Propast

Zvuk deště jí hučel v uších. Nenáviděla ho. Jakmile jednou přišel, nenechal Zemi vydechnout, dokud se z ní nestala hnědá odporná kaluž. A jak on sám byl odporný, plný chemických zplodin. Ničili jsme Zemi, teď ona ničí nás. Nebo někdo jiný?
Došla na okraj propasti již z půlky zaplněné vodou, jestli se to vodou dalo nazvat. Stále však dole čekala smrt. Oslovila ji výzva. Většina lidí na to nemá dost odvahy. Ona nemá dost odvahy zůstat tu do konce. Jak dlouho ještě? Už ji to nezajímalo.
V dáli skřípal pahýl stromu. Neměl v sobě život, a přesto tu stál a snad se vysmíval. Kdy měl naposledy listy? Hloupá otázka. A byl krásný? Krása! Kam se poděla krása? Zmizela a s ní radost, sny a štěstí. Zůstala naděje. Malinká, leč v něčem silná naděje, že po smrti nás Něco čeká. Nevěděla, co si pod tím představit, ale muselo to být krásné. Jenže co je krásné?
Nepříjemný vlhký vítr přinesl odkudsi křik a pláč. Zase jeden hladový zabil sytého. To se řeklo a víc nikoho nezajímalo. Mrtvému lidé záviděli a živí je nezajímali. Kam se poděla láska? Schovali jsme ji v sobě a teď ji nemůžeme najít. Snad proto, že tak málo lidí ji hledá. Ovládla nás nenávist, pak přišel smutek, a nakonec nás přemohl strach. Na vrcholu vědy jsme spadli do nejtemnějších hlubin svých chyb. Monumenty našich vítězství padaly, snad pod příslovím pýcha předchází pád, a inteligentní lidé dnes vymýšlejí nejlehčí způsob, jak se zabít. Peníze přestaly mít moc a život přestal mít cenu. Nic nemá cenu, a tak není čeho si vážit.
Po tváři jí stékaly slzy. Nerozuměla jim. Bála se snad? Nebo jí jen lítost zaplavila srdce? Bála se. Litovat nebylo čeho. Přemohla ji nenávist. Nenávist k lidem.
Rozkašlala se a krev jí zbarvila ruku. Jak špatně se dýchalo, při každém vdechnutí jakoby se trhaly plíce. Tělo si však zvyklo, i když nevydrželo tak dlouho. Když se někdo dožil čtyřiceti let, byl to zázrak. Jenže nikdo o takový zázrak nestál. Duše si nezvykla. Ze světa téměř vymizel úsměv, ten největší lék, jaký vůbec kdy existoval. A jaký může být svět bez úsměvu? Zlý a smutný.
Překvapilo ji náhlé ticho, takové neznala. Bralo naději a dávalo strach. Dotklo se jí zlo. Vlhký vzduch jakoby náhle zmizel. Přestalo pršet a ona uviděla slunce. Ohromilo ji. Tak tohle je krása?
Slunce vyšlo kousek nad obzor a ozářilo údolí. Nikdy si neuvědomila, že město v údolí je tak ohyzdné. Zhnuseně odvrátila hlavu a se zalíbením se podívala zpátky do slunce. Zaplavil ji hřejivý, dosud nepoznaný pocit. Najednou však slunce zmizelo a ji obklopila hrůzná tma a samota.
To ticho ji zabíjelo a užíralo všechny části jejího těla. Vytahovalo všechny její viny a za ně ji ubíjelo. Zároveň však něco objevila. To něco bylo nádherné, osvobozující a vytvořilo jí na tváři úsměv. Zavřela oči. A čas šel pozpátku...
Tráva a stromy byly znovu zelené. Dávno mrtvá zvířata znovu ožila. Z hromady sutí se staly najednou nádherné budovy, aby po chvíli zase zmizely. Chvíli slyšela hluk hloupé, ale smrtící světové války, jenž se třikrát vrátil. Země krásněla a vzduch se čistil. Zároveň cítila, jak se někteří lidé s pláčem propadají kamsi do hlubin země. Pak přišlo ticho. Dokonalé a nádherné ticho.
Otevřela oči a poznala krásu...