Pochmurno, smrt a beznaděj jsou všude kolem nás, i když rádi předstíráme, že ne. Takže když někdo nepředstírá a popíše je, vlastně nám mluví z duše, vyslovuje za nás naše tajené obavy.
Já zrovna teď nemám pocit, že jsem v pochmurnu a beznaději, jsouc lehce zamilovaná, ale vím, že nejsou moc daleko. Příběhy lásky a krásných pocitů jsou to, co bychom si přáli, i když víme, že to není pravda. Líbí se nám to, jen když máme pocit, že to sami máme na dosah, můžeme se s tím sžít, ale takové pocity netrvají dlouho. Člověk sám někdy zplodí něco naivního o kráse a lásce, a když se k tomu po čase vrátí, nemůže uvěřit, že takovou kravinu mohl vyprodukovat. Protože ten jeho pocit je už taky pryč. Sama můžu říct, že jsem vděčná za štěstí, i když je jenom sněné, protože je ho ve skutečnosti hrozně málo.

no není to nic hotového co bych jen tak opustil, jsou to v podstatě jen body, osnova, se kterou bych dále pracoval, ale v tomto případě mi šlo jen o to spustit tuto diskusi a zjistit proč výtvory s takovým zabarvením mají takový úspěch, jinak já sám hodnotím 1

nebudu mluvit za všechny, ale za sebe: já (přestože asi by to tak být nemuselo, kdybych nechtěla) se cítím skoro pořád nešťastná.... když píšu - vypadá to podle toho... proto mě taky zaujme, když vidím, že někdo má podobné myšlenkové pochody jako já, že se cítí stejně, že nejsem sama...
k tvé básni: nehodnotím, jelikož jsem VŮBEC nepochopila, k čemuž se klidně přiznávám... tenhle styl ráda opravdu nemám, nechápu ho, nerozumím...

ten shluk výrazů a hlavně název mají jedinný úkol, dostat sem ke komentáři co nejvíce místních čtenářů - co nejvíce názorů - zajímá mě prostě jen proč tvorba s ponurou tématikou má úspěch

K básni: dobrá myšlenka, jen to trošku rozvést. Délka básně byl nejspíš úmysl, takto zhuštěné to působí poměrně silně, ale je to rovněž na úkor celkového dojmu - nejlíp když to řeknu polopatisticky: jsou to jen myšlenky. Syrové, nezpracované (nebo jen málo). Poezie je o tom, že s textem pracuješ, vyrábíš dílo. Ale za snahu rozhodně bodíky budou: 3.
K smutku v básních: smutné a depresivní texty zkrátka působí dospěleji, což ale neznamená, že jsou kvalitnější (což bohužel často nejsou ani náznakem). Navíc většina lidí denodenně nemyslí na všeliké hrůzy světa a tak jim depresivní či melancholická myšlenka připadá nová, tudíž zajímavá.
Pravdou však zůstává, že napsat dobrou a zároveň veselou báseň (nikoliv zamilovanou) není těžší, jen je těžší ji prosadit u publika (které posuzuje subjektivně).

psát něco znovu to mě teda nebaví omlouvám se všem kteří tohle četli, dělali to zbytečně.

zvláštní, asi máme všichni podobné postižení, všimli jste si že když je v textu dostatek pochmurna, nějaká ta smrt, trocha beznaděje s nadějí tak se Vám (mě) to líbí ? (lépe řečeno hodnotíme více body);
Kde je chyba ?
Proč se mě (Nám) nelíbí krásné romantické (naivní) příběhy plné lásky a krásných pocitů ?