pohled na hodiny ho varoval, že na polední jídlo je ještě čas. Křečovitý stah žaludku mu to vyvrátil. Opět procházel chodbou a opět se s úlekem zastavil před zrcadlem. Klidně by přísahal…
Černý rychlý stín a měkké světlo…
Hlad. Zmateně zamrkal a pokračoval v cestě do kuchyně.
Otevřel svou malou spižírnu. Předlouze do ní zíral, než jí se znechucením zavřel. Další zkoumavý pohled věnoval obsahu ledničky. Podobně prázdno. Jenom v rohu, kam se světlo zářivky neodvážilo, stála zavařovací sklenice do poloviny plná hovězího vývaru s nudlemi. Natáhl se pro ni. Chlad ledničky mu přišel osvěžující.
Studený rychlý stín.
Vylil obsah sklenice na talíř a nechal ohřát v mikrovlnce. Když ji otevřel, vyplazil se z ní povzdech páry a sytá vůně hovězího.
Euforie volně běžícího stáda, nasládlý pach krve, chuť zkyslého mléka, ale především hlad.
Uvědomil si, že živou krávu na vlastní oči ještě neviděl. Odkud tedy vzal ten pocit, odkud se vzala ta jeho zvláštní nálada? Možná to způsobil včerejšek, měl toho zřejmě přespříliš, ostatně ta…ta Lucka mu to potvrdila.
Chtěl vzít talíř a spálil si prsty. Nevrle zamručel. Tak ještě chvilku počká. Vyhrnul si rukávy. Černé rukávy černého trika. Ani nevěděl, že nějaké takové vlastní. Nenosil černou už jenom proto, že ji nosili všichni ostatní. Navíc byla ponurá, obyčejná a on nepotřeboval zeštíhlovat. Černá! Taková hloupá, nic neříkající…
Přišel do své pracovny.
…on, umělec, malíř černou nemohl ani vystát!
Usedl na vysokou stoličku před stojan s bílým plátnem, na němž byl jen jemný obrys kvetoucí růže. Usrkl ohřátou polévku z talíře, který s sebou bez přílišné účasti svého vědomí.
Růže. Proč zrovna růže? Jsou krásné, rudé…
…krev…
Hlad.
Opět usrkl a položil talíř na stolek vedle palety. Vzal si štětec a připravil barvy.
Černý smutný stín, měkké přitažlivé světlo a neutuchající hlad.
Večer vstal od dokončeného obrazu. Odnesl prázdný talíř a obaly od sucharů do kuchyně. Ze skříně v ložnici vytáhl dlouhý černý kabát.Kdysi dávno jej dostal od své matky, ale doposud ho neměl na sobě. Obul se a oblékl si ho. Vyšel ze svého bytu. Nebral si mobil ani klíče. Nebude je potřebovat. Zabouchl dveře a pomalu scházel ze schodů. Nelhal Lucii, dnes opravdu nemohl. Pomalu si uvědomoval, že se z této schůzky nevrátí.
Procházel setmělými ulicemi v podivném vzorci, hnán vášnivou touhou, volán naléhavým hlasem podvědomí.
Měkké světlo, tak blízko - skoro na dosah. Cítil na kůži jeho teplo. Vztáhl k němu ruce. Ne, už se nevrátí, rozhodně ne takový jako dřív. Jeho prstů se dotkl chladný stín. Nevšímal si toho a kráčel dál, až…
Byl pohlcen.
Muž v obrazu sevřel něžný květ růže a odhalil zuby ve špičatém úsměvu.
Obraz vzplál. |
