|
Můj milý deníčku,
dneska jsem řekla sluníčku,
že je mi na světě zase prima.
Vždyť ještě včera byla zima
a dneska u srdce touha hřeje
po dlouhé chvíli beznaděje.
Ty ani nevíš, rádče můj,
co je to – chtít žít stůj co stůj,
však jako lístek stromu spadne,
tak týden za dnem další zvadne
a propadne se do neznáma,
budoucnost věcí byla dána.
Kdybys to viděl ve škole.
Kluci jsou samé: „Ty vole“
a holky kvokaj o ničem,
to všechno civí do čtyř stěn
a já už vážně nesnesu
žít mezi nimi bez hlesu.
Včera se na mě pousmál,
ten jeho úsměv jenom hrál
a já jsem – koza – zčervenala.
Jak kdybych ho už sto let znala,
jen trochu blíž ho poznati,
myslíš, že city oplatí?
Tak to byl dnešek – další den,
až zítra znovu půjdu ven,
vezmu Tě s sebou, deníčku,
abys moh vidět človíčků,
kteří jsou teď mým životem,
abys mi radil šepotem.
|