Takže, jsem tu zase a konečně s kritikou, po níž, zdá se, tolik bažíš :-)
Za prvé, báseň v úvodu - pokoušela jsem se ji brát jako nedílnou součást celého dílka, ale také se mi líbila asi nejméně. Některé obraty byly nelogické nebo nepochopitelné. Například - "buď nabádána tvrdé kázni". Mno, nabádat někoho k(!) něčemu je možné. Nabádat něčemu? To tedy nevím nevím... Zkus třeba: "buď podrobena tvrdé kázni", nebo "buď poslušna tvrdé kázně" - na rýmu nezáleží, takže máš poměrnou volnost, co se hraní si se slovy týče.
Druhá báseň - "bloudí běsem do neznáma"? Běs je buď bytost nebo... řekněme: stav mysli. Asi bude těžké bloudit jím někam, i když už to není tak markantní jako u minulého případu s kázní. Doporučuji nahradit jiným slovem.
Obrat "buď propadlá svému věnu" se mi taky nezamlouvá, ale je možný. I když zní dost divně.
Tak a samotný text... chjo, tady už si nemám moc do čeho rejpnout... První kapitolka moc hezky uvedla do děje, řekla bych, že splnila svůj účel - přiměla čtenáře, aby se ztotožnil s hrdinkou, aby s ní cítil. Žádná zbytečná vata, co mělo být řečeno, jsi řekla. Nádherně atmosférické a vůbec šikovně napsané. Skládám poklonu :-)
Druhá kapitolka mě na svém počátku tolik neupoutala. Takže jsem si všimla i chybek - "veškeré pohledy na něho s napětím hleděly?" Takže, i upíři se jistě dívají, proti tomu nic, ale dívají se oni, ne jejich pohledy. U pohledu se to hledění předpokládá tak nějak automaticky - chápeš, co chci říci? Zkus nahradit slovo pohledy třeba slovem přítomní. Tohle mě vykolejilo, a to jsem se tak hezky začetla.
Dál - "Geofry Rawen je sedimentem duše muže, který..." Sediment je usazenina, jestli se nemýlím. A jak může být někdo sedimentem něčí duše... (Z dalšího děje to nakonec vyplynulo, ale v tu chvíli jsem se nad tím zarazila a to je důležité - každý nemá trpělivost číst si i dobrou věc několikrát). Další přerušení hladkého toku textu. Není dobré používat obraty, nad kterými je skoro třeba svolávat akademickou obec k debatě, aby je bylo možno pochopit. A hned v další větě ještě překlep - "dopověď na hádanku". Jo, to se stane, ale v té chvíli už jsem tolik odpoutaná od textu těmi předchozími zádrhely, že to nedokážu jen tak přejít.
Pomalu se znovu začítám. A dostávám se k dalšímu místu, které se mi nelíbí. "Sebastian Sorow měl ohromný dar řeči." Skvělé. Ale to, jak jsi následující větu, která mohla zůstat celistvá, rozsekala na tři části, mě zase zmátlo a vyrušilo. Chápu, proč jsi to udělala. Podobný postup je záhodno využít, chceš-li navodit napětí, vyjádřit tedy atmosféru zasedání. Ale tedy by místo teček bohatě stačily čárky. ;-)
Nu, četla jsem dál... a šlo to hladce až do místa, kdy "...posadil se do alegorického křesla..." Heh? Křeslo může být z kostí, může být klidně z okvětních plátků zlatého kosatce, ale alegorické? Hmmm... no, známe například alegorické vozy, a tak jsem se poměrně dlouho zamýšlela nad tím, jestli by i křeslo... Mohlo by být zdobené alegorickými rytinami, nebo působit jako alegorické zpodobnění vlády Smrti. Ale čistě alegorické křeslo asi ne.
A abych pořád jen nerejpala - příchod Noemi do školy se mi moc líbil, stejně jako její setkání s otcem. Znovu jsem se do toho dokázala vžít. Psát tak, aby příběh před očima čtenáře ožíval, je vzácné nadání. A Ty to nadání máš, jen ho rozvíjej...
A zase rejpanec, hezky to prostřídáme, poslední kapitola, alespoň její první polovina, je hrozně zmatená. Znovu krátké věty, eskalující napětí - ale je to moc úsečné a stručné, ztrácela jsem se v tom. Místy to připomínalo volný proud asociací, sice hezký, ale nevhodný ve chvíli, kdy se řeší věci celkem podstatné pro celý příběh. Možná jsem skutečně tupá, ale moc jsem nepochopila motivy jednání některých postav. Například Noemina otce. Proč ji zadržel? Kdo byl šílený vlkodlak, Goefry? Zmatek zavládl v příběhu, to ano, ale neměla bys jej nechat zavládnout i v čtenářově mysli, alespoň ne takovou měrou. Je hezké nechat některé věci nevyslovené, jenže už není tak hezké, když si musím jedinou část příběhu číst desetkrát s stále ve mně zůstává pocit, že mi něco uniklo.
Návrat za Sebastianem už je v pořádku. Líbí se mi. Hodně. Je to moc hezký kousek spisovatelského řemesla a znovu jsi v něm zúročila své nadání.
Teprve poslední věta mě znovu nechala na vážkách, jestli si se čtenářem hraješ a předkládáš nevyluštitelné kryptogramy, nebo se snažíš vložit jakýsi kus abstraktního umění, či stále ještě píšeš PŘÍBĚH. Zkus odhlédnout od toho, co o příběhu víš Ty jako autorka, přečíst si poslední větu a říci, co jsi z ní pochopila.
Tak a celkový ortel - po prvním přečtení jsem chválila, i když nešťastná poslední věta mě stále mátla. Teprve teď jsem si udělala čas na maličko hlubší zamyšlení a napsala jsem, co jsem viděla. Je to můj pohled a může být nesprávný. Ale říkám: je to dobrá povídka a škoda, že ji kazila jakási nevyváženost. Někdy mi připadalo, že se nemůžeš rozhodnout, jak chceš psát. Jestli jen obyčejnou dobrodružnou prózu, nebo experimentovat a koketovat s avantgardními postupy. Jako milovnice PŘÍBĚHŮ Ti radím, aby ses soustředila na ně ;-) Někdy je úlevné zkusit si něco uvolněnějšího, ale nemělo by se to projevovat v povídce, která je koncipována stejně jako tahle. Zkus si, když tě to chytne, napsat báseň metodou volného proudu vědomí. Když totiž tytéž postupy použiješ v povídce, čtenář čekající lineární děj a čistě prozaický styl vyprávění, se v tom ztratí. A milovníky experimentů zase odradí dějová náplň povídky.
Tak, vykecala jsem se a končím, protože jinak napíšu komentář delší než vlastní dílo. Hlavně si ty moje žvásty moc neber, když začnu, nevím, kdy přestat. A jak už jsem několikrát řekla, jsi velmi nadějná a talentovaná pisatelka. Držím Ti palce.
PS: a to jsem se bála, že si nezarejpu... :-)))
PPS: jo, minule jsem zapoměla - kdybys mi chtěla oplatit kritiku, píšu tady na webu pod svým pravým jménem, Olga Nolčová. To abych nevypadala jako srab, který kritizuje, ale sám se bojí soudu :-) (Ve skutečnosti jsem ráda za každý přípodatek k mým... hmmm, pokusům o literaturu).
|
