V kůži nepřítele

V kůži nepřítele Kira a Erwen, sestry, zvláštní ta stvoření. Tam, kde se objevili, Smrt kosila jejich společníky jako sedlák přerostlou trávu. Byly krásné a tajemné. Byly upírky. Kira, vypadala něžněji, ale to divočejší byla. Zrzavé vlasy do půli zad se vlnily přes jemnou bledou tvář. Smaragdově zelené oči vypadaly jako dva drahokamy. Celkem vysoká útlá postava a tvář by napovídaly že jí není víc než osmnáct let, kdyby byla obyčejná dívka, to ona ale nebyla. Její sestra Erwen, byla jen o pár centimetrů větší než ona, postavy dost podobné, ale tváře odlišné. Temně černé vlasy se leskly modrým odstínem, taky hodně dlouhé, ale nosila je složitě spletené do nejrůznějších účesů. Její oči vyhlížely dost tajemně. Byly tmavě modré, jakoby se v nich odrážela noční obloha. A bledé rty jejímu vzhledu na tajemnosti jen přidaly. Erwen vypadala tak na pětadvacet, stále se starala o svou sestru, věděla, že Kira je ještě nerozvážná a její divokost by jí jednou mohla přinést smrt. Vyšly z hospody a mezi sebou si vedly rozjařeného a dost opilého muže. Snadná kořist. Zašli do boční uličky. Opřely ho o zeď něžně mu začaly líbat krk. Muž něco drmolil, asi to měly být komplimenty. Upírky si toho nevšímaly. Potom jako na povel se obě zahryzly do teplého hrdla, přitom Kira muži zakryla pusu. Umíral tiše asi i bolestivě. Cítil, jak z něj život pomalu odchází, vytéká z děr na krku. Když skončily, nechaly tělo u zdi, otřely si krvavé brady a s leskem v očích se vydaly do města. Do dalšího hostince, pro další potravu. Už dlouho nejedly a teplá lidská krev je tak dobrá! Na cestě potkaly mladého muže. Poznaly to jen podle chůze, protože měl nasazenou kapuci. Šel noční ulicí. Sám, zdál se tak bezbranný a sladce nevinný. Ze světla pouličních svítilen zabočil do úzké uličky. Mimoděk sáhl pod černý plášť, něco zasvítilo ve tmě. To ale upírky neviděly, kdyby ano, asi by se obrátily a klusaly pryč. K jejich škodě to neviděly. Následovaly ho jako stín. Erwen si olízla ostré špičáky a mrkla na svou sestru. Odrazily se a skočily. Mladík byl před nimi jen několik metrů, a to pro upíry není moc velká vzdálenost. Mladík se těsně před jejich dopadem otočil a každé hodil kolem krku provaz. Silný konopný provaz protkaný stříbrem. Upírky bezmocně dopadly na zem jako střelené labutě. Svíjely se v křečích. Ale čím víc se kroutily, tím víc se oka kolem hrdla utahovala. Vřeštěly jako v agónii. Muž jen pevně chytl oba provazy a bez hnutí je sledoval. Sestry nadávaly, proklínaly a vyhrožovaly. Muž se tím nijak nevzrušoval. Znal upíry a věděl, jak reagují na tyhle věci. „Tak jdeme dámy.“, vykročil do noci. Nepatrně zatáhl za provazy, na znamení, že ho mají následovat. „Ty svině. Ubohá trosko, já z tebe vysaju všechen život a pak tě roztrhám na kousky. Mrcho!“, Erwen syčela jako had. „Jen šetři dechem.“, suše oznámil. Prošli městem. Muž šel vzpřímeně a dívky se krčily a plazily jako nemohoucí. Došli k zapadlému hostinci. Vešli zadním vchodem. Muž se ještě obrátil na sestry a řekl: „Nechci mít problémy, takže až dojdem dovnitř, budete zticha.“ „To si jenom myslíš.“, přidušeně sípala Kira. „Budete zticha, nebo vás zabiju, pomalu a bolestivě! Jasný?“, zvedl muž hlas. Místo odpovědi se dočkal přikývnutí a souhlasného chrčení. Nepozorovaně, jak jen to šlo, se dostali do pokoje. Muž si odložil plášť a setry v něm poznaly elfa. Provazy od upírek přivázal k nohám postele. Věděl, že kdyby to byl obyčejný provaz, upírky by postel odhodili a lehce utekly, ale toto nebyl obyčejný provaz. Tenhle z nich vysával energii a sílu. Pomalu se z nebezpečných šelem stala neškodná polomrtvá koťata. Později dokonce už i odložily svou hrdost a pýchu a poníženě prosily o milost. Jejich obojek pálil a štípal. Na krku měly spálenou kůži a měly problém se sotva udržet na nohou. Slibovaly všechno zlato světa, nesmrtelný život, obrovskou slávu, ale muž jen tiše seděl v křesle a pozoroval je. Svíjely se v bolestech. Byl zvyklý na takovouhle podívanou, sice mu to dobře nedělalo, ale nebylo zbytí. Byl to Lovec. Lovec upírů, vlkodlaků a všech monster a zlých duchů. Lidé si ho zvali a dobře mu platili. Někdy, zrovna jako teď, chytal tahle stvoření sám pro sebe. Hledal výjimky a míšence, kteří byli extra nebezpeční. A to tyhle sestry byly. Vadily jim totiž jen některé věci jako upírům. Tak například: mohly se pohybovat i na denním světle, ale vadilo jim jak stříbro, tak ochranné amulety dobra. Muž přešel k oknu. Prstem objel rám a něco zamumlal. Totéž udělal s dveřmi. Potom opatrně začal rozvazovat těsné obojky z krků upírek. Ty se zasípáním padly na všechny čtyři a chtěly si ohmatat rány na krku, ale byla to tak příšerná bolest, že raději ruku odtáhly a podepíraly se s ní. „Co tak najednou taková změna názoru?“, podivila se Kira. „Víš, že tě teď můžeme zabít, nebo utéct?“, přidala se Erwen. „Za prvé, nejsem žádný sadista. A za druhé, dobře vím, že teď byste se nezmohly ani na pár kroků. Navíc, dveře i okno jsem zamčel magií, takže teď nás nikdo nejen neslyší, ale taky se nikdo kromě mě nedostane ven ani dovnitř. Docel praktické kouzlo.“ Sestry se na sebe podívaly a starší Erwen promluvila: „Máme hlad. Pusť nás, jen dolů, do hostince. Vrátíme se. Slibuji.“ „Nejsem takový blázen, kdybych vás pustil, už vás v životě neuvidím, nebo hůř, potkal bych vás, ale v hodině své smrti.“ Upírky se chraptivě zasmály. „Pokud máte hlad, nebo žízeň, můžu vám něco přinést. Myslím tím ale normální jídlo a vodu, popřípadě víno.“ „Maso, málo opečené.“, zavrčela tmavovlasá Erwen. Muž odešel, dveře znova zamkl na magický zámek. Unavená Kira se došourala k oknu. Zkusila prostrčit ruku skrz, ale narazila na neviditelnou bariéru. „Sakra, parchant vychytralej.“, zaklela zkroušená upírka. „Tak tenhle je fakt dobrej. Asi pro nás začnou zlý časy.“, povzdechla Erwen. „To zvládnem jako jsme to zvládly už tolikrát.“, povzbudivě řekla mladší Kira, ale bylo vidět, že tomu sama nevěří. Opřely se o sebe a ztěžka oddychovaly, nabíraly nové síly, ale když byly hladové, šlo to ztuha. Položil před ně tác s velkým kusem skoro syrového hovězího. Dívky se na to hltavě vrhly. Možná se to nezdálo, ale pečlivě se rozdělily, aby ani jedna nepřišla zkrátka. „Co s náma uděláš?“, chraptěla Kira. „Nevím.“, zalhal nevinně elfí bojovník. „Nelži, ty svině. Zabiješ nás. Tak to neprodlužuj.“, nastavila hruď, aby ji mohl lépe probodnout stříbrnou dýkou, která s mu nebezpečně houpala u pasu. „Hloupá huso, nemyslíš, že kdybych vás chtěl zabít, udělal bych to už tam v uličce?“ Zkřivila tvář hněvem. „Tak co teda chceš?“, zeptala se opatrně Erwen. „Nevím. Ráno moudřejší večera. Jdu spát.“, ukládal se do postele. Uchopil stříbrnou dýku a ruku schoval pod deku. „Abych nezapomněl: nepokoušejte se mě napadnout. Nevyhrajete.