Viviana:
Právě o tohle mi šlo :).
Já osobně jsem ráda, když se držím nějakého záchytného bodu - tématu, příběhu, něčeho, co si dokáže představit většina lidí. Kdybychom nechali svoje myšlenky volně proudit, dopadlo by to tak, že by z toho nevzniklo víc, než tma chutnající po pelyňku -:))).
Poezii moc nečtu (kromě těchto stránek), protože volné myšlenky většiny autorů mě děsí.

Clarice: chápu, jak jsi to myslela, úplně úplně. I v tomto případě ta metafora vznikla tak trochu proto, že jsem byla líná si své myšlenky vyjasňovat, nechala jsem je prostě lítat. Říká se tomu volný proud vědomí (nebo jsem se o něco podobného aspoň pokoušela)a taky z toho důvodu nemám některé básně moc ráda. Takové to: "Tma chutná, jak pelyněk růžové křeslo. Debatuje mé pohodlí." To je výplod jednoho známého takybásníka. :-) Preferuji i v básních příběh :-) Nebo alespoň jeho stopu... To už jinak můžu rovnou použít dadaistickou metodu. :-)

Vzdávám se! :) Ale moc metafor mi v básních prostě nesedí. V próze je to podle mě o něčem jiném, tam naopak představivost zapracuje právě, ale nejen na těch metaforách (jen můj názor, neberte mě vážně).
Ale tahle básnička byla fakt dobrá :).

Mýlíš se, Clarice, básně jsou o metaforách a kdyby se vše říkalo na plná ústa, ta tam by byla poetičnost. Metafory sou bezva, bez nich by byl text - i prozaický - nuda.

Jů, pěkně temné :). Úplně jsem se viděla, jak jdu po hřbitově.
Ale metafory typu "A v korunách stromů, usychá mé srdce." se mi v básních moc nelíbí. Neni to vyloženě tvůj případ, tahle se tam naopak hodí. Jen jsi mi připomněla, že (alespoň z mého pohledu) metafory zamlžují představivost. Básník by rád něco sdělil, ale řekne to tak, že čtenář z toho houby pozná. Náznaky jsou sice krásné, ale raději vše říkat jaksi na plná ústa, než tápat v temnotě nepochopení. 4