|
Podívej z okna, miláčku.
Štěstí nám sněží z obláčků
a na zem se za námi snese tiše,
jak peříčko lehoučké z ptačí skrýše.
S vločkou si vítr tiše hraje,
odnese nám ji v dálné kraje,
snad někomu jinému skončí v dlani
jak sněhobílé lásky psaní.
Bílý jak snění svět náš je,
možná že jednou roztaje,
změní se v slzy, v probuzení,
všechno, co bývá, jednou není.
Já usnula jednou a od té doby sním,
v tom snění mém je neštěstí jen stín,
pro kterého místo v mém žití už není,
snad z toho snu nenajdu probuzení.
|