“, ulehl a zavřel oči. Upírky znovu a znovu zkoušely prorazit neviditelné bariéry v okně a dveřích. Těsně nad ránem už začaly být zoufalé. Měly hlad. Chtěly se napít elfovy krve. Dobře věděly, že ten muž je nebezpečný, ale hlad byl silnější. Přistoupily k němu, každá z jedné strany. Skláněly se nad ním, připravovaly se k útoku. Elfovy smysly byly ale mnohem ostřejší než samotná stříbrná dýka, kterou přiložil k hrdlu zrzavé Kiry. Druhou rukou jí stiskl zraněné krk. Erwen se lekla. Nečekala to. „Říkal jsem vám, se o to nemáte pokoušet. Teď zaplatíte.“, napřáhl se k ráně. „Ne!“, zahřímala zděšená Erwen. „Počkej, máme hlad, nesmiřitelný a krutý. Nevíš jaké to je, když se ti hrdlo stahuje bolestí a tvá vlastní krev se vaří. Nedokážeš myslet na nic jiného než na tu teplou hustou tekutinu. Jsme na ní závislé víc než ubohej lidskej feťák na semínkách durmanu. Dej nám napít, prosím.“, Erwen se zhroutila k zemi a tvář si zakryla bledými dlaněmi. Elf odhodil zesláblou Kiru a znova usnul. Do rána se už podobný incident neopakoval. Slyšel tiché vzlykání a nadávání. Upírky seděly ve vzájemném obětí na dřevěné podlaze. Ráno se muž prostě zvedl a odešel z pokoje. Vrátil se až za několik hodin. Přinesl krvavý flák hovězího. Miska, v níž maso bylo, se plnila krví stékající z něj. Zase jídlo před ně postavil. Sám se napil vína a snědl nějaké ovoce. „Zítra odcházím.“, řekl chladně. „A co my? Najdou v pokoji jen dvě hromádky popela, nebo to, co z nás zbyde vysypeš někem do louže?“, odpověděla Kira otázkou stejně chladnou jako byla její kůže. Ublíženě se jí podíval do očí. Ano, míval ve zvyku zabít upíry hned při prvním setkání, ale tyhle sestry ho nějak uchvátily. Nedokázal je zabít, aspoň zatím. „Mám pro vás nabídku. Uděláme obchod. Vím, že vám denní světlo nevadí. Když mi slíbíte, že mi neublížíte, můžete jít se mnou. Mohl bych vám pomoct ovládat vaši touhu po krvi. Budete mi pomáhat a já vás na oplátku budu chránit před….“, nedokázal najít to správné slovo pro své povolání. Protože jemu podobných po světě pobíhalo mnoho. „Před takovýma sviněma jako ty?“, odsekla divoká Kira. „Dávej si pozor na jazyk nemrtvá. Já vám dávám šanci, jakou podruhé nedostanete, nikde. Takže berte, nebo sbohem.“ Upírky se na sebe dívaly. Domlouvaly se telepaticky. Dlouho bylo ticho. Elf k nim upínal všechny své síly. Čas od času zachytil nějakou myšlenku vířící vzduchem, ale telepatii ještě moc neovládal. „Dobrá, půjdeme se tebou.“, přikývly sestry. „Ještě počkejte.“, vytáhl stříbrnou dýku a rychlostí světla každé odřízl pramínek vlasů. Spletl je dohromady a zastrčil do malého měšce u pasu. „Pojistka, dámy. Jistě víte, že ten, kdo vlastní nějakou věc upíra, dotyčný nemrtvý ho nesmí napadnout.“ Upírky se jenom ušklíbly. Elf si vzal svůj meč. Jeho nejlepší přítel. Byla to krásná práce. Mírně zakřivená šavle, typická elfům, byla vyrobena ze směsi stříbra a neznámého, velmi tvrdého, ale lehkého, kovu. Matně se leskla. Čepel zdobily ochranné elfí runy, umě vytepané. Rukojeť byla rovněž směs stříbra onoho kovu, ale byla ještě potažena černou kůží. Prostě krása, kterou dokáží stvořit jen elfští mistři kovářského řemesla. Celý den pobíhal po městě. Zařídil pohřeb oběti upírek z předešlé noci. Sháněl mapy a tašky přes rameno pro sestry. Koupil jim černé brašny z pevné kůže. Pošité byly ornamenty znázorňující zvířata. Na první byl vyobrazen vlk a na druhé rys. Dravé šelmy. Jako sestry. Pomalu začalo zacházet jarní slunce. Hodil po nich brašny jen co vešel do pokoje. „Co je to?“, zavrčela Kira. „Dárek. A jestli chceš přežít dnešní noc, tak se ke mně chovej uctivěji. A ty si ji hlídej.“, podíval se na její sestru Erwen. Erwen, ano ta byla většinu času zticha. Ne že by k němu měla úctu, ale pochopila, že si nemůže příliš vyskakovat nebo vyzkouší ostří jeho naleštěné šavle na vlastní kůži. Upřímně, moc po tom netoužila. „Máme hlad, dej nám najíst.“, o trochu, ale opravdu jen o trochu vlídněji spíš přikázala než prosila Kira. „A ty si myslíš, že si to zasloužíte?“, zeptal se udiveně. „Prosím.“, přidala se Erwen. Ale v jejím obličeji se neobjevil jakýkoli náznak citu. Dávno zapomněla co je to úcta. Znala jen smrt, kterou rozdávaly plnými hrstmi, nenávist a strach. Nesmála se. Už dlouho se nesmála. Možná někdy jen v hostincích, aby nalákala svou potravu, ale ten šťastný a opravdový smích, ten se dlouho neozýval z jejích bledých rtů. „Jestli nás nenakrmíš, zítra nedojdeme ani do vedlejší vesnice.“, konstatovala Erwen. Neřekl ani slovo, jak bylo v jeho oblibě, a zmizel z pokoje. Když se vrátil, donesl polévku z vařené krve s kroupami. Ještě měl dva větší kusy skoro neopečeného vepřového masa. „Máte štěstí, kousek odsud zrovna zabíjeli prase.“, postavil před ně misky a tácy s masem. Polévku do sebe nalily ještě než stačil dojít ke křeslu. Sice to nebyla krev, na jakou byly zvyklé, ale aspoň něco. Byly vděčné za každou kapičku jakékoli krve, možná že jen Erwen si uvědomovala, jak moc riskuje, když je sytí krví, ale o to víc ho podezřívala. Elf si byl skoro jistý, že polévka byla dost uvařena a upírky nenaberou tolik sil, aby ho v noci napadly. Potom zapálil svíčku a vytáhl nějakou knihu. Listoval jí až do noci. Upírky li lehly na postel a usnuly. Po půlnoci, když svíce dohořela, elf se chystal ke spánku. Když uviděl své nájemnice ve své posteli, docela ho to pobavilo a taky trochu vyděsilo. Když byl ještě mladší, žádný upír ani vlkodlak mu neunikl. Zabíjel bez lítosti. Protože, když neměl nikoho, nebyl tak zranitelný. Nemohli se mu na nikom mstít. Vzal si plášť a ustlal si na zemi v rohu. Upírky totiž vypadaly tak bezmocně, jako dvě obyčejné unavené dívky. Chvíli je pozoroval. Stál nad nimi jako socha. Erwen z nenadání otevřela oči. Hleděli na sebe a čas se zpomalil. Nedůvěřivě ho sledovala ledovýma očima. Po chvíli se elf otočil a lehl si na provizorní lůžko. Upírka znova zavřela oči, ale zdálo se, že hlídá každý jeho pohyb. „Teď ho můžem zabít sestro.“, promlouvala telepaticky Kira k Erwen, těsně před východem slunce. „Má prameny našich vlasů, nezapomeň, nesmíme ho napadnout. A kdyby se nám zázrakem podařilo vzít mu je a zabít ho, nedostaneme se z tohoto pokoje.“, odpověděla Erwen. Elf otevřel oči. Upírky z rychle odstoupily pár kroků vzad. Pozorovaly jeho reakci. Nic neudělal. Prostě se zvedl a začal si balit knihu a přes sebe hodil plášť. „Jdeme.“, prohodil, když odemykal okno a dveře. Upírky si vzaly své brašny a vykročily za ním. Elf v hostinci zaplatil a dělal, že si nevšímá pohoršených a udivených výrazů kolem sedící hostů. Když vycházeli, poslední Kira se ve vchodě zastavila a otočila se na zírajícího sedláka. Vyzývavě se na něj podívala pleskla se po zadku. Potom za sebou jen zabouchla dveře. „Jestli půjdete se mnou, budete se chovat slušně. A co nejvíc nenápadně. Teď jdeme na trh. Koupit jídlo.“ Opravdu došli k trhu. Upírky se na sebe podívaly. „Ne, ať vás ani nenapadne utéct mi. Našel bych vás, ale potom by opravdu našli jen dvě hromádky popela.“ Sestry se na sebe zase podívaly. „Ne, neumím číst ve vašich myslích, ale znám až moc dobře vám podobné.“, otočil se a šel dál. Za chvíli měli potřebné zásoby a vydali se na cestu. Opustili město. Na chvíli se zastavili, vytáhl mapu a začal s vysvětlováním. „Právě jsme opustili toto město,“ ukázala na symbol města, „a dojít máme sem.