Ahoj Jani,
tvé líčení není špatné, být učitelem na základní škole, určitě jej ohodnotím jedničkou.
Zejména bohatě vkládáš přívlastky, mnohdy postupně rozvíjející. Zřejmě i toto bylo cílem domácího úkolu - naučit vás pracovat s přívlastky.
Z literárního hlediska, promiň mi to, příliš zajímavé není. Na samotném líčení není nic zvláštního. Žádný z přívlastků nevyrazí dech. Někomu, kdo takzvaně "má načteno", to jednuduše může přijít fádní.
Ale neházej flintu do žita! Určitě zkus napsat něco podobného znovu.....A ZEJMÉNA:
(1) pokus se v některých větách upravit splovosled. Ozvláštnit je. Aby to nebylo jen podmět - přísudek - (přívlastky) - předmět.
Poslouchej své věty:
dívka se posadila na kámen
který připomínal želvu
kde zurčel potůček
na vlnkách tančily paprsky
za zády šuměl les
dívka natáhla ruku
do dlaně spadla kapka
začalo pršet
zafoukal vítr
ozval se hrom...
Není to takové všechno pořád stejné?
Co někdy dát sloveso až nakonec: "paprsky slunce na něm jenom tančily..."
Co zkusit věty bez sloves: "Pohlédnutí na nebe." "A jak voňavá."
A především delší souvětí o dvou-třech větách. Krátké věty jednoduché používat jek, když se blížíš k něčemu důležitému, rychlému, či okamžitému (zahřmění hromu...)
Přeji hodně příjemných chvilek v dešti, najádo! :) F.
|
Napadá mě, je to jen takový proud myšlenek, ale…
Krajina před bouří. Dovedu si představit vícero různých podob krajiny, která čeká na příchod bouře.
Ta tvoje – s dívkou na kameni, potůčkem u nohou a lesem za zády.
Pak bych viděla chlapce v horách, který domů žene stádo ovcí, protože se ženou temné mraky a on neví, jestli to stihne. Horské štíty jsou částečně pokryté sněhem a déšť je studený. Jemu to nevadí. Je mladý a nemá se čeho bát. Ovce se nerozutečou, přestože by mohly.
Poušť. Místo tak suché a zdánlivě mrtvé – místo, které bouři nepoznalo celé věky.
Tady se dá vybrat. Písečná bouře: Duny se zvedají, přeskupují, písek odhaluje staré chrámy zaniklých civilizací, aby je vzápětí zase skryl pro oči… dejme tomu umírajícího člověka.
Umírá horkem, ale dostane se mu příchodu bouře – skutečné, ne té písečné. Zem pije vodu a nikdy nebude mít dost. Člověk si možná před smrtí pomyslí, jak by bylo krásné, kdyby se poušť zazelenala.
A představí si to. Dost možná i lidi, kteří tam mohli žít.
Severní pól: Bouře jsou tam spíše sněhové. Lidé se k sobě choulí v teple nějaké výzkumné základny a vaří si čaj, zatímco venku fičí vítr.
Dá se ale zmínit i polární záře, kterou sleduje malý chlapec, jehož život může ovlivnit i sledování astronomické podívané.
Bouře na moři: Léto a loď plná turistů obeplouvá nějaký ostrov. Je hezky, ale z ničehož nic, jak se to stává, se přižene prudký vítr a déšť. Loď se houpe na vlnách. Vystoupá k úpatí, aby se vzápětí propadla do hlubiny.
Na palubě je žena a její dvě, ještě ne desetileté vnučky. Drží je za ruce, nikdo nemluví. Žena má jen jednu dceru a jen dvě vnučky a ví, že pokud by se jim dnes něco stalo, jejich rodina zemře na moři.
(to se stalo kolegyni z práce. Přežili všichni).
Pak by mě napadaly takové šílenosti, jako písečné bouře na Marsu.
Loď v atmosféře Jupitera, kterak padá mezi mraky, a jejíž posádka ví, že je za chvíli rozdrtí gravitační síly.
Prudká sluneční erupce, která spálí život na Zemi, (čemuž může předcházet opravdu nádherná polární záře). Tu sleduje zamilovaný pár, který ale ví, že má před sebou poslední noc.
Pak bych tu měla scifistickou iontovou bouří v nějaké mlhovině, třeba, která zničí systémy podpory života na vesmírné lodi a posádka jen čeká, až umře.
A což takhle dát si bouři s přílivovou vlnou někde v chudé části Země.
Nebo tropickou, s tornádem padajícími stromy a skupinou zmatených lidí, kteří prchají, aniž by věděli, kam…
Určitě by se toho našlo mnohem, mnohem víc.
|