“, prstem označil větší město. „Půjdeme přes Divoký Hvozd a Koňské pláně a Obchodní cestu. Potom půjdeme po proudu řeky Isen, před městem je most. Bude to trvat čtyři, možná pět dní.“ „Ale tudy by to bylo mnohem kratší. Napojíme se na Obchodní cestu, potom přes Koňské pláně a zase na Obchodní cestu, přes Hvozd je to zbytečné, ztratíme tak dva dny chůze.“, řekla povýšeně Kira „Půjdem, jak jsem řekl!“, sbalil mapu a vykročil vpřed. Upírce se to očividně nelíbilo, a tak vycenila ostré špičáky a zavrčela. Elf se otočil a hodil stříbrnou dýku. Ta se zabodla těsně vedle jejího chodidla. Upírka se stáhla a v duchu mu nadávala. I když to elf tušil, nic neudělal. Jen si zastrčil dýku do obalu a šel dál. Po několika hodinách cesty Erwen prolomila ticho. „Jak dlouho s tebou budeme cestovat?“ „Nevím, ale asi hodně dlouho.“, odpověděl klidný elf. „Ještě neznáme tvé jméno.“ „Já vaše taky ne.“ „Já jsem Erwen a má sestra je Kira.“, ukázala na naštvanou dívku. „Já mám mnoho jmen. Říkají mi Ungo-stín, Lonalumbe- Temný stín, Lómalf- Noční elf a ještě mnoha jmény.“ „A tvé pravé jméno?“, chladně pokračovala ve výslechu Erwen. „Hínaél- Dítě hvězd.“, řekl stručně. Elf byl velice málo výřečný a upírky taky neoplývaly přílišným zájem o konverzaci. Sem tam sice pár vět padlo, ale nic slavného. Spíše zdvořilostní otázky, odkud je a odkud jsou ony. Elf se vyhýbal odpovědím na svou minulost. Na sestrách se projevila abstinence krve dost drasticky. První den se trochu klepaly a motaly se jim nohy. Druhý den se nemohly absolutně na nic soustředit. Ruce se jim klepaly nepředstavitelným způsobem a každou chvíli si musely odpočinout. Snažily se chytit nějaká zvířata, ale ta jim vždy utekla. Noc co noc hleděly ke hvězdám, viděly, že se blíží úplněk. Znervózněly a ze zoufalství se snažily napadnout Hínaéla. Chytl je pod krkem a nebezpečně si je prohlížel. „I přes to, že mám vaše vlasy jste mě napadly? Jste ještě podlejší, než jsem si myslel.“, zmáčkl jim stále neuzdravená hrdla. Kira začala vzlykat. Vypadala jako zubožené děcko. Hínaél je pustil a lehl si. Nebylo pěkné dívat se na utrpení bezmocných. Ani když to byly upírky. Ony byly chyceny do sítí prokletí. Nedokázaly pochopit, že je někdo pronásleduje a zabíjí. Vždyť ony se jen snažily přežít. Lidé taky zabíjejí. Zabíjejí zvířata proto, aby přežili a upíři zabíjí lidi, pro své vlastní přežití. A lidé zabíjejí i samy sebe. A za to jdou do vězení, ale upíři jsou naháněni jako divá zvířata a zabíjeni beze cti. Noc byla pro sestry strašná. Zuby jim drkotaly o sebe, celé tělo se chvělo a hrdlo se svíralo. „Zítra sestřičko, zítra. Už zítra se osvobodíme od prokletí.“, smutně konstatovala Erwen. „Vstávejte, jdeme dál.“, houkl na polomrtvé upírky. Navzájem se zvedly a daly se na cestu. Sestry se sice podpíraly, ale po pár krocích se skácely k zemi. Po několika neúspěšných pokusech o chůzi, to Hínaél vzdal a postavil je. Byly překvapivě lehké. Opíraly se o něj, skoro na něm ležely. Šli jen co noha nohu mine. Po pár hodinách se utábořili na kraji lesa.Upírky ulehly a trpěly. Elf ulovil nějaké zajíce, jejich maso nabídl sestrám, ty už ale neměly sílu maso roztrhat na kousky, aby je mohly sníst. Živé je chytit nedokázal, aby se upírky mohly nasytit z jejich krve. Noc se snášela na les a vypadala jako pohřební závoj dívek, které byly v posledním tažení. Nad stromy se objevil měsíc. Krásný, zářivý a pro dnešní noc i smrtonosný. Bolest upírek dosáhla vrcholu. Řvaly jako zvířata, zmítaly se v křečích. Elf jen smutně přihlížel. Sundal si plášť a košili. Klekl si mezi sestry a pomohl jim na kolena. Dlouhé zlaté vlasy odhrnul z krku a hodil na záda. „Pijte!“, řekl nahlas, aby přeřval jejich skučení. Zahryzly se do jeho bělostného hedvábného krku. Rudá krev zbarvila zlaté vlasy i bílý krk. Zavřel oči a stiskl zuby. Vždy zabíjel upíry a teď dva zachraňoval? Hrůza! Cítil, jak ho opouští síly. „Stačí!“, zařval a odhodil Erwen a Kiru. Padl na ruce a doplazil je k plášti a brašně. Krk si ovázal a ulehl. „Proč myslíš, že nás nasytil?“, vířily vzduchem myšlenky upírek. „Nevím, ale měly bysme mu být vděčné. Dnes ho už musíme nechat odpočnout.“, odpověděla Erwen. „Ještě mám hlad, sestřičko, ještě trošku.“, žadonila mladší Kira. „Ne!“, rázně odpověděla Erwen. Ano, krve jim na jejich vkus daroval málo, ale od kruté smrti je zachránil. Sám se tím ale hodně vyčerpal. Kdyby ho v noci napadly, neubránil by se. To věděli všichni tři. Ale jen jeden, spíš jedna to respektovala. Ráno bylo těžké pro všechny. Upírky nenačerpaly moc sil z jeho krve. A Hínaél ztratil příliš moc sil v drahocenné krvi. Cítil se slabý a točila se mu hlava. Připadal si jako cedník. Na každé straně krku měl dvě dírky po včerejším pohostinství. Nedal na sobě nic znát. Prostě se zvedl a sbalil si věci, mlčky, jako obvykle. Všichni vyčerpaně klopýtali na cestě. Elf pozbyl své elegantní chůze a měl sil sotva na zvedání vlastních nohou. Sestry šly podobně, vyčerpaně. Pár hodin před západem slunce došly na hranice Divokého Hvozdu. Trojice se proplétala mezi tisíciletými stromy. Asi za hodinu narazili na skupinu osmi elfů. Elfové vycítili, že ženy jsou upírky. Obstoupili trojici a s nataženými luky něco elfsky prohodili. Sestry si všimly stříbrných hrotů šípů a přitiskly se k Hínaélovi. Ten je objal a schoval pod plášť. Držely se ho pevně. Cítil jejich strach a nenávist k příchozím elfům. „Mapa ta! Ava maca te! Umente úvarna!“, [Zastav to! Nezabíjej je! Nejsou nebezpečné!], mluvil k veliteli elfů. Elfové čekali na povel, aby prokláli nemrtvá těla dívek stříbrnými šípy. Po chvíli dohadování elfové složili luky. Po dohodě, že pokud se upírky od Hínaéla hnou na krok, nebo někoho z osady napadnou, zemřou nejen ony, ale taky elf, se chystali k odchodu. „Zavážeme vám oči.“, oznámil velitel elfů a vytáhl dva šátky. Přistoupil ke Kiře. Zavrčela a vycenila bílé smrtící zuby. Elfové ve vteřině měli připravené luky. Erwen taky zavrčela, ale na svou sestru Kiru. Upoutala tím její pozornost. Telepatie je nespornou výhodou upírů: „Neblázni. Buď nám zavážou oči a máme šanci na přežití, nebo nám jejich luky zazpívají píseň smrti.“ „Ten elf nás zabije tak či tak.“, namítala zrzavá Kira „Jedině on nás nechce zabít, jestli sis toho nevšimla! Mlč a nech si zavázat oči!“ Pár nezdařených pokusů zavázat Kiře oči a velitel elfů ji chtěl nechat zabít. „Počkej, teď to zkusím já.“ Vzal hedvábný šátek a nahnul se k upírce. „Ty káčo pitomá, co si myslíš, že děláš? Nenechal jsem tě umřít předtím a nehodlám to udělat ani teď, takže buď ti ty oči zavážu já a slibuju, že se ti nic nestane, nebo okusíš stříbrný déšť šípů. Tak si vyber.“, šeptal tak potichu, aby to slyšela jen ona. Kira naposledy zkřivila rty a potom zavřela pusu i oči. Hínaél jí převázal oči, totéž udělal i s Erwen, která neprotestovala. Jenom se na něj upřeně podívala. Elf chytl sestry za ruce a vedl je mlčky. Obklopen družinou rodných. Šli pár hodin. Jak upírky, tak Hínaél se cítili čím dál slabší. Po západu slunce vešli do osady. Všechny zachvátila mírná panika. Děcka se tiskla k matkám a muži brali do rukou luky a meče. Kira cítila škodolibou radost, ale nedala na sobě nic znát. „Klid! Utište své obavy, tyto ženy nikomu z vás neublíží.“, zvolal Hínaél. Jeden ze starších elfů se ozval: „Spřáhl jsi se s nimi a chceš nás všechny vyvraždit!“ „Myslíš, že kdybych opravdu v úmyslu, což nemám, vyvraždění celé vesnice, nechal bych na živu její nejlepší obránce?“, ukázal na družinu doprovázející ho. Elfové se trochu uklidnili. „Ale no tak, když Hínaél řekl, že nám neublíží, tak já mu věřím.“, prodíral se davem starší elf. Když přišel až k němu, objel ho a poplácal po zádech. Hínaél rozvázal upírkám oči. Trochu mžouraly. Když viděly tolik ozbrojených elfů, přistouply blíž k elfovi. „Buď pro dnešek mým hostem, bratra synu, i tvůj doprovod.“, řekl Hínaélovi. On a upírky ho následovaly. Před nimi se rozevírala cesta, všichni uhýbaly sestrám. Po vzájemném představení dva elfové a upírky usedli do pohodlných křesel. „Děkuji Ainesso.“, řekl vděčně Hínaél. „Zvu vás na večeři.“, přinesl několikero maso, brambory a hodně druhů ovoce a víno. Elfové povečeřeli, ale upírky se jídla ani nedotkly. „Pojďte se najíst.“, vyzval je starý elf. „My nemáme hlad, aspoň takovýhle ne.“, Erwen ukázala na jídlo. „Půjdeme si lehnout, kde budeme spát?“, zeptala se Kira. „Vy máte připraven pokoj pro hosty, nahoře a Hínaél vedle. Zavedu vás tam.“, nabídl se Ainesso. „Byl bych raději, kdybychom byli v jednom pokoji.“, řekl Hínaél. „Dobře, tak vás zavedu do většího pokoje.“ Všichni se zvedli a prošli domem. „Dobrou noc.“, rozloučil se Ainesso. „Děkujeme.“, zavřel Hínaél dveře. Doploužil se k oknům a zase je magicky uzamčel. Totéž udělal s dveřmi. „Co ty nám nevěříš?“, zeptala se Kira. „Ne a tvůj výstup v lese mě v tom jen utvrdil. Opovažte se mě napadnout.“, unaveně řekl elf. Došel ke své posteli a svalil se na ni. Téměř okamžitě usnul. Kira zkusila, jestli zamykací zaklínadlo funguje, překvapivě bylo účinné. Tak si radši šla taky lehnout. Když se ráno sestry probudily, byly v pokoji samy. Chvíli čekaly. Začaly se dost nudit a tak zabouchaly na dveře. Přišel Hínaél. „Omlouvám se, nějak jsem na vás zapomněl.“, řekl omluvně. Udivilo to nejen jeho, ale i dívky. „To je dobrý, ono se lehko zapomene na dvě upírky v elfské vesnici.“, provokovala Kira. Elf její narážku nebral na vědomí. „Máme hlad.“, bez výrazu řekla Erwen. Možná tím chtěla naznačit, že je čas jít, nebo by se ve vesnici mohlo ztratit pár dětí. „Já vím. Říkal jsem , že vám pomůžu hlad krotit. První lekce, pojďte.“ Naznačil rukou, že ho mají následovat. Přišli do velké knihovny. Kruhová místnost byla plná polic s knihami. Uprostřed byly položeny tři polštáře, na čtvrtém čekal Ainesso. Pokynul jim, aby se posadily. Ainesso se jich dlouho ptal na otázky, jestli jsou upírkama od narození a čím byly, jak se jimi staly a na spoustu podobných otázek. Zjistil, že se z nich upíři staly ve věku, na který vypadaly, tedy přibližně v šestnácti a pětadvaceti asi před šedesáti lety, a to, kým byly předtím, si nepamatují. Učil je meditacím a uklidňujícímu cvičení mysli. Celé odpoledne se upírky nehly z knihovny. Elf ale poznal, že Erwen touží víc zkrotit své vášně. I když se tomu věnovaly skoro celý den, ještě to nemělo takové účinky a upírky stále bažily po krvi. Po večeři se přesunuly hned do pokoje, protože jak se blížila noc, hlad se násobil. Elf za chvíli přišel za nimi a začetl se do nějaké knihy. „Zítra odcházíme.“, otočil se k nim. Kira sledovala jeho krční tepnu. Začaly se jí třepat ruce. „Spěte. Bude to dlouhá cesta.“, prohodil a vrátil se ke knize. Erwen se zvedla a tiše k němu zamířila. Chytla ho za ramena. Elf rukou sjel na dýku. Upírka otevřela ústa a přibližovala se k jeho hrdlu, zastavila u ucha a pošeptala: „Děkujeme, Hínaéli!“ a šla si lehnout. Opravdu, ráno po snídani se trojice rozloučila se svým hostitelem a vycházela z vesnice. Elfové jen šťastně pokyvovaly hlavami na rozloučenou. Kolem poledne měli Koňské pláně na dohled. Divocí nekrocení hřebci a klisny pobíhali po obrovských zelených lukách. Šťavnatá tráva se zelenala. Bozi tak krásné plemeno upírky uchvátilo na první pohled. Silné svalnaté tělo pádilo tryskem. Hříva černější než noc poletovala kolem šíje a oči lesklejší než hvězdy divoce plály. Vedle hřebce běžela jeho družka, světlá klisna. Její srst v denním světle odrážela slunce a klisna vypadala jako ze zlata. Pádili tryskem a nevšímali si příchozí trojice. Erwen se zastavila. Koně byli od nich sotva deset metrů. Upírka se zasmála. Ano, smála se a cítila se šťastná a volná jako ty koně. Ruce natáhla k nim a koně zpomalili. Z běhu přešli do klusu a pak do chůze. Zastavili těsně před ní. Upírka pohladila hřebce po nozdrách a mezi očima. Potom přejela na plece a polaskala ho. Elegantně se na něj vyhoupla a bez jakéhokoliv upozornění koně pobodla. Vyrazili jako blesk. Elf a Kira nevěřícně stáli na místě a ani se nehly. Upírka svého koně pobízela do šíleného běhu. Vítr jí čechral vlasy a rval plíce na cáry, ale byla šťastná, opravdu šťastná tak, jako roky ne. Erwen se nechtěla vrátit. Už navždy chtěla jen jezdit na takovýchto koních. Cítit rychlost a nebezpečí. Běžet pryč od své minulosti, pryč od svého osudu. Už nikdy ničím a nikým nebýt. Cítila se tu tak dobře, jako doma. Jakoby koně byli její rodinou a pláně jejím domovem. Nechtěla se vrátit k elfovi a druhé upírce. Ale musela. Kira ji volala zpět. Elf jen stál díval se. Přemýšlel, jak někdo může zkrotit koně z Plání. Ani ti nejlepší lovci koní žádného z Plání nezkrotil, nikdy. Jedině…? Ne to ne. Erwen zastavila hřebce. Chvíli stáli, potom ho obrátila a rychle až neskutečně rychle běželi k Hínaélovi a Kiře. Asi pět metrů před nimi Erwen vyskočila do vzduchu a elegantně dopadla na nohy. Pohodila hlavou a otočila se na mizejícího koně. „Sbohem, můj nejmilejší.“, vítr jí rval slova od úst. Kůň jako by její slova slyšel a zastavil se, otočil na ni a vzepjal se na zadní, zařehtal tak mocně, že všichni koně v okolí mu, nebo snad Erwen odpověděli. Upírce se tiše koulely slzy po bledé tváři. Beze slova se otočila a šla. Elf a druhá upírka ji následovali. Elf přidal do kroku a dohnal ji. Nepodíval se na ni a zeptal se: „Kdo jsi?“ „Nevím.“, odpověděla Erwen zase chladně jako jindy. „Tak si vzpomeň!“ „Proč? Abych se mohla trápit nad tím, jak jsem předtím byla šťastná a teď jsem tohle? Ne, nechci to vědět.“ „Nechceš si to připustit, ty už to dávno víš. Zapírané vědomí bolí víc než přijetí pravdy.“ Chvíli bylo ticho. Hínaél a potom pokračoval: „Máš hlad?“ „Ano.“ „Napij se, tahle zvířata k tobě přiběhnou sama. Máš to bez práce.“ „Ne! Nikdy!“, zděšeně ho okřikla. „Tak jsi to ty. Kdysi prý žila dívka. Tady na Koňských pláních, jako jediný člověk mezi koňmi. Oni ji respektovali a brali jako svou dceru. A ona jako jediný člověk na nich mohla jezdit, dokonce i bez uzdy a sedla. Říkalo se o ní, že je to čarodějka a má pletky se zlými duchy. Lidé ji vídali málo. Já ji viděl, jedinkrát, ale to stačilo, abych si její styl jízdy zapamatoval navždy. Potom ale prostě zmizela. Koně naříkali a dlouho nedovolovali lidem přejít přes jejich Pláně. Dlouho truchlili nad jejím odchodem. Měla úchvatný styl jízdy. Kůň, který ji nesl běžel hladce, snad proto, že byl silný a dívka hubená a lehká, jako by kůň nikoho nenesl. Dokonale s ním slynula. Jako ty. Ty jsi ta ztracená dívka.“ „Ne, to není pravda. Ta dívka byla sama a já mám sestru.“, se slzami v očích se snažila zahnat pravdu. „Vždyť jste říkaly, že si nepamatujete minulost. Prostě jste se probudily vedle sebe a umyslely jste si, že jste sestry. Ale my oba víme, že to není pravda.“ „Ano, tohle je můj domov, má rodina. Koně, kteří tu žili za mého mládí zemřeli a já žiju dál. Měla bych být mrtvá, jako oni. Myslíš, že duše takový bestií jako já se může dostat do míst, kde odpočívají dobré duše?“, teď už měla hlas zlomený a šeptala se sklopenou hlavou. Elf neodpovídal. „Já vím, nemůžou, ale já nechtěla být to, čí jsem. Hnusím se sama sobě. A není úniku. Není.“, zvdla hlavu a zadívala se do dálky. „Nechtěla jsi, aby se to stalo. Ale když už je to tak, nemůžeš to nijak ovlivnit. Tak se s tím smiř.“ „Já se nechci smiřovat, chci odejít a odpočinout si od tíhy svého osudu. Neznáš ten pocity, když dlouhá léta tvá mizerná existence prostě přežívá. Neznám nic, co by mě na tomhle světě ještě těšilo. Má duše zemřela dávno, ale tělo stále je. Je to nepředstavitelná hrůza.“, mluvila jako člověk připravený na smrt. Hínaéla to děsilo. Šli celé odpoledne a část noci. Opustili Pláně a napojily se na Obchodní cestu. Hvězdy jim svítily na cestu a les po jejich levici lákal k odpočinku. „Už jsme unavené, musíme si odpočinout.“, řekla Kira. „Dobře, utáboříme se v lese. Pojďte.“, elf vedl je po měkké trávě mezi vysokými stromy. Kira si lehla a okamžitě usnula. Nevšimla si, jak Erwen medituje a snaží se nalézt svou ztracenou duši, neviděla, jak jde za Hínaélem a choulí se k němu jak zbitý pes a snaží se nalézt teplo. „Zabij mě.“, zašeptala tiše. „Ne.“, odpověděl rázně. „Tak vidíš, není úniku.“, řekla smířeně. Políbila ho. Elf byl zmatený, nevěděl, proč to dělá. Její polibky studily jako led a pálily jako oheň. Potom se zvedla a vedla elfa do lesa. Za několik minu se zastavila. Otočila se k němu. „Kdybych byla člověk, asi bych tě milovala, ale já člověk nejsem.“, řekla bez jakéhokoli citu. Potom se svlékla a vyzvala k tomu i elfa. Stáli na měkké prochladlé trávě a měsíc svítil na jejich nahá těla. Při milování nevyřkli jedinou hlásku, jediný sten. Elf ale po celou dobu nepustil stříbrnou dýku z ruky. „Děkuji, tak dlouho jsem necítila něčí teplo.“, řekla, když se oblékala. „Já ještě nikdy necítil takový nedostatek…“, zarazil se. „Života? Já vím, jsme tak jiní a přece stejní, oba jsme ztratili svůj život a našli jen násilí a smrt.“ „Snad. Ale ještě zbývá naděje, na uzdravení duší.“, odpověděl elf. „Pro tebe, ale já už nemám naději, žádnou.“, mluvila s chladností kruté pravdy. Ráno vyrazily brzo. Něco málo pojedli a spěchali k městu. Na cestě potkali nějaké kupce s vozy. Upírky se cítili slabé. „Jenom jednoho, prosím!“, žadonila Kira. „Ne.“, odpověděl Hínaél. „Proč?“, dožadovala se vysvětlení. „Umíte nahlížet do myslí lidí,že?“, odpověděl otázkou. „Jo, a co?“, vrčela značně nervózní Kira. „Tak se podívej, na co myslí támhle ten muž.“, ukázal na postaršího baculatého chlapíka s úsměvem. Po chvíli mlčení od něj upírka odtrhla oči. „Tak co?“, zeptal se elf. „Myslí na nějakou ženu, asi kurva, kterou měl naposledy.“, štěkla upírka. „Ne, je to jeho manželka. A čeká jeho dítě.“ „Jak to víš?“, zeptala se upírka. „Protože ten amulet, co se mu houpá na krku je znamení manželského závazku. A navíc jsem ho s ní viděl v minulém městě.“ „A co ty? Ty očividně rodinu nemáš.“, zeptala se s podivným leskem v očích. „Jestli chceš okusit ostří mého meče, tak si posluž.“, odpověděl s podobným výrazem. Upírka se stáhla a lamentovala sama pro sebe. Erwen šla sama vzadu a nevšímala si jejich neustálých rozepří. Už si za těch pár dní zvykla. Vzpomínala. Vzpomínala na své mládí, jak jezdívala na nesedlaných hřebcích a pletla hlavy mladým mužům, kteří ji viděli jezdit. Vzpomínala taky na svou přeměnu v upíra. Ano, nějaký mladík, tmavovlasý a hezký, přišel večer na Pláně. Byl zraněný a tak ho se ho na noc ujala. Její stádo polehávalo kolem. Když se ale uložila ke spánku, muž se na ni vrhl, kousl ji do krku. Bránila se a vzbudila jednoho hřebce. Bojovala s mužem docela dlouho. Hřebec jí ale pomohl, nějak ho kopl předníma nohama a prokopl muži žebra. Všude byla jeho krev. Erwen byla celá od jeho krve. Nějaká se jí nejspíš dostala do rány na krku. Muž zemřel na předešlé zranění. Byl to upír a asi ho někdo poranil stříbrem. Potom si jen pamatovala jak běžela. Dlouho a rychle. Bála se, byla vysílená a stále si neuvědomovala svou přeměnu. Dlouhé týdny se toulala ve městě. Kradla, prodávala své tělo ale stále po něčem hladověla. Jednou v noci se nedokázala ovládnout a svému zákazníkovi prokousla hrdlo. V té chvíli se cosi zlomilo. Z bezbranné holky se stala nelítostná upírka. Tehdy pozbyla poslední lidskosti. Stále se ale cítila sama. Nenáviděla samotu, ale všechny lidi, se kterými se chtěla sblížit ji odvrhovali, tak si stvořila sestru. Mladá lidská dívka taky neměla peníze ani domov, a taky prodávala své tělo. Kira byla tou mladou dívkou. Taky ji proměnila v upíra, aby se necítila sama. Vsugerovala jí svoje myšlenky. Bylo to kruté, ale byla to pravda. Vlastně, Erwen se stala upírem náhodou. Teď litovala, že tehdy nezemřela, že tehdy přežila. Blížili se k městu. Přešli most. Nejdřív našli hostinec, kde se ubytovali. „Dnes už vás nebudu držet zavřené. Ale chci, abyste se dívali do myslí svých obětí a ušetřily otce rodin. Mám tu nějakou práci. Nemusíte jít se mnou. Ještě si něco potřebuju zařídit. Takže odcházím.“ „My se jdeme najíst. A splníme tvé přání.“, odpověděla chladně Erwen. Před hostincem se oddělili a každý šel svou cestou. Upírky zamířily do centra a Hínaél někam na předměstí. Zamířil do části, kde se scházeli zloději, děvky a vrazi. Prošel mezi lehkýma holkama. Každou si pečlivě prohlížel. Uviděl mladou lidskou dívku. Přišel k ní. Nervózně si ho prohlížela a v rukách žmoulala dlouhou tmavou sukni. „Chceš mě?“, polekaně se zeptala. Neodpověděl. Stále jí hleděl do očí. Sklopila zrak a prohlížela si své boty. Vypadala tak nevinně. Byla ještě děcko. Sotva čtrnáct jí mohlo být. Malé vylekané lidské kotě. S duší vláčenou mnoha loužemi a tělem zuboženým od hnusných chlapů. „Kolik?“, zeptal se elf. „Ale ale, moje sestřička ti nestačí?“, ozvalo se za ním. Kira seděla na třímetrové zdi a provokativně se usmívala. „Zmiz Kiro, tohle není tvoje věc.“ , ostře ji okřikl. Upírka zkřivila rty a seskočila na druhou stranu zdi a odešla. „Tak kolik?“, zeptal se podruhé. „Čtyři stříbrný.“, tiše zamumlala „Čtyři?“, zeptal se udiveně. „Můžu slevit.“ „Ubohé dítě.“, chytl ji za bradu a podíval se jí do očí. Viděl tam odpor a strach. Příliš brzy poznala opravdový svět. Znal takové dívky, nedožily se více než třiceti let. Vtiskl jí do ruky pět zlatých a odhrnul vlasy z tváře. Bylo to asi desetkrát víc, než by dostala za jednu noc. „Jdi si koupit něco k jídlu. A najdi si práci, normální.“, utřel jí slzu valící se po tváři a odešel. Dívka z něj cítila klid. Pro tuhle chvíli na světě nebyl nikdo jiný než oni dva. Dívala se za ním, než zmizel za rohem. „Tak co elfe, zvládls´ to nějak rychle.“, popichovala ho Kira, která se k němu za rohem připojila. „Kde máš sestru?“, nevzrušoval se nad jejíma poznámkama. „Nevím, říkala, že se chce někde podívat, tak jsem ji nechala jít.“ „Půjdeš se mnou Kiro?“ „Jdeš zabít nějakýho upíra?“ „Hmmm.“, poznal, že už je silná, pro dnešní noc svou žízeň ukojila. Prošli skrz město. Když míjeli stáj, ozvaly se z ní steny umírajícího. Elf vytasil svůj meč a vtrhl dovnitř. Naskytl se mu děsný pohled. Erwen lapená v síti, kolem stojící muži a poděšení koně. „Pusťte mě vy zrůdy. Zabiju vás, všechny vás zabiju. Vy parchanti!“, řvala vysílená upírka. Bylo zřejmé, že ještě nepila a tak neměla dost sil na obranu. Zmítala se v síti a vrčela jako vzteklý pes. Kira se na ně chtěla vrhnout, ale Hínaél ji zastavil. „Počkej, musíme jim dát šanci.“, šeptal upírce. „Pusťte ji a můžete odejít. Nic vám neuděláme.“, řekl nahlas, aby přeřval smích mužů. Ti se ihned otočili na elfa a zase se rozesmáli. Jich bylo asi sedm, a tak si bláhově mysleli, že jsou v přesile. „Chytli sme tady tuhle holubičku a teď nám patří. Chtěla nám šlohnout koníky. A to nemáme rádi!“, řekl nejspíš jejich velitel. „Pusťte ji a můžete odejít.“, opakoval důrazně. „Jak sem řekl, tahle coura patří nám.“, vyštěkl muž a vytáhl meč. Rozběhl se proti elfovi. Souboj začal. Kira se taky zapojila. Udělala pár přemetů a stála tváří v tvář zbytku bandy. Prvnímu zlomila vaz rychlým trhnutím hlavy do boku. V tu samou chvíli Hínaél omráčil muže, s nímž bojoval. Pět chlapů se na ně vrhlo. Upírka bojovala jako divoká šelma, zabíjela holýma rukama. Elegantní salta a skoky muže udivily. Vždyť ta holka skákala i několik metrů do výšky. Elf je nezabíjel, jen se je snažil znehybnit. A dařilo se mu to. Za chvíli se celá banda mužů válela na zemi mrtvá, nebo skoro mrtvá. „Cos tady u všech bohů dělala?“, ptal se elf, když opatrně rozřezával síť věznící upírku. „Ty nemáš rád upíry a já nemám ráda lidi týrající koně.“, odsekla a rychle se vyhoupla na nohy. Běžela k prvnímu koni a odvázala ho. Sundala mu ohlávku a pustila pryč. To samé udělala se všemi ostatními. „Proč to děláš?“, zeptal se Hínaél. „Pojď sem.“, pokynula Erwen. „Vidíš tuhle ranku?“, ukázala na rozdrásaný bok posledního koně, „ tak to mu udělal jeho pán. Možná se to nezdá, ale pro koně je nesnesitelná bolest, když do jeho slabin zarazíš tvrdé ostruhy. A tihle koně zakusili víc než jen to.“, opatrně ho hladila po šíji. „Tak jdi mé dítě, najdi si svobodu.“, hlasitě vykřikla a poplácala koně. Ten ze stáje vyběhl jako blesk. „Jdi a už se nevracej.“, smutně pošeptala upírka do noci. „Taky bysme měli zmizet.“, ohlížel se elf po vchodu. „Ještě počkej chvilku.“, řekla Erwena naklonila se nad jednoho těžce zraněného muže. Klekla si a zahryzla se mu do krku. Přikryla mu ústa. Zmítající se muž se postupně uklidnil. „Nechutný.“, poznamenal elf a otočil se. Upírka se zvedla a otřela si bradu. „Stejně by nejspíš nepřežil, tak jsem mu to jen ulehčila.“. Po celém těle se jí rozlévalo příjemné teplo. To se po chvilce změnilo na sílu a energii. Smrtelný chlad se ale vrátil dřív, než si to stačila vychutnat. Vykročila k východu a všichni tři zmizeli v temných prochladlých uličkách. „Kam jdeme?“, zeptala se Erwen, když následovala elfího bojovníka. „Na konci města je stará citadela, tam podle mých zdrojů žije starý upír. Přežívá tam několik století. Nejdřív byl jako všichni ostatní, ale teď začal sílit a značně ohrožovat obyvatele města. Vlastně je to i pro vás výhodné. Protože, pokud by získal dost sil, mohl by ovládnout nejdřív upíry a potom lidi. Prý si udělal dost nemrtvých pomocníků. Když budeme mít štěstí, tak bude sám, možná se s dvěma, třema pomocníkama.“ „A když štěstí mít nebudem?“, zeptala se Erwen. „Tak bude v plné síle a pomocníků bude mnohokrát víc.“, odpověděl a přidal do kroku. „A jak bys řekl tomuhle?“, ukázala na deset upírů hlídající vchod. Bylo jim jasné, že když může vyčlenit tolik upírů na vchod, má asi víc než dost pomocníků. „Smůla?“, trochu pobaveně navrhl. „Pojď sestro, jdeme.“, kývla na Kiru. Vyšly přímo před upíry. Všichni vycenily zuby. Ne kvůli ohrožení, ale spíš vzrušní. Byli upíři, mimo jiné upíři. Stále to ale byli muži. Sestry se otočily a vyzývavě se ohlédly. Čtyři upíři zavrčeli na své druhy a následovali sestry. Zamířili do uličky, kde čekal Hínaél. Zaútočil dřív, než se upíři vzpamatovali. Dva probodl stříbrným mečem. O zbylé dva se postaraly sestry. Zlomily jim vaz a elf je nechal „zmizet“ po zásahu srdce stříbrným mečem. Zafoukal vítr a po ulici poletoval popel. „Uděláš to někdy s námi?“, Kira zadívala se na popel. „Jdeme, ještě jich tam je šest.“, vyhnul se elf odpovědi Upírky běžely podél zdí ve tmě. Šest upírů stálo v řadě. Každá z jedné strany, odtáhly krajního a zlomily jim vaz. Jejich druzi u vchodu značně znervózněli. Byli to totiž „nováčci“. Upíry mohli být nejvýš pár dní. A tak nebylo pro Hínaéla a sestry problém je odstranit. Za několik málo minut se plížili tmavými zatuchlými chodbami citadely. Jako první šel elf a za ním sestry. Několikrát narazili na hlídky nemrtvých. Naštěstí chodili po malých skupinkách a trojice je stačila zneškodňovat. „Tak to by sssstačilo.“, šišlal upír držící elfa v pevném sevření. Jak cítil potravu, zuby se mu zvětšily a znemožňovaly důstojnější mluvu. Upírky se snažily vytrhnout svým strážcům, ale marně. „Mám chuť, na elfa. Prý máte sssladší a hussstší krev? Je to pravda?“, upír se zašklebil do grimasy smíchu. „Nevím.“, šeptal elf. „Nevadí, ochutnám.“ Upír se nahnul k jeho krku. Ústa otevřel do široka a vrhl se na něj. Upírky to sledovaly a nezdálo se, že jim to je lhostejné. Asi pro to, že když zabijí elfa, který jediný je chránil a dokázal odvést odsud pryč, asi už neopustí tuhle věž. Aspoň živé ne. Teda spíš nemrtvé, ale to už je hra se slovíčky. „Aaaa, ty hajzle, cos mně to udělal?“, skácel se k zemi upír, který chtěl vysát elfa. Špičáky měl zlomené a rty se mu rozpadaly. Za chvíli vyhořel celý a zbyla z něj hromádka popela, ale to už neviděl žádný z upírů, protože sestry i elf využily moment překvapení a kolem stojící upíry rozmetali na kousky. „Seš čaroděj, nebo co?“, se ptala udiveně Kira. „Ne, ale jsem dost chytrý, abych se pojistil před dvěma slušivýma dírkama na krku. Prostě jsem si ho večer potřel vodou vysvěcenou elfy.“ „Zajímavý.“, zamyslela se upírka. Ještě pár hlídek a dostali se k hlavní místnosti citadely. Obrovská kruhová místnost, v jejímž středě mezi svíčkami seděl stařík v krvavě rudém plášti. Kolem byly rozloženy nádoby s krví. Upír se z jedné napil. „Čekal jsem vás. Vlastně jsem o vás věděl, jen co jste přišli do města.“, nevzrušeně řekl stařec. „Tak to určitě víš, proč jsme tady.“, odpověděl elf. „Ano, přišli jste si pro smrt.“ „Chyba, přišli jsme si pro tvou smrt.“, řekl Hínaél a rozběhl se na upíra. Sestry plíživě obcházely místnost. Náhle proti elfovi letěla knihovna. Elegantně jí uskočil a dřevo se roztříštilo a zeď. Upír starý století totiž ovládal nejen telepatii, ale také telekinezi. Mohl pohybovat věcmi, jak se mu zachtělo. V tom měl nespornou výhodu. Naštěstí ale nemohl nic dělat s Hínaélovým mečem. Protože to bylo, jako by se věcí, kterými pohyboval, dotýkal. A jemu stříbro vadilo mnohem víc, než jiným upírům. On byl čistokrevný upír. Pravý. On se tak narodil. Upír na něj i na sestry házel věci, které byly v místnosti. Měli co dělat s vlastní obranou. Upír ale na chvíli potřeboval načerpat energii a najít použitelné zbytky věcí k útoku. Sestry se vzpamatovávaly z útoku, když elf pohotově vyrazil k nemrtvému. Bodl mečem, upír lehce uskočil a chytl elfovi ruku v zápěstí, dělal to opatrně, aby se nedostal příliš blízko k stříbrné rukojeti nebo čepeli. I přes svůj věk byl stařík dost silný. Pevně stiskl elfovu ruku, něco zakřupalo. Hínaél upustil meč a druhou rukou se snažil uvolnit železný stisk upíra. Sestry se vrhly na starce. Erwen odmrštil hned při jejím prvním útoku. Kira se k upírovi dostala. Drásala mu obličej nehty připomínající drápy. Potom ho vší silou chytla pod krkem. Drtila mu hrtan a prořízla krk nehty. Potom se zezadu přiblížila Erwen a silně ho uhodila ostrým prknem do krku. Hlava se upírovi nepřirozeně zvrátila. Měl být mrtvý! Jak to že se ještě brání? Upír se zasmála a pustil elfovu ruku. Potom si upravil hlavu do správné polohy. „Mě není tak snadné zabít, že?“, zkřivil rty. „Už mě to nebaví. Tak to skončíme.“, luskl prsty a dvěma vchody se nahrnulo do místnosti asi třicet upírů. Pomalu se k nim blížili. Hínaél rychle vzal do zdravé ruky meč a upíra otočeného k němu zády probodl. Rána mířená přesně zasáhla srdce. Upírovi zmrzl úsměv na rtech. Otočil se na elfa. Asi mu něco chtěl říct, ale už to nestihl. Rozpadl se na prach. Když to viděli jeho přívrženci, nervózně se po sobě ohlíželi. Rozběhli se na trojici, ale v půli cesty se taky rozpadly na prach. Hínaél došel k hromádce popela zbývající z hlavního upíra a polil ji svěcenou vodou. Zapraskalo to a popel se prostě vypařil. „Radši jdeme.“, prohlásil elf a snažil se vyhnout popelu na podlaze. Vyběhli na ulici. Kvapně přešli město a vrátili se do hostince. V pokoji si elf sedl na židli a Kira sebou praštila na postel. Erwen si stoupla k oknu a vyhlížela na ulici. „Sakra, asi mi zlomil zápěstí.“, vyjekl elf, když si ohmatával zápěstí. Erwen mu zápěstí ovázala a všichni se uložili ke spánku. V tomhle městě se zdrželi ještě pár dní. Vybili poslední zbytky upírů a odešli dál. Další město, další upíři. Hínél měl stále zraněné zápěstí, ale to mu nezabránilo, aby nemrtvé zabíjel. Upírky mu byly velmi nápomocné a párkrát mu možná zachránily krk(doslova!). Po několika měsících putování se znali celkem dobře. Kira neustále elfa provokovala, ale už to nemyslela tak vážně a neviděla v něm hrozbu. Erwen pořád zachraňovala zubožené koně. Upírky učily elfa telepatii. Po několika týdnech cvičení se všichni tři dorozuměli i na značnou dálku. Upírky, zvláště Erwen, se naučily částečně ovládat svůj hlad a lidskou krev po potřebovali jen jednou nebo dvakrát týdně. Docela se trojici dařilo. Jednou, v nějakém větším městě, Kira a Erwen šly pro potravu. Hínaél sbíral informace. Náhle pocítil neklid, to divné chvění ve vzduchu, když se s ním upírky snažily kontaktovat. „Hínaéli, pomoz nám…“ „Prosím, rychle… zabijí nás.“ Elf chvíli pátral, odkud ho upírky volají, za chvilku na to přišel a rozběhl se k nim. Naštěstí byly jen několik ulic od něj. Sestry měly na krku stříbřená lana a zmítaly se v křeči. Dva muži drželi lana a vytahovali stříbrné katany. „Jděte od nich, jsou moje!“, zařval elf na upírobijce. Muži se k němu okamžitě otočili, když viděli elfovi stříbrné zbraně, poznali v něm kolegu. „Ale no tak, příteli, můžeme se o ně rozdělit. My zabijeme jednu a ty druhou. Spokojení můžeme být všichni.“, řekl jeden. „Řekl jsem, aby jste je nechali být. Jsou pod mojí ochranou.“, nebezpečně opakoval. Když to muži slyšeli nevěřícně na elfa zírali. „Jsi blázen? Jsou to upírky, krvelačné bestie. Zabijí nás jen co jim sundáme lana.“ „Možná zabijí vás, ne mě.“, řekl Hínaél a šel směrem k upírkám. „Stůj, dál ani krok. Když budeme muset, zabijeme i tebe. Tyhle upírky nepustíme.“, pozvedli katany proti příchozímu elfovi. „Jak chcete.“, povzdechl si Hínaél a zaútočil na jednoho. Muž pustil lano a bránil se elfovým útokům, když začal prohrávat, jeho druh se mu vrhl na pomoc. Teď zase mírně prohrával elf. Sebral sílu a nejdřív zaútočil na slabšího. Srazil ho k zemi a věnoval se druhému. Ten byl o něco zručnější, ale stejně za chvíli padl vedle svého přítele. Elf ani jednoho nezabil, jenom je omráčil. Sestry se válely na zemi a vrčely. Hínaél jim rychle sundal lana z krku odvedl je pryč. „Děkujeme elfe. Děkujeme.“, sípaly upírky. „Máme hlad a jestli se nenajíme, nevím, jak se uzdravíme.“, sípala Erwen. „Já vím, bohužel.“, tiše řekl elf. Zavedl je na okraj města. Byl tam starý tulák. Opilý, špinavý a smrděl. To upírkám v tuhle chvíli nevadilo. Byly vděčné za každou kapku jeho krve. Vrhly se na něj. Elf se otočil k odchodu. Neměl to rád. Věděl, že když si vybral tuhle práci, neměl by nechat jakéhokoli upíra tohle udělat, nebo mu k tomu dokonce pomáhat. Ale čím víc sestry poznal, tím víc jich litoval a nemohl se jich zbavit. V tomhle městě svůj úkol splnili, dostali dobře zaplaceno, ale upírky byly mnohem opatrnější, byly si vědomi, že kdyby v tu noc elf nebyl tak blízko, těžko by přežily. Upírky si pořídily nějaké dýky. Naučily se s nimi bojovat obstojně, ale stejně víc spoléhaly na vlastní sílu a dovednost než na zbraně. Naštěstí si nikdo nevšiml, že sestry jsou upírky. Lidé bláhově věřili, že všichni upíři přes den spí v rakvích a v noci poletují jako netopýři nad střechami domů. Trojice byla dobrá, párkrát sice měli problémy při některých akcích elf utrpěl menší zranění, ale dařilo se jim dobře. Na cestách byly neustále. Všude byli upíři a vlkodlaci a lidé měli vždy dost peněz na zaplacení upírobijců. Malé klidné městečko. Bylo kousek od pobřeží Zlatého moře. Trojice tam měla nějakou práci. Upírky se šly nakrmit a elf jako obvykle navštívil čtvrť, kde sídlili lehký holky a zloději. Našel tam dívku, snad dvanáctiletou. Stála tam, vypadala tak nějak podivně. Možná hrději než všechny její vrstevnice nebo sebevědoměji, byla jiná. Měsíc osvěcoval její usmolenou tvářičku. „Co tu děláš dítě?“, zeptal se, když k ní přišel. „Já mám hlad. A tady je nejsnazší získat potravu.“, odpověděla, aniž by se na něj odívala. „Dám ti peníze a ty odsuď odejdeš. Tohle není místo pro tebe.“ Vytáhl zlaté mince. „Něco vám musím říct pane.“, podívala se na něj a prstem ukázala, že se má k ní ohnout. „Já jsem jiná. A za peníze si jídlo nekoupím.“, šeptala mu do ucha. Elf se zarazil. Asi to pochopil. Ta milá dívenka se změnila v bestii. Otevřela pusu do široka a zahryzla se mu do krku. Snažil se ji odtrhnout, ale ona vytáhla dýku a zezadu mu probodla záda. Malá upírka se usmála a odcházela. Elf z posledních sil vytasil meč a probodl ji. Zařvala a změnila se v popel. Sáhl si k místu, kde byl probodnut. Krev byla tmavá skoro černá. Zasáhla ledviny. Věděl, že má pár minut a potom umře. Zhroutil se k zemi. Chtěl se rozloučit s upírkami. Zkusil telepatii: „Sbohem sestry, sbohem. Umírám. Děkuji, že jste mi tolikrát pomohly. Sbohem.“, na další slova neměl sílu. Upadl do bezvědomí. Upírky se zarazily. Lokalizovaly ho a největší možnou rychlostí se k němu rozběhly. Našly ho ležícího u zdi. Skoro byl mrtvý. „Vstávej elfe, notak stávej!“, třásla s ním Kira, hlas se jí chvěl. „Nech ho sestřičko. On už tu není. Za pár minut zemře.“, smutně a jemně chytla za ruku Kiru. „Ne! On je silný, on to přežije. No tak elfe!“, křičela rozrušená Kira. „Dělej něco. Takhle to neskončí, takhle ne! Dělej něco!“, řvala na svou sestru. „Ne. Už mu nepomůžeme. Je to elf, ti na taková zranění umírají.“, tiše řekla Erwen. „Oni na to umírají, my ne! Pomoz mu!“, křičela Kira. „Ne!“, zarazila se Erwen. „Tak to udělám já!“, vytáhla svou dýku. „Počkej, on by to nechtěl.“, snažila se ji zatavit Erwen. „Já taky nechtěla hodně věcí a staly se. Život není ideální, ale já ho nenechám chcípnout jako prašivýho čokla.“ „Sama to nedokážeš!“, teď už řvala i Erwen. „Ale aspoň můžu říct, že jsem se snažila.“, osopila se Kira. „Já bych taky chtěla, aby žil, ale ne za takovou cenu.“ „Já i za takovou cenu. Dlužíme mu to Erwen, dlužíme.“ „NE!“, křičela Erwen „ANO!“, odpovídala stejně rázně Kira. „Ano.“, rezignovaně šeptala Erwen. Obě dívky si prořízly žíly na zápěstí. Otevřely mu ústa a svou krev mu nakapaly dřív, než se rány zavřely a zregenerovaly. Elf se začal třást. Rána na krku se zavřela a krev z ledvin přestala stříkat. Upírky ho podepřely odtáhly do pokoje v hostinci. Položily ho na postel. Elf začal řvát a házet sebou. Upírky ho chytly a zacpaly mu ústa. Několik hodin takhle vyváděl a potom se uklidnil. Zlehka oddychoval. Probudil se ráno. Otevřel oči. Rychle se postavil. Trhanými pohyby si ohmatával celé tělo. „Ne… ne…NE!“, zařval když si uvědomil, co se stalo. „NE!“, hodil židlí o zeď, ta se roztříštila na tisíce kousků. Upírky se vzbudily. „Co jste mi to udělali?!?“, křičel na upírky. „Zachránily tě.“, odpověděla Kira. „Zachránily? Tomu říkáš záchrana? Zabily jste mě! Mou duši jste zabily!“ „My ti chtěly pomoct!“ „Vy jste ze mě udělaly zrůdu! Nemáte právo!“ „Na co, zachránit jediného tvora, který nás neodvrhl?“ „Nemáte právo hrát si na bohy! Vy jste mi ukradly duši! Nenávidím se. Měly jste mě tam nechat pojít, jako psa. Smrt, to by byla záchrana, ale tohle?“, zhnuseně se na sebe podíval. „Ty nevděčnej parchante!“, Kira ho uhodila to tváře. „Mrcho!“, Hínaél ji taky uhodil, ale rázněji a upírka odletěla na druhý konec místnosti. S buchnutím sjela na podlahu. Vycenila na něj zuby a zavrčela. Tohle gesto jí oplatil a vyskočil z okna na ulici. Skok z několika metrů pro něj teď nebyl problém. Z dohledu sestrám zmizel v davu. Upírky čekaly do večera v pokoji. Elf nepřišel. Zkoušely ho volat, ale neodpovídal ani jim nedal šanci, aby ho našly. Upírky čekaly. Nevěděly, jestli se elf ještě někdy vrátí, ale čekaly. Hínaél se nevrátil ani první noc, ani druhé ráno. Třetí a čtvrtý den ho upírky hledaly po městě. Pátý den se sbalily a chystaly se k odchodu. Vyšly z hostince. Proti nim stál Hínaél. Tvář bez výrazu. Oči bez lesku. Tělo bez života. Změněné Dítě hvězd. „Zabil jsem dítě.“, řekl chladně, možná s trochu s odporem. Upírky mlčely. „Zabil jsem malé, nevinné dítě.“, zvýšil hlas. Stále se na něj dívaly mlčky. Nedokázaly pochopit, proč jim to říká. „Já je zabil! Je ze mě bezcitná krvelačná bestie!“, řval zlostí. „A to jste ze mě udělaly vy! Nenávidím vás!“, křičel. „Nenávidím vás. Nenávidím vás.“, opakoval, aby tomu sám uvěřil. Hlas mu poklesl do chrapotu. „Ty jsi jiný, nejsi jako my. V tobě zatím zůstaly lidské city. A nesmíš je zahubit, jako jsme to udělaly my.“, řekla chladně Erwen. Teď si víc než kdy jindy přála, aby i ona měla city. Ale zapomněla co je to. Už nedokázala cítit. „Ale i přesto jsem je zabil.“ „Jaké to bylo dítě?“, ptala se Erwen. „Malé ubožátko. Samo si hrálo na ulici. U špinavé louže mezi krysama a odpadkama. Tak nevinné a bezbranné. A já je zabil.“, smutně povzdechl. „Zabil a pohřbil. Nikdo se nedozví, že malý hrob na kraji lesa patří malému lidskému dítěti. Nikdo ho nebude oplakávat, nikdo se za něj nepomodlí.“, sklopil oči. „Co se stalo, stalo se. A jak jsi řekl, smrt je záchrana, třeba i pro něj. Co myslíš, že by mělo za budoucnost? Zloděj nebo děvka. Co je lepší? Smrt rychlá a momentální nebo pomalé zhýrání duše a smrt v podobě rezavé dýky. Myslíš, že by ho někdo pohřbil? Ne. Jeho tělo by nechali hnít ve špíně nebo v horším případě by ho hladoví psi roztrhaly na kousky.“, konstatovala Erwen. „Já zabil dítě a ty řekneš, že je to dobře? Jsi větší zrůda než já. Bezcitná a krutá.“ „Bezcitná ano. Jsem upír. Jiný než ty.“ „Proč mi to říkáš?“ „Abys nás neopouštěl.“, kdyby byla člověk, asi by měla prosebný výraz. Snad by i plakala. Ale takový luxus jako jsou city jí nikdo dopřát nemohl. Stáli proti sobě. Mlčenliví jako kámen se srdcem stejně studeným. Lidé se kolem nich valili jako moře omývající skálu. Čas se zrychlil. Čas se zpomalil. Čas nebyl. „Jdeme.“, prostě zavelel a otočil se k odchodu. Upírky se k němu připojily. Podaly mu jeho brašnu s věcmi. Mimo jiné i jeho meč. Sice ho zabalily do látky, ale přesto mu ho předávaly s odporem. Stříbro jim bylo dost nepříjemné. Elf ho rozbalil. Rukou přejel ostří. Nic. „Jak to, že ti stříbro neublíží?“, zeptala se nevěřícně Kira. „Zabije mě. Asi jako obyčejného člověka zabije, když ho probodne železným mečem, ale nezpůsobí mi jinak zvláštní zranění. Nevím proč. Možná proto, že jsem předtím býval elf, nebo proto, že nejste čistokrevné. Snad je to v něčem úplně jiném, ale zkoumat to nechci.“ Trojice odešla z města. Zastavili se u hrobu na kraji lesa. Nikdo nic neřekl. Ale bylo to lepší, než všechny motlitby světa. Tři černé pláště byly předzvěstí smrti všech upírů v okolí. Hínaél jako upír získal větší sílu a dovednost mimo smyslového vnímání. Dlouho se nedokázal vyrovnat se svou novou podobou. Málem umřel, protože se nechtěl napít lidské krve. Sestry se o něj staraly a zaučovaly do jejich života. Upíry pochopil až tehdy, když se stal jedním z nich. Stále je ale nenáviděl a zabíjel. Oproti jiným upírobijcům měl výhodu. Přemýšlel jako upír, ale měl i výhodu proti svým kolegům. Znal jejich postupy a taktiky. Nedokázali ho chytit. A upíři mu nedokázaly uniknout. Trojice byla velmi zvláštní. Sice jim stále platili, za zabíjení podivných tvorů, ale měli z nich strach. Nedívali se jim do očí a nechodili za nimi v noci. Cítili z nich odlišnost a lidé se báli a budou bát odlišnosti. Vždycky